Země: Polsko Žánr: death metal Datum vydání: 12.8.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Ultima Thule 02. Return to the Morbid Reich 03. The Black Eye 04. Come and See My Sacrifice 05. Only Hell Knows 06. I Am Who Feasts Upon Your Soul 07. Don’t Rip the Beast’s Heart Out 08. I Had a Dream… 09. Lord of Thorns 10. Decapitated Saints 11. The Are Coming… 12. Black Velvet and Skulls of Steel Hodnocení: Ježura – 8,5/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Každé další album polského fenoménu Vader je očekáváno s nemalými nároky, jak už se na legendu sluší. V případě “Welcome to the Morbid Reich” do ohně přilila benzín prohlášení o částečném návratu ke kořenům, ke kterým se vztahuje jak název, jasně odkazující na 21 let staré demo “Morbid Reich”, tak použité logo, které se naposled skvělo na přebalu EP “The Art of War”. Veškeré té nostalgii, v čele s nestárnoucím frontmanem Piotrem Wiwczarkem, významně kontrastuje opět zgruntu obměněná sestava. Potenciál ohromný, možnost průseru rovnocenná, směle do toho…

Začnu tím, na co padnou oči nakupujícího jako první, tedy obalem. Musím říct, že proti obalu předchozího alba “Necropolis”, jehož gordický uzel z hadů a čepelí mi evokoval spíše indickou mytologii, trochu šmrncnutou díly H. R. Gigera, působí motiv “Welcome to the Morbid Reich” o poznání lépe. Bílá citadela, obklopená morbidní krajinou a shora přikrytá černou oblohou, která překypuje blesky, shlukujícími se okolo jakéhosi vševidoucího oka, je na pohled vskutku impozantní. Dovedu si živě představit, jak si ji někdo ztotožní s popisem bájného Tolkienova Mordoru. Dost mě ale udivuje, že právě díky obálce alba ještě žádný chorý mozek neobvinil Vader z propagaci nacismu. Na obálce je totiž k nalezení tolik motivů, kterém svým ztvárněním dost jasně evokují typické propriety třetí říše, že je to až k nevíře. Schválně, kdy se zase bude nějaký parazit chtít zviditelnit…

Co naznačuje obálka svou náladou, propuká naplno po stisknutí tlačítka PLAY. V okamžiku, kdy orchestrální intro “Ultima Thule”, které mimochodem nemůže nepřipomenout obdobný počin ze špičkového EP “The Art of War”, přejde v první regulérní skladbu “Return to the Morbid Reich”, snad každého musí strhnout zběsilost a energie, která v posledních letech na albech Vader trochu postupovala pozice drtivé těžkopádnosti (nechápejte mě špatně, tahle těžkopádnost má své neopakovatelné kouzlo a já ji skutečně velebím!). Neříkám, že je tahle zběsilost alfou a omegou pro každou jednu z dvanácti skladeb, ale co se týče celého alba, je to právě ona, která z velké části určuje jeho tvář. V téhle činnosti jí ovšem zdatně šlape na paty záplava melodií, které ve skladbách posluchač může nalézt. Je skutečně k nevíře, s jakou bravurou se podařilo Polákům skloubit značně brutální riffy s chytlavými melodiemi, které oné brutalitě dávají jedině vyniknout, a přitom neznějí nijak kýčovitě a ani z celého alba nedělají pofidérní melodeath. Těžko říct, nakolik je to práce sekerníka Spidera, který se po svém přispění k nahrávání “Necropolis” ke kapele připojil natrvalo, ale kytarová práce je rozhodně na jedničku s hvězdičkou. Tady by se mohl kdejaký kytarista nechat vyškolit, aniž by se musel cítit jakkoli trapně.

Za zmínku v téhle kategorii rozhodně stojí i vokální výkon ikonického Piotra Wiwczarka. Že je jeho hlasový projev nezaměnitelný, toho si je vědoma většina posluchačů Vader, potažmo čtenářů téhle recenze. Změnou oproti minulým nahrávkám je ale způsob, jakým Piotr se svým hlasem pracuje. Ano, klasický záhrobní chrapot, jak jsme na něj zvyklí, tvoří základ. Krom něj však pěvec přistoupil k použití mnohem výše položeného screamu, který dodává nejedné skladbě úplně nový rozměr a především rozmanitost, jejíž muzikální základy rozvedu níže. Když k tomu ovšem přidá hypnotickou deklamaci, která není nepodobná té, kterou předvádí Warrel Dane ve skladbě “And the Maiden Spoke” z poslední desky Nevermore (schválně zkuste porovnat), je to pro hladové uši Vaderfila skutečný zážitek…

Ke zvuku nahrávky není co dodat. Hrubě neotesané tam, kam to patří, krystalicky čisté tam, kde to vynikne, to všechno přikryté lehounkým závojem rozostření, který nenechá nikoho na pochybách, kdo to tady drtí opozici. Co si ovšem zaslouží trochu detailnější rozbor, to je zmiňovaná členitost nahrávky, přičemž se přímo nabízí srovnání s předchozí řadovkou “Necropolis”, kterou mám shodou okolností naposlouchanou asi nejvíce. V dokonalém kontrastu s trochu jednotvárným předchůdcem totiž “Welcome to the Morbid Reich” představuje značně pestrý počin. Formálně desku dělí tři orchestrálky – již zmíněný otevírák “Ultima Thule”, intro k “I Am Who Feasts Upon Your Soul” a nápřah k závěrečné “Black Velvet and Skulls of Steel”, pojmenovaný “They Are Coming…”. Tím však veškeré orgie klasických nástrojů končí, a veškerou diverzitu nesou na svých bedrech výhradně kytary, bicí a vokály. Pravda, ne v každém případě se podařilo složit skladbu, která by působila dostatečně svébytně, což dokazují kousky jako především “Lord of Thorns”, dost možná “Don’t Rip the Beast’s Heart Out” nebo dokonce i “The Black Eye”. Obzvlášť v posledním případě je to už hodně na hraně, navíc ani v jednom ze zmíněných případů nelze tvrdit, že by to byly špatné skladby. Prostě jen v té okolní náloži působí průměrně. Z té druhé, lepší a hlavně mnohem obsáhlejší strany bych pak vypíchl své favority – ve všech směrech likvidační “Return to the Morbid Reich”, hypnotickou “I Had a Dream…”, naprosto nepříčetnou smršť v podobě znovunahrané “Decapitated Saints” nebo drtivý vojenský marš v podání závěrečné “Black Velvet and Skulls of Steel”. Nebál bych se tvrdit, že se některé, ne-li většina ze zmíněných skladeb, mohou směle měřit s tím nejlepším, co Vader kdy vyplodili, a to už je co říct.

Přes tu všechnu chválu, kterou zde skutečně nešetřím, však hodnocení “Welcome to the Morbid Reich” nebylo vůbec jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo zdát. Od prvního poslechu mi sice bylo jasné, že jde o kvalitní materiál, o to překvapenější jsem byl, když jsem se přistihl, že se při poslechu vlastně nudím. Tenhle stav, kdy jsem se po konci jedné skladby netěšil na další a z celého alba si pamatoval sotva dva momenty, trval nepříjemně dlouho a zlomit se mi ho podařilo až v samotném závěru poslechové analýzy alba. Proto apeluji na ty z vás, kteří třeba trpíte podobnými příznaky, abyste dali albu čas. A třeba i hodně času, stojí to za to. Po trochu slabším “Necropolis” totiž tahle polská bestie ukazuje, že s přibývajícími léty nechátrá, nýbrž zraje. Sice se nejedná o dokonalé album a v pomyslné soutěži o death metalový počin roku musí “Welcome to the Morbid Reich” sklonit hlavu třeba před řeckými démony Septicflesh, přesto všechno ale jde o prvojakostní materiál a zároveň další důkaz, že Vader patří k absolutní špičce svého řemesla, jehož podobu za 28 let své existence pomáhali tvořit…

Další názory:

Jsou chvíle, kdy si připadám opravdu divně. A moment, kdy mám hodnotit novinku od Vader, patří právě mezi takové. Víte, na desku “Welcome to the Morbid Reich” padají ze všech stran naprosto nadšené ohlasy, fanoušky počínaje, přes UG periodika, největšími hudebními médii konče; už teď mnozí album vyzdvihují pomalu až do nebes a hovoří se o žánrové nahrávce roku… ale já vám nevím, mě to tentokrát moc nechytlo, přestože mám Vader rád. Neřikám, že je to špatné – album je rozmanité a kvalitně složené, výborně zahrané i vyprodukované, avšak něco mi tam prostě chybí, nemůžu si pomoct. Poslouchal jsem “Welcome to the Morbid Reich” hodněkrát a pečlivě, přesto jsem si k němu prostě nedokázal najít cestu. A co je nejhorší, ani vlastně dost dobře nevím proč. Z toho důvodu nakonec volím hodnocení šesti a půl body, což u mě znamená jistě dobře odvedený a nadprůměrný počin, ale ne takový, že by mě to dostalo do kolen. Jedno vím ale jistě – až někdy v budoucnu dostanu zase chuť na Vader, sáhnu po jiné desce z jejich repertoáru…
H.