Země: Nizozemsko Žánr: black metal Datum vydání: 4.5.2018 Label: Ván Records Tracklist: 01. Doctrine of Spirit Obsession 02. Behind the Veil of the Trance Sleep 03. A Course in Cosmic Meditation 04. False Sensorial Impressions 05. Trail of the Conscience of the Dead 06. Eradication Through Hypnotic Suggestion Hrací doba: 53:48 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Tuším, že jsem zde už nejednou psal něco o tom, že mě trochu mrzí, kolik různých neřadovek Urfaust mají, že kdyby neměli potřebu vydávat tolik splitů a singlů, klidně by z tolika materiálu dokázali poskládat jednu další řadovou desku. Jejich velká alba jsou nicméně náladově tak sevřená, že by to možná nakonec nefungovalo splácat k sobě na jednu hromadu náhodné skladby, které nemají společnou jednotící linku. Nakonec, pořád je lepší varianta vydávat zajímavé kraťasy a jednou za čas nabídnout strhující dlouhohrající dílo, než to mrdat co dva roky v průměrné kvalitě.

A že zrovna Urfaust si se svými deskami vždy uměli dát na čas. „Der freiwillige Bettler“ předcházela pětiletá prodleva od „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“, „Empty Space Meditation“ dokonce šestiletá. O to víc mě začátkem letošního roku překvapila krátká zpráva, že další počin je již natočen a probíhá jeho mastering. Rozhodně si ale nestěžuju, právě naopak, protože muziky jako Urfaust se snad nikdy nepřejím – a „The Constellatory Practice“ ukazuje, že na tomhle stavu se v nejbližší době nic zásadního měnit nebude.

V úvodu jsem mimo jiné utrousil poznámku, že jednotlivá alba Urfaust jsou náladově svá a každé má v diskografii kapely určené místo. To samé bezezbytku platí i o „The Constellatory Practice“. Novinka si drží charakteristický rukopis i poznávací znamení dvojice IX–VRDRBR, přesto je o kus jinde než minulé „Empty Space Meditation“.

Barevnou obálku vystřídal jednoduchý motiv zlatého sigilu na černém pozadí, ale co do hudebního obsahu je tomu právě naopak. Urfaust vždy pracovali s minimalismem a lo-fi přístupem, což sice, přinejmenším do určité míry, zůstává i zde, ale v rámci takto nastavených mantinelů je „The Constellatory Practice“ deska kompozičně ambicióznější, skladatelsky variabilnější. Přesto to jsou pořád typičtí Urfaust a nechybí tomu jejich nezaměnitelná atmosféra.

Asi je pravda, že atmosféra až na pár výjimečných momentů nedosahuje absolutního uhranutí a podrobení se hudbě, jako se Nizozemcům dařilo na jejich nejlepších dílech typu „Geist ist Teufel“ či „Einsiedler“, přesto je stále velmi silná. I ve zdánlivě méně hypnotických písních, jako je třeba úvodní třináctiminutová „Doctrine of Spirit Obsession“, se Urfaust pořád drží hodně vysoko nad okolním průměrem. I to takzvaně „slabší“ je v jejich podání stále kurevsky skvělé, a mimo jiné i proto nemohu být s „The Constellatory Practice“ nespokojen. To nejpůsobivější ovšem přichází až v dalším průběhu desky.

Druhá „Behind the Veil of the Trance Sleep“ už jde dále než její předchůdce a dokazuje, že výrazový minimalismus a ambicióznější kompozice nejdou proti sobě. Skladba v sobě míchá krásnou melodii, ambientní feeling, skoro až dronové polohy i výtečnou rytmickou práci. „A Course in Cosmic Meditation“ patří k tomu nejminimalističtějšímu na novince, ale o to víc potom vynikne rytmický zlom v její polovině, který se zanedlouho zařadil k mým nejoblíbenějším momentům na „The Constellatory Practice“.

Zdánlivě typičtější polohu nabízí „False Sensorial Impressions“, ale cudné hluky jí dodávají příjemně nervní feeling, díky němuž nejde jen o další zaměnitelný song v dlouhé diskografii. Pravděpodobně to nejzajímavější však přichází až na páté pozici s dalším třináctiminutovým opusem „Trail of the Conscience of the Dead“. Všichni, kdo už jste „The Constellatory Practice“ naposlouchali, jste jistě věděli, že na zmínku téhle skladby dojít musí, protože takhle strhující atmosféra, bravurní gradace i vkusně zakomponované smyčce se prostě nedají ignorovat. Finální „Eradication Through Hypnotic Suggestion“ už je pak takovým ambientně-industriálním dovětkem, ale asi by bylo příkré mluvit s devíti minutami o outru. Nakonec, i tohle je jedna z regulérních poloh Urfaust.

Vedle toho zde najedeme i další obecné znaky nahrávky, které lze jenom pochválit. Mnohé z nich jsou u Urfaust tradicí, ale věci jako svojské vokály nebo krásně pošpiněný sound… to je něco, co člověk vždycky rád vyzdvihne.

Vzato kolem a kolem je tedy „The Constellatory Practice“ tradičně velmi silná kolekce. Nepochybně ne nejlepší v historii skupiny, přesto stále dostatečně silná na to, aby pozice Urfaust jakožto unikátní formace zůstala neotřesena. Za mě naprostá spokojenost, pořád to tam je.

---

Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Nejsem skalní fanoušek Urfaust. Vydaným ípkům a splitkům čas nevěnuji, dokud mi nejsou podstrčena přímo pod nos, ale stává se mi několikrát do roka, že s hudbou nizozemských vožungrů strávím večer a skoro vždy se jedná o velice kouzelné chvíle.

Samozřejmě, že mě nečekané vydání dlouhé desky potěšilo, avšak dobrý pocit rychle vystřídaly rozpaky. Normálně bych něco takového v klidu přešel a prostě dál ukájel onen příležitostný Urfaust-absťák s „Der freiwillige Bettler“, ale jelikož mi bylo jasné, že pan šéfredaktor bude z nové desky nadšenější než Hitler z funkčního Haunebu pod stromečkem, uvážil jsem, že malý plivanec bude „The Constellatory Practice“ přeci jen slušet.

Unikátní vyznění Urfaust netřeba rozvádět a faktem jest, že esenciální atmosféra zůstala zachována. Trochu mi tu chybí nějaký odvaz typu „Meditatum V“ nebo „Ein leeres Zauberspiel“, ale to by se tu možná ani nehodilo, protože se zdá, že „The Constellatory Practise“ navazuje na desku minulou a EP „Apparitions“ a pokouší se rozvolněný kosmo-sound předvést v ještě meditativnější formě. Jenže já už u recky „Empty Space Meditation“ spílal na vycpávku, která tady, nezlobte se na mě, hraje prim. „Doctrine of Spirit Obsession“ ještě začne skvěle, ale už v jejím průběhu mě víckrát napadlo, zdali Urfaust nevysypali pomyslná šuplata, poskládali co se dalo, hudbu přizdobili důmyslnějším syntezátorovým aranžmá a zbytek vystlali nebo natáhli, jak je zrovna napadlo. Pravda, i přesto jim vyšla jedna velkolepá skladba („Trail of the Conscience of the Dead“) a pár dalších zajímavých, různě rozprostřených motivů, čemuž mohou vděčit svému nepopiratelnému talentu. Mám ale neodbytný pocit, že bych vocaď bez nervů vyjebal tak půlku stopáže. Minimálně.

Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, z desky velkou radost nemám, každý další poslech je čím dál tím nucenější a nepomohlo, ani když jsem ji nedávno poslouchal zkouřený jak paprika za šírání u řeky. Ono to album, ty vole, snad nudilo ještě víc než obvykle, takže hovno meditace – letargická splácanina to je.

---