Země: Nový Zéland Žánr: black / death metal Datum vydání: 7.8.2020 Label: Iron Bonehead Productions Tracklist: 01. To the Death 02. Egregore Rising 03. Eyrie 04. Black Talon 05. The Burning Æthyr 06. Emanations from the Abyss 07. Singularity Hrací doba: 65:33 Odkazy: blog / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Iron Bonehead Productions

Novozélandskou smečku Vassafor ani jejího hlavního předáka Phila Kusabse / VK snad není nutno nějak zevrubněji představovat. Nejedná se sice o nějaké navoněné hvězdy rádoby extrémního metalu hrající na kdejakém vidláckém festivalu, ani nejde o kapelu, která by si potrpěla na nějakou vysokou aktivitu – ostatně letošní deska „To the Death“ je teprve třetím dlouhohrajícím materiálem od vzniku formace v polovině devadesátých let.

Přesto všechno Vassafor na undergroundové scény nějaké postavení mají. Dá se předpokládat, že kdo patří k fanatikům do archaického zlo metalu a kdo se nezastaví hned u těch nejviditelnějších jmen, tak Vassafor a jejich výborné nahrávky s docela slušnou pravděpodobností může uctívat. Nakonec, minulé desce „Malediction“ z roku 2017 se dostalo zasloužené pozornosti a i díky kombu labelů Debemur Morti / Iron Bonehead v zádech se o albu svého času dost mluvilo.

Osobně pak věřím v to, že naši čtenáři nejsou v oblasti metalového extrému žádní začátečníci, tudíž se již se jménem kalibru Vassafor setkali. V neposlední řadě zde formaci zevrubně představil kolega s nevyslovitelným jménem v předešlé recenzi na už zmiňované „Malediction“, takže v případě zájmu o další čtení vás odkážu právě tam. Není nutné opakovat již jednou napsané.

Pro dnešek se radši rovnou přesuneme k letošnímu záseku „To the Death“, jehož prostřednictvím Novozélanďané opět kultivují extrémní metalový tradicionalismus a pokládají další oběť na oltář metalovému zlu. Přesně tak, jak to máme rádi.

Nicméně pozor. Metalový fanatismus a uctívání žánrové hniloby nutně neimplikuje, že jde o podřadný revival vykrádající tvorbu starých kultů jako Bathory, Venom, Celtic Frost, Master’s Hammer a podobných. Vassafor z těchto jmen a i mnohých další nepochybně čerpají, ale jejich odkazu se nechápou stylem neinvenční, ne-li mrzké worship pocty. Vassafor základ vytesaný zmiňovanými velikány přebírají a stavějí na něm svou vlastní vizi pekelného metalu.

Také „To the Death“ pracuje s dříve představeným receptem, a to ve všech ohledech – zvukově, skladatelsky i dramaturgicky. Přesto si každá ze tří řadovek drží svou specifickou náladu a v rámci nastaveného, zdánlivě úzkého směřování snad i vlastní ksicht. „To the Death“ mi přijde doposud nejpřímočařejší, s čímž trochu kontrastuje skutečnost, že jde o doposud nejdelší desku Vassafor. Novozélanďané si tentokrát sáhli na 65 minut hrací doby.

I délka hraje svou roli při nejednoduchém trávení „To the Death“. To může vypadat jako paradox, ne-li rovnou protimluv, když jsem výše hovořil o uctívání metalového archaismu, ale znalci předešlých desek vědí, že tomu tak není. Nahrávky Vassafor nikdy nepatřily k těm, do nichž se dá proniknout jednoduše a lehce. Pracují sice se základním výrazivem prašivého black / death metalu a stojí především na poctivém riffování, ale to všechno se děje v dlouhých, členitých a netriviálních skladbách plných monolitických ploch. Například závěrečná „Singularity“ trvá přes sedmnáct minut. Takže asi tak.

Právě tato nepřístupnost a snaha to svému posluchači neulehčovat ovšem patří k těm lákavým atributům Vassafor, ani nemluvě o tom, že takový přístup ke kompozici výrazně prodlužuje trvanlivost materiálu. To všechno řadí „To the Death“ k nejvýraznějším a nejzajímavějším metalovým hnilobám roku. V porovnání se starší tvorbou Vassafor už novinka dopadá hůř. Osobně si myslím, že „Obsidian Codex“ i „Malediction“ srovnání se třetí deskou vyhrají. Což ale neznamená, že „To the Death“ samo o sobě nebylo skvělé. Ve finále mě tedy na čerstvém albu nejvíce mrzí nepříliš povedený přebal. Z hudebního hlediska se ovšem jedná o kvalitní námrd, jak se dalo předpokládat.