Uada - Cult of a Dying Sun

Uada – Cult of a Dying Sun

Uada - Cult of a Dying Sun

Země: USA
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. The Purging Fire
02. Snakes & Vultures
03. Cult of a Dying Sun
04. The Wanderer
05. Blood Sand Ash
06. Sphere (Imprisonment)
07. Mirrors

Hrací doba: 55:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Přijde mi, že o zámořské kapele Uada se poslední dobou relativně dost mluví. Především v té souvislosti, že jde o talentovanou formaci a velkou naději, které se věští moc zajímavá budoucnost. Mně se to tak úplně nezdá. Spíš bych řekl, že se jedná o klasické přehánění – poslední roky tolik typický nešvar jakéhokoliv hodnocení muziky – a že Uada žádné velké hudební zázraky nepředvádějí.

Jejich debutové album „Devoid of Light“ jsem vesměs úspěšně odignoroval. Letmo jsem ho slyšel, ale nepřišlo mi to jako nic speciálního, s čím bych se měl zabývat nějak dlouhodoběji, takže jsem na další poslechy, jak se odborně říká, hodil bobek. Jméno Uada nicméně stále roste – nebo alespoň takový mám z toho dojem – tudíž jsem se rozhodl, že druhé dlouhohrající desce „Cult of a Dying Sun“ dám ve svém přehrávači vícero prostoru, abych zjistil, co že je na téhle skupině tak sexy.

Dal jsem novince pěkných pár poslechů, ale nemůžu tvrdit, že bych byl o mnoho moudřejší a nastíněné záhadě přišel na kloub. Prostě se mi zdá, že oregonská čtveřice produkuje docela obyčejný melodický black metal, který je na můj vkus zbytečně přístupný, stravitelný a krotký. Aby toho nebylo málo, mám prostě dojem, že „Cult of a Dying Sun“ postrádá nějakou větší hloubku, která by výsledku dokázala vtisknout punc něčeho zvláštního. Jinými slovy – zdá se mi, že muzika Uada je regulérně mělká a plytká až běda. Zní to jakože oukej, poslouchá se to vlastně docela samo, ale pod líbivou slupkou se nenachází nic, kvůli čemu by se člověk měl chtít vracet.

Na jednu stranu vlastně chápu, proč se Uada dostává takové pozornosti a nadšených ohlasů. Jejich black metal je přívětivý a úplně v pohodě mu dokážou porozumět i posluchači, pro něž black metal není zrovna denním chlebem. Takoví se asi zeserou blahem z těch několika málo nesmělých náznaků skutečného blackmetalového majestátu. Zbytek dokoná chytlavost materiálu a dostatek výrazných melodií. Pocit kvazi-mystéria přidají zakryté ksichty členů kapely na fotkách. A bum – máme tu výstavní black metal pro metalisty, kteří black metal neposlouchají a u Black Cilice by se rozbrečeli, že se to nedá poslouchat.

Může se zdát, že mé hodnocení „Cult of a Dying Sun“ potažmo Uada obecně je přespříliš příkré. Já ovšem nijak nepopírám, že je ta nahrávka profesionálně vyprodukovaná i zahraná a že všechny formální náležitosti jsou vlastně docela v pohodě. Pominu zvuk, který je na mé chutě zbytečně čistý a má blíž metalovému mainstreamu než blackmetalovému undergroundu, byť i on se výraznou měrou podílí na mých dojmech z desky. Nicméně se jedná o subjektivní záležitost. Skutečný důvod, proč mi „Cult of a Dying Sun“ tolik nevoní a proč jej tu veřejně pranýřuji, tkví v tom, že je to jen líbivě udělané pozlátko bez vnitřního charismatu a jakékoliv hloubky. I když i tohle samozřejmě nejspíš bude subjektivní… o čem jiném by ale recenze měla být?

Nejspíš je evidentní, že „Cult of a Dying Sun“ se mi do vkusu vůbec nestrefilo. Netvrdím, že mě poslech tohohle alba nějak zásadně urážel, ale vzato kolem a kolem mi to prostě nic nedalo a vidím v Uada zbytečně přeceňovanou skupinu. Také vím jistě, že tuhle nahrávku si už nikdy nepustím, a myslím, že s dost solidní pravděpodobností budu okázale ignorovat i jakékoliv další počínání kapely. Pochybuju totiž, že se Uada na dalších plackách budou nějak zásadně měnit, když je už nyní všichni plácají po ramenou, jak skvělou hudbu to prý hrají.


6 komentářů u „Uada – Cult of a Dying Sun“

  1. Mgla na mě působí mnohem uvěřitelnějším a vyzrálejším dojmem. Tohle je takový podruhé vyluhovaný čajíček k pohodovému poslechu.

  2. Souhlasím. Nějakej Mgła-nádech v tom formálně je, ale jde o těžkej odvar. Kvalitou je Mgła úplně jinde (výš).

  3. asi bych si to nepustil, ale na základě této recenze jsem tomu dal šanci a je to nuda, ani jsem nedospolouchal 1. vál, ani ten pohodový poslech jsem z toho neměl, za to KRIEGSMASCHINE “apocalypticists” teď sosám v pravidelných dávkách a k pohodovému poslechu optimal

  4. Mě by vůbec nenapadlo to s Mglou srovnávat. Tohle je úplně jiná metoda. Dokonce bych i varoval před tím přistupovat k tomu jako k BM, protože na to je Uada moc rozjařená a dle všeho jí jde o něco jinýho. Takhle prostě BM kytary znít nemaj, čau. Mně to spíše připomnělo takový ty melodický vylomeniny typu starý Kalmah. Předchozí Devoid of Light mě taky ze začátku sralo, ale když jsem přehodil vnímání na jinou kolej, tak to sice nepřestalo bejt jalový, ale začalo to bejt jalový tak nějak sympaticky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.