 |
|
Země: Norsko Tracklist: Hrací doba: 43:44 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (Skvrn):
Některé věci lze na tom světě jen stěží pochopit. Tvorbu Ulver, to například. Desky samy o sobě často nikterak náročné nejsou, jenže… někdy ambient, tuhle rockové experimenty, jindy zas hravá elektronika a plakání s popem jako reakce na živelnost. Nuže ano, pestré to je. Pro letošek zde máme pod názvem „The Assassination of Julius Caesar“ vraždu Gaia Julia. Deska přichází po elektronicky-rockovém experimentu se štítkem „live“, po filmové hudbě a po dronech se Sunn O))). Schválně. Jak byste řekli, že bude tenhle příběh pokračovat? Vezměte to logickou řadou značky Ulver. Tou zdánlivě nelogickou. Na jejím konci naleznete synthpop.
Odkazy na minulost tu nemáme v podání Norů poprvé. Zcela jistě můžeme mluvit o jednom z hlavních zdrojů inspirace, a to již od devadesátých let. V té době nešlo o hrátky s minulostí hudební, ale co do atmosféry a záměrné zvukové archaičnosti. V novodobé éře Ulver již nejde o evokaci prehistorických časů, ale o vzpomínky na různé hudební etapy – nejvýraznějším příkladem je album „Childhood’s End“ situované do dob, kdy bylo psychedelii vůbec nejlíp. Do hudební minulosti se vrací i deska nová, která stejně jako ve své době „Childhood’s End“ představuje Ulver v doposud nepoznané poloze.
Rozdíly mezi novinkou a posledním řadovým počinem, experimentálním „ATGCLVLSSCAP“, můžeme registrovat prakticky na všech frontách. Jak synthpopové zvyklosti radí, na novinkové desce se hodně zpívá – oproti předchůdci je, dá se říct, neskutečně upovídaná, respektive uzpívaná. Kdyby někdo pochyboval, jestli Ulver letos budou znít skutečně jako Ulver, nechť se zaposlouchá právě do vokálů. Když Rygg na začátku „Angelus Novus“ spustí své „an army charges upon the land“, není co řešit. Právě takhle zní Ulver, v roce 2017 popoví, ještě více popoví než toho času na „Shadows of the Sun“. Osvěžujícím, avšak nikoli rušícím dojmem působí i angažování hostující zpěvačky. Sisi Sumbundu nejprve zazpívá v košaté „Rolling Stone“, načež si s Ryggem střihne i přímočarý duet v „1969“. V obou případech to bezvadně funguje.
Vrátíme-li se ke srovnání s poslední řadovkou, zásadních změn doznala i kompozice. Ubyla rozvolněnost, objevila se chytrá chytlavost, čitelnější schémata. I přesto jsou Norové velmi pestří, a to jak v kontextu celé desky, tak jednotlivých skladeb. Ve všech písních se možná drží synthpopového základu, ten ale pokaždé rozvíjejí za pomoci nejrůznějších ruchů a nekonvenčních elektronických výletů, pro Ulver natolik typických. Krásně je to vidět již na zmíněné „Rolling Stone“, kde se na vokálech závislé melodie ocitnou v zajetí zběsilé improvizace, ani nevědí jak. Nesmírnou skladatelskou vyspělost odhaluje i dvojice „So Falls the World“ a „Coming Home“, kde kapela bez zaškobrtnutí a přítomnosti ostrých schodů dokáže přejít z počáteční melancholie a zadumanosti v taneční extázi.
Hůře již dopadá sázka na přímočarost. Jednou je z toho největší hit a potěšení, že ne všechny duety patří do stoupy („1989“), dvakrát tu však máme písně, které působí trochu bezradně. Úvodní „Nemoralia“ působí zvláštně zadrženým dojmem. Jako by neustále naznačovala, že ukáže víc, ale vždycky se nakonec schová pod vrcholem. „Southern Gothic“ zase jen tak proběhne a nestihne nic sdělit, emocím a Ryggově pěveckému umu navzdory. Každopádně stále jde o stravitelné songy, jež pouze nenabízejí nadstavbu, na niž jsme si v souvislosti s Ulver rádi zvykli. Stravitelnosti napomáhá i zvolená stopáž, která je jen dalším důkazem vyspělého přemýšlení o vlastní hudbě. 44 minut popového přídělu? Ideál.
Z některých desek Norů jsem byl možná potěšen víc, někdy dokonce výrazně, ale přijde mi hloupé „The Assassination of Julius Caesar“ někam zařazovat a vynášet soudy, jestli mi bylo líp tehdy a tehdy, o kolik strávených minut a mlčenlivých procent. Nejpodstatnější je, že novince se podařilo to, co drtivé většině nahrávek Ulver. Máme co do činění s nezaměnitelným kouskem v diskografii. S kouskem kvalitním. Soudržným. S kouskem, který drží charakteristickou kapelní esenci naživu. A co že může následovat dál? Ambient, jazz, klasika a taky fůra dalších věcí, ostatně bookmakeři vypsali kurzy proklatě vysoko. Těšme se na naše prohry víc než na kterékoli jiné.
Druhý pohled (Onotius):
Člověk ještě ani nestihl osvěžit výtečnou loňskou fúzi psychedelického rocku a trip-hopu a norští chameleoni předvádí svou další reinkaranci. A po hlavě se vrhají do vod, kolem nichž dlouho jenom tak opatrně kroužili. Už je to tak – Ulver hrají regulérní synthpop. A co víc, neztrácejí nic ze své výjimečnosti. Ba naopak, popová přímočarost jako by jejich podstatu byla schopna koncentrovat. Na novince se nachází atmosféra, z níž mrazí, a zároveň melodie, které prořezávají vzduch s až hymnickou zapamatovatelností. Přitom se ale vyhýbá prvoplánové banalitě a každý další poslech odhalí nový detail. Bije v nich srdce experimentátorů, kteří nenechají žádný žánr bez kreativní demontáže. Pusťte si euforicky vygradovaný electro-noisový konec „Rolling Stone“, a bude vám jasné o čem mluvím.
Základem jsou úderné beaty a mysteriózní atmosféra definována melancholicky zabarveným hlasem Kristoffera Rygga, dále je pak vše dobarvováno vrstvící se elektronickou orchestrací. Zní to možná neobvykle homogenně, ale pod povrchem se dějí věci. Podmanivost zde neznamená podlézavost, hitovost zde neznamená vykřičenost. Vše působí elegantně, plynule, přirozeně. Od úvodní přehledné „Nemoralia“, přes výtečné jednohubky „Southern Gothic“ a „1969“ až po závěrečnou experimentální meditaci „Coming Home“ není čas pochybovat. Co zprvu působilo nenápadně, na další poslech vykvete.
Klikatá cesta žánry dovedla Ulver až k „The Assassination of Julius Caesar“. Profilují do ní všechny zkušenosti, zpovídají se ze všech bolístek minulostí a glosují frázemi půjčenými z osmdesátek. A sluší jim to. Žádný tón nazmar. Semknuté kompaktní dílo, které ale nerezignuje na nápaditost. K tomuhle se budu vracet často a rád. „Vlci“ opět uchvátili.
Podobné články
13.2.2016 Ulver – ATGCLVLSSCAP Recenze
18.5.2014 Sunn O))) & Ulver – Terrestrials Minirecenze
18.1.2015 Manes – Be All End All Recenze
12.9.2015 Solefald – Norrønasongen. Kosmopolis nord / World Metal. Kosmopolis sud Recenze
13.4.2016 Chelsea Wolfe – Hypnos / Flame Minirecenze
21.8.2015 Område – Edari Recenze
To co naznačil první poslech je s každým dalším stále jasnější. Ulver se povedlo natočit nadčasový skvost a ač to zní nepravděpodobně, bez jejich minulosti by se to nikdy nemohlo podařit. Syntéza popu a elektroniky v neskutečné kvalitě.
V obou komentářích bylo řečeno všechno podstatné včetně toho “k tomuto albu se budu vracet rád a často” tuto část si drze přiřknu za svou :) No teď jenom aby byla i možnost spatřit vlky i na našem území…
Vida, tak tady to mám přesně naopak. Na začátek řeknu, že jsem kdysi bral Ulver jako hudbu pro alternativní hipsterský kočky i když jsem Peridition City miloval, blakeovské variace ctil a Shadows Of The Sun byla pro mne nuda (Och, jak jsem se mýlil!). Doslova mi ale vyrazili dech svým dodnes nepřekonatelným, experimentálním “barokním” mistrovským dílem “Wars Of The Roses” (11/10 včetně nádherně provedeného bookletu i celkové pojetí vinylu). Ta deska byla pro mne zjevením a dodnes ji považuji za svou nejoblíbenější nahrávku vůbec. Od té doby jsem z nich nespustil uši – a Caesar to potvrzuje. Inteligentní, kultivovaný pop.
Ale ten výběr skladeb mám úplně převrácený. Jasně, Rolling Stone a Coming Home jsou rozhodně poklady, na druhou stranu – Southern Gothic miluju. Stačí, když zazní “I speak with a frozen tongue in a dead language” a jsem vyřízený. Naléhavá, přitom podmanivá a podprahová skladba, přeplněná sluncem z vitrají…
…a o Transverberation ani nemluvím, to je nejvyšší meta celé desky. Podobná síla, co Southern Gothic, jen daleko, daleko mystičtější (taky o čem tak skladba je, že ano.). Naopak, Angelus a 1969 mne zase tak neuchvátily, ani zpětně se k nim příliš nevracím, nicméně je vnímám v rámci celého alba jako pozitivní a nadprůměrné. Možná ze svého pohledu horší na vlčí poměry, ale v rámci inteligentního popu rozhodně ucházející. Kdybych chtěl být hodně zlý, klidně bych je vystřihl a dodal tam absolutně fenomenální Echo Chamber a Bring Out Your Dead z EP Sic Transit Gloria Mundi, tedy to, “co se prý na Caesara nevešlo.” Ale což, sto lidí, sto chutí.
S novinkou Flowers of Evil to mám podobně, ta mne jako celek taky neskutečně baví, až na Hour of The Wolf a Little Boy. Další příjemný retro tribut, přitom svojský (a to mne ten singl Russian Doll zprvu celkem zklamal. No, čekal jsem původně něco trochu jiného, ale nakonec jsem pointu té desky pobral.)
Wars of the Roses je stoprocentne nejhorsim albem Ulver, celkem se na tom shoduji kritici i posluchaci a dodnes si pamatuju to rozcarovani, kdyz jsem si to po skvelem Shadows of the Sun pustil komplet cele a byl strasne zklamany. Ale nazor samozrejme neberu, naopak je zajimave, ze to nekdo povazuje za dobre album. Flowers of Evil je pak to same jako The Assassination of Julius Caesar, akorat o dost horsi. Celkove mi Ulver pripadaji uz vyprazdneni a ze nevi kudy kam.
Vida, tuhle debatu si pamatuju z Mortemu a Tvůj komentář taky! Díky za vzpomínky! ;-) Ale upřímně – ve shodě kritiků bych si nebyl jistý. Já když zpětně pročítám různé magazíny, hodnotí album velice příznivě. A jak říkám, já subjektivně ho považuji za jeden z největších hudebních klenotů vůbec, ale to může být myšlenkovým a niterním settingem. Zkrátka mi ta deska přišla natolik promlouvající k mému srdci, že jsem s ní dostal všechno, co jsem od hudby vždy chtěl.
Což mi připomíná, že bych mohl prohrabat svůj exterák a najít torzo essay o Wars Of The Roses, které bych po deseti letech mohl taky dopsat. I když nevím, jestli taková hagiografie má dneska smysl, hehe.
Jinak já jsem asi hudební a literární prase, ale právě současný setting (tedy od Shadows až doposud) mi u Ulver vyhovuje nejvíc. Fascinuje mne to propojení “lehké” hudby s náročnějšími a inteligentními texty – prostě mám rád retro a sázení témat, které jsou pro mne osobní a konkrétní a zároveň je považuju za zásadní. V tom dle mého tkví genialita Ulver.
Ale proti Günteru žádný deputát.
Wars of the Roses je náhodou super album, osobně ho mám raději než Shadows of the Sun, který všichni až nekriticky žerou.
Pro Z: Jako jo, netvrdím, že Shadows je špatná deska (dřív jsem ji nemusel, ale to jsem byl mladej a blbej), ona je dobrá, skvělá. Ale Wars je prostě Wars a navzdory “celému světu” klidně i napíšu proč.
1) Je to fenomenální fúze mezi dvěma myšlenkovými protipóly – pomíjivost vs. nadčasovost. Když se člověk soustředí na textovou stránku každé jednotlivé skladby, všímá si drobných a harmonických paradoxů, byť ta či ona skladba inklinuje k jednomu či druhému pólu. To vytváří vytváří specifickou formu napětí a pokud člověk rozkóduje tenhle kvazijazyk, vydere se z něj jenom “fuuh…”. Navíc, každé to pojetí pomíjivosti a nadčasovosti má svůj odpovídající hudební podkres, který naprosto bezchybně ilustruje myšlenku v audio podobě.
2) Je to skvělý kontrast mezi experimentem a zároveň hodně, hodně, hodně vyzrálým skladatelským umem. Nevím proč, ale funguje to naprosto elegantně. Je to jako číst “Nebe, peklo, ráj” od Cortázara. To taky můžeš číst relativně “simple” způsobem (ta kniha má dva doporučené a neomezené množství volitelných způsobů čtení). Takže jako jasně, člověk to může poslechnout jedním uchem tam a druhým ven, ale to je trochu škoda, protože takhle deska si s posluchačem hraje a chce si s ním hrát. Celých těch deset let se bavím tím, že testuju desku v různých rozpoloženích a v různém prostředí a “hraju” si s ní. A pokaždé je to poslech a) dechberoucí a propracované hudby a za b) nový zážitek a nový příběh. Fakt neodhadnu, kolikrát jsem tu desku slyšel (ani to snad vědět nechci), ale nikdy jsem se nenudil a nikdy to nebylo stejné. Pokaždé jsem objevil jiný motiv, jinou piruetku a zase mi notoricky známá pasáž připadala více či méně jiná. Což teda klobouk dolů, protože to je podle mne záruka kvality – pokaždé mne to něčím překvapí.
3) Deska se tváří jako horizontální art-pop, trochu “l’art pour l’art”, ale ve skutečně je to brutální vertikála. Proto se nestydím desku nazvat barokní. Navíc samotnou hudbou i texty je vyjádřena úžasná hra světla a tmy. Hudební šerosvit. Člověk si tahle poslouchá “zásvětní soft popík” a najednou, pic ho, je v barokní bazilice a dopadá na něj tíha varhanních mistrů. Ideálka je, když člověk objeví nějakou historickou památku, ideálně pozdní baroko (ale navzdory tomu u desky vynikne i klasicismus, empír, mám ověřeno a vyzkoušeno) kde se může pohybovat bez průvodce a nebude vypadat nepatřičně se sluchátky, pustí si Wars a prorozjímá si každý moment a tón.
4) Dodnes se podivuji nad tím, proč každá skladba funguje výborně sama za sebe i v rámci zdánlivě “rozbitého” celku – nemám pro to slova, taky jsem jenom vidlák z vesnice, ale prostě to tak je a asi to nepotřebuju vědět. Nebe je modrý, voda je mokrá, ženský mají svý tajemství a každá skladba Wars je pro mne v podstatě singlem (vyjma Stone Angels).
5) Stone Angels je nejlepší meditační recitál, který jsem kdy slyšel a kdo tvrdí opak, tak tomu garantuju jediné – až si vykopu sklep, zavřu ho tam a budu ho tam hodiny mučit něčím jako je Juice WRLD nebo 6ix 9ine (za což bych možná skončil před tribunálem v Haagu). Pokud totiž člověk vnímá tu Waldropovu báseň a to, co chce říct, může přemýšlet i dlouhé hodiny. Asi jsem blázen, ale občas jsem tu skladbu poslouchal i třikrát pro sebe. Soustředil se na každé slovo, které je tak nádherně přednášeno, že z toho srdce úplně plesá. Vrcholná estetika pokory a silných myšlenek. Ten recitál má své vnitřní světlo, gradaci, soumrak. Na druhou stranu u téhle skladby dokážu pochopit, že pokud nejste naladěni na tuhle vlnu, může Vám to přijít jako čtvrthodinová ztráta času.
6) Všechno dohromady funguje – myšlenky, nálady, hudební provedení a naprosto dechberoucí provedení z dílny Trime + Kim, kterou spolu s Thorgersonem a Hipgnosis považuju za jeden z vrcholů designu vůbec. Beat this. Bílý vinyl, bílé desky, na deskách úchvatná kartuše s “baroque-like stone angels”, černobílé fotografie dětí… Urgh. V životě jsem neviděl něco tak pasujícího k hudebnímu obsahu a zároveň tak stylově čistého, vkusného a nádherného. I ten digipack, co mám doma, je vyvedený jako vinyl.
Upřímně nevím, jestli tyhle moje kydy spíše někoho neodradí, ale fakt jsem se snažil vypíchnout to podstatné, co dělá z Wars Of The Roses to, čím pro mne je – vyjímečný, specifický klenot, který mne neustále nutí, abych si s ním hrál a převaloval ho ve svých pazourech jako hlavolam. That’s all, folks!
Vlastně ne…
Barcarolle – Funeral March – Nocturne at High Noon…