Země: Německo Žánr: progressive metal Datum vydání: 21.2.2014 Label: Frontiers Records Tracklist: 01. Vision 1ne 02. Vision 2wo – The Black Knight 03. Vision 3hree – Godmaker 04. Vision 4our – Misery Affection Prelude 05. Vision 5ive – A Ghosts Requiem 06. Vision 6ix – New Vampyre 07. Vision 7even – The King and the Children of Lost World 08. Vision 8ight – Misery Affection 09. Vision 9ine – Soul Alliance 10. Vision 10n – Inside Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook

Mé první setkání s německými progresivně metalovými Vanden Plas se uskutečnilo před dvěma lety prostřednictvím desky “Beyond Daylight” z roku 2002, která nabízela zdařilý materiál, jenž, ač nezapřel svou inspiraci v legendární “Awake” od amerických titánů žánru Dream Theater, měl svou osobitou tvář determinovanou specifickým rukopisem, bavil a nabízel příjemnou alternativu k zaběhlé progové stálici. Pravda, nejednalo se vskutku o nic převratného, co by zásadně posouvalo hranice žánru do nevídaných výšin, šlo pouze o hodně povedenou ukázku vysoce kvalitního žánrového standardu s notnou dávkou řemeslné zručnosti a skvělými melodiemi.

Házet Vanden Plas mezi všemožné Dream Theater revivaly, jak to bývá zvykem vždy, když nějaká kapela se slyšitelněji inspiruje, by bylo vskutku dost krátkozraké už jen díky faktu, že kořeny těchto Němců sahají již na počátek 80. let (oficiálně aktivní jsou pak od roku 1986). Navíc na rozdíl od nástrojových exhibic specifických pro americké instrumentální závodníky, Vanden Plas v tomto ohledu nabízeli konzervativnější náhled, metalovou popřípadě rockovou progresi s větším důrazem na melodie jako takové (tím myslím, že neholdovali žádným větším experimentům či změnám hudebního výraziva). Co se týče novějších výtvorů, musím se přiznat, že včetně celkem chváleného “Christ Φ” i posledního “The Seraphic Clockwork” znám novější Vanden Plas pouze na základě jednotlivých skladeb, tudíž těžko soudit, v jakém momentálním tvůrčím rozpoložení se kapela před nahráním novinky vlastně nacházela, ovšem na desku “Chronicles of the Immortals: Netherworld (Path 1)”, jež má vyprávět příběh knih “Kroniky nesmrtelných” německého fantasy autora Wolfganga Hohlbeina (jehož několik knih mi již rukama prošlo, ovšem tak pět let zpátky), jsem se vzhledem k předchozím zkušenostem těšil.

Skladbou, jež byla zveřejněna již před vydáním alba společně s povedeným obalem (který má na svědomí Stan Decker; celkem překvapeně ztišťuji, že je to ten samý člověk, který dělal ta fantasy klišé pro Timo Tokki’s Avalon), byla třetí píseň “Vision 3hree – Godmaker”, k níž byl vytvořen videoklip a jež sama o sobě celkem šikovně ukazovala, v jakém duchu se deska ponese. Song rozjíždí táhlý riff doprovázen o klávesy podporující výpravnou atmosféru, jenž je záhy vystřídán precizním klavírem, k němuž se přidává zpěv a dále pak navazuje překvapivý riff, který při prvním poslechu působil neobvykle (jako by vypadl z jiné skladby), ovšem nakonec se ukazuje, že má svůj význam, když naváže na refrén. Abych se přiznal, písnička mi ze začátku přišla dost nenápaditá, snad kvůli onomu většímu důrazu na výpravnost, který tlumil rytmičtější aspekty a zejména asi refrén, jenž mi zpočátku přišel zvláštně okleštěný, ovšem další poslechy mě nakonec byly celkem schopny přesvědčit, že mé původní reakce byly vskutku trochu unáhlené, protože ve výsledku to funguje.

Co se tedy týče zvuku, méně dbá na dynamičnost kytar a bicích, spíš sází na celkově epičtější a pestřejší vyznění, což ovšem neznamená, že bychom si neužili množství sól a riffů, pouze to dává konceptu konzistentnější tvar a dočkáme se zde množství nových postupů. Co se týká zvukového mixu, bohužel mi přijde místy až moc zaměřen na klávesové nástroje, přičemž kytary zní podivně plastikově, což vskutku nepovažuji za ideální, stejně tak pak baskytara je většinou hůře samostatně rozeznatelná. Po kompoziční stránce album exceluje a šikovně ve skladbách pracuje s motivy i kontrasty. Pokud jde o pestrost materiálu, jež u koncepčních alb jde ruku v ruce se stěžejními momenty příběhu, deska začíná intrem (“Vision 1ne”), jež nás uvádí do příběhu orchestrací a mluveným slovem; jsou zde hymnické balady, jakou je především skvělá (a přitom vlastně prostá) “Vision 5ive – A Ghosts Requiem”, mezihry (“Vision 4our – Misery Affection Prelude”) i klasické progresivně metalové kompozice v průměru kolem šesti minut délky, jež jsou místy obohaceny i například o elektronické prvky.

Kde tedy nastal ten problém, jenž mi zabránil napálit albu hodnocení přesahující tři čtvrtiny? Bohužel jsou tím kamenem úrazu přesně ty klasické prog-metalové skladby zejména z druhé poloviny alba, které, ač jsou kompozičně poskládané výborně a jsou pestře opatřené např. skvělými sóly jako třeba onen mně lehce až Pink Floyd evokující prostředek “Vision 6ix – New Vampyre”, chybí jim občas to pro melodičtější hudbu základní – dobré ústřední nápady. Některé refrény nebýt toho, že se nacházejí na adekvátním místě a párkrát se tam zopakují, ani bych je možná nerozeznal. Naštěstí závěrečná kompozice “Vision 10n – Inside” minimálně kvůli pestrosti a skvělému kytarovému sólu a zejména vygradovanému závěru napravuje reputaci druhé poloviny.

Abych se přiznal, už dlouho jsem nebyl z žádného alba tak rozpolcený jako z nových Vanden Plas, kteří předvedli sice skvěle poskládanou rockovou operu s mnoha povedenými momenty a novými elementy, na druhou stranu ovšem zároveň s tím vypustili i dost vaty. A opět jako bych byl stavěn do věčného dilematu – forma vs. obsah, respektive výsledný pocit pestrého metalového příběhu vs. sterilní melodie některých skladeb. Považoval bych tohle album za dobré, kdyby bylo oproštěno o onen punc epičnosti, vypustilo by se opakování motivů v rámci meziher a intro? Raději se nebudu mučit spekulacemi, dám tam příjemných sedm a doporučím to těm, kteří mají rádi rockové opery. Minimálně za pokus to stojí, to zas ano…