Země: USA Žánr: black / death metal Datum vydání: 12.6.2020 Label: 20 Buck Spin Tracklist: 01. Churn 02. Undying Spear 03. Providence 04. Through Downward Dynasties 05. Cudgel 06. Furnace Hibernation 07. Narcissus Drowning 08. Humanoid Knot Hrací doba: 36:33 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Je trochu zvláštní, že i já jsem se poměrně těšil na nové album Ulthar. Jejich první dlouhohrající nahrávka „Cosmovore“ mě totiž před dvěma lety zrovna nesestřelila, takže jsem byl smířený s tím, že tahle kapela a jejich případný další počin už půjde s velkou pravděpodobností mimo mě. Jenže pak vylezl ven obal novinky „Providence“. Nevím jak vy, ale já na tohle fakt pořád dám. Teď teda nemyslím konkrétně ty falusy všude tam, ale prostě dobře udělaný a zajímavý námět. Když nevíš jak s nějakou deskou naložit, tak právě obal může rozhodování dost usnadnit. V případě novinky Ulthar to bylo rozhodně směrem k poslechu.

Už na „Cosmovore“ se mi kresba Iana Millera dost líbí. Je originální, ať už svým vyobrazením nebo barvami. Chladně modrá v kontrastu s oranžovou funguje a hlavně přesně vystihuje hudební směs prvotiny Ulthar, tedy studený black metal v kombinaci s rozehřátým death metalem. Práce Millera na „Providence“ je vlastně dost podobná. Rovněž můžeme vidět hrůzou prorostlou dřevinu. Nyní jsou však barvy ještě chladnější a mezi jinými deathmetalovými přebaly opět ojedinělé. I to leccos správně naznačuje. Z tohoto hlediska si tak Ulthar jednoznačně vedou výborně.

Důležitá je ale samozřejmě hlavně hudba. Ulthar patří do současné vlny obroditelů death metalu. Všichni tři členové jsou zběhlí už z řady jiných kapel, ale dovolím si tvrdit, že právě Ulthar jsou pro Steva Peacocka, Justina Ennise a Shelbyho Lerma dosud tou nejvýraznější zastávkou. Při detailnějším pohledu na všechny ty ostatní formace lze zjistit, že drtivá většina z nich je zaměřena na black metal. Ta nejčerstvější, Spirit Possession, letos vydala svoji první studiovou nahrávku. Tento aspekt, tedy záliba v černém stylu, je dost znatelná i v Ulthar. Častým úskalím všech těch současných staroškolských death metalů bývá, že nemají v dostatečné míře podchycený svůj vlastní rukopis a namísto toho se předem dobrovolně pohřbívají ve všech těch pitvách, morbidních andělech a nekrolozích. To rozhodně není případ Ulthar, za což mají další plus.

Jejich styl založený na prolínání black metalu a death metalu je neotřelý. Když vezmu jejich desky jako celky, nikde z toho na první dobrou nečouhají vlivy od ostatních, prostě mají svůj zvuk. Je ale škoda, že mi to přijde tak moc nezábavné. Navíc to kolikrát vypadá, že si sobě ty dva styly vzájemně překážejí. Blackmetalových postupů je tu na můj vkus moc a v těch deathmetalových Ulthar zrovna nekralují. Na „Cosmovore“ bylo jakýmsi pojítkem obou stylů něco z punkové neurvalosti. To už se na „Providence“ nenachází. Namísto toho se rozmohlo riffování ve stylu Immortal z období „At the Heart of Winter“ a posun tímto směrem je znatelný také ve zpěvech. Ideálním příkladem budiž druhá stopa „Undying Spear“. Neříkám, že je to hned špatně, ale tenhle mix mi tu ne vždy sedí. Daleko raději bych byl, kdyby Ulthar častěji ničili svými riffy, kdyby nějaké opravdu smrtící riffy měli v nabídce.

Co celému „Providence“ prospívá, je jeho ideální délka něco přes půl hodinu, takže poslechnout se to v pohodě dá, i když k tomu má člověk nějaké připomínky. Po produkční stránce se album také předvedlo s plným a velkým zvukem. Ani to mi ale nepomůže, když mi připadá třeba titulní vál „Providence“ jako velká nuda. Táhlejší tempa a následné fujavice v „Narcissus Drowning“ jakbysmet. Najdou se tu i povedené části, třeba v „Cudgel“, ovšem i tady platí, že ty blackové riffy jsou často spíš otravné než dobré. A když dojde konečně na něco brutálnějšího, tak se to vzápětí přehluší něčím jiným. Podobně jsem to měl i s „Cosmovore“, takže mě nic z toho nepřekvapuje. Ulthar očividně nejsou úplně pro mě.

Přestože mě „Providence“ nebaví, je samozřejmě dost možné, že někomu jinému se ten jejich black / death metal bude pozdávat o mnoho více. Já si v tomhle případě raději dopřeju pořádný death metal nebo pořádný black metal. Ulthar působí dojmem, že obojí předkládají jen tak na půl, a to není dobře.