 |
|
Země: Polsko Tracklist: Hrací doba: 11:59 |
„Succubacy, Venefices… Pičo, co to je zas za patvary?“ pravil Metacyclosynchrotron, rozezlen zdánlivě liknavým přístupem k jazyku englickému, načež si musil nafackat, neb se jedná o pouhé archaismy, které si Poláci dozajista vypůjčili z románu „Tam dole“ od francouzského spisovatele Jorise Karla Huysmanse. O něm později…
…pro nás je teď podstatný fakt, že Venefices je nová kapela dua Sadist (strunné nástroje, hlasy) a Desolator (bicí), které můžeme znát z Bestial Raids a Doombringer. Poslech „Succubacy“ ovšem i nezasvěceným podá přesvědčivý důkaz, že Metal-Archives neuvádí sestavu Cultes des ghoules zcela věrně. Venefices totiž, jak jsem už předeslal v eintopfu, představují fúzi black/grindového bordelu Bestial Raids a hypnotickou audionekromancíi Cultes des ghoules. Z obou vyluhovali ty nejzásadnější, zmíněné ingredience, zatímco vyloučeny byly aspekty neblahé, hudebnímu efektu škodící: tedy tupost či případná vyprázdněnost riffáže prvních jmenovaných a repetitivnost v případě těch druhých. Venefices totiž přítomných dvanáct minut zaprali silně efektivními motivy, které mají prostoru přesně tolik, aby to posluchače přinutilo demo pustit zas.
Dát dohromady čtyři skladby kvalitního námrdu bez výplně by měla teoreticky zvládnout i začínající kapela, ovšem důvod, proč mě „Succubacy“ natolik okouzlilo, spočívá v jeho atmosféře. „Tam dole“ zaujme zejména naturalistickými popisy zločinů Gilla de Rais a také černé mše, které je protagonista svědkem v jedné z posledních kapitol knihy. Poslech mi vůbec připomněl četbu gotických či dekadentních spisů, kde jsou posedlost ďáblem a vražedné rouhání prezentovány natolik sugestivním způsobem, o němž si současní tvůrci hororu mohou obvykle jen nechat zdát.
„To sum up, the most important thing about Satanism is the black mass. That and the witchcraft and incubacy and succubacy which I will tell you about; or rather, I will get another more expert than I in these matters to tell you about them. Sacrilegious mass, spells, and succubacy. There you have the real quintessence of Satanism.“
Vysoce kladně také hodnotím vokální výkon Sadista, který kromě klasického blití demo ozvláštňuje různými pomatenými nářky a pazvuky. No, a Venefices se podobně jako Bestial Raids vyplatí slyšet i kvůli peklu, co za bicími rozpoutává Desolator. To jsou všechno důvody, proč „Succubacy“ patří k nejlepším demům, které jsem za poslední měsíce, ne-li roky slyšel. Vzhledem k tomu, že pár nahrávek Cultes des ghoules patří k tomu nejzásadnějšímu, co v black metalu za posledních třicet let vzniklo, „Master Satan’s Witchery“ si rovněž zasluhuje nálepku elitní bestiality a tvorba Doombringer zaostává jen málo, tak budu v srdci chovat naději, že nejčernější hodiny satanského génia se dočkám právě v podání Venefices.
Podobné články
20.9.2018 Cultes des Ghoules – Sinister Recenze
24.12.2016 Bestial Raids – Master Satan’s Witchery Recenze
30.11.2013 Cultes des Ghoules – Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts Minirecenze
25.9.2019 Xarzebaal – III Recenze
9.3.2016 Death Like Mass – Kręte drogi Recenze
23.3.2017 Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël Recenze
Kazeta je už k dispozici u Invictus Prod. a zjistil jsem, že tohle je přímé pokračování Bestial Raids, kteří ukončili činnost.
Si říkám, co mi jméno toho spisovatele říká (mám vážně blbou paměť na jména) a zrovna tu mám náhodou hned vedle otevřenou záložku na nějaké výpisky z Naruby, takže buď náhoda, nebo magie:D.
..nj, kdo si má pamatovat jméno každýho trouby, zvlášť když tu mám ještě otevřenej i povídkovej Rašomón a Utažení šroubu, ale námět “Tam dole” zní docela zajímavě.
Mein Gott! V životě by mne nenapadlo, že z plezíru rozkliknu recenzi na nějakou pekelničinu a tam chlapík s nezapamatovatelným jménem zmiňuje mou (zřejmě) nejoblíbenější knihu! A v komentářích tři tečky pro změnu Naruby! Do háje, lidi, co jste zač?! :D
Fakt, že někdo zmínil Huysmanse, mne totálně rozšlehal… Vždyť to je kvlt jak prase. Jeden z nejzajímavějších a nejméně doceněných francouzských spisovatelů (i když to nebyl čistokrevný Frantík), o kterém velký Zola (dle mého v porovnání s Jorisem ne-až-tak velký) řekl, že svým Naruby pohřbil naturalismus…
Nevím, jak tahle deska, ale ta kniha je dokonalá. Nebudu spoilovat, ale jeden moment mi přišel tak enormně nechutný a ZLÝ, že když jsem to četl poprvý, musel jsem to dát stranou a rozdejchat to. Ale ta kniha, to je milník mého života. Dát si hovězí ve starosvětském zvoníkově bytě a poslouchat jeho zvonění na St. Sulpice, to mám na seznamu nesplnitelných snů (to hovězí v jeho bytě, ty zvony se snad dají zařídit).
Každopádně – úskoky Durtalova kocoura forever! Takovou radost jste mi udělali ;-)
Souhlas, tam Dole je vskutku kult. Dovolím si tady přihodit hrozně nedoceněnou, ale snad stejně geniální věc od Valerije Brjusova – Ohnivý Anděl.
Už jsem asi na šedesáté straně a zdá se mi to trochu rozvleklé, ale holt v devatenáctém století měli bez internetu a TV moře času a tak hodně okecávali.
Já teda pochybuju, že bych z toho byla tak odvařená, ale uvidím až to dočtu… Rozhodně jsem se aspoň něco dozvěděla o Modrovousovi, což byla imho “oběť” doby plné pobožnosti a okultismu, vlastní moci, jasné poruchy osobnosti a nestandardní sexuality.
Naruby nebo Tam dole? Zrovna Huysmans je postavený na tom, že se v jeho knihách nic neděje. Prakticky se jedná jen o jeho vrcholně estetické niterní úvahy, vyplývající z jeho katolicko-dekadentního založení a rozebírání psychologie postav, které z osmdesáti procent jsou Huysmans sám ;-) . Možná je to z pohledu toho, co je pokládáno za kvalitní literaturu dost málo, ale já si naopak na truc myslím, že právě v tom odpočívá ta huysmansovská genialita. Navíc, celou knihu má cenu číst už jen kvůli poslední stránce a půl (myslím Tam dole), ale možná se mi líbila jen proto, že hlavní hrdinové vyjadřují můj osobní modus vivendi.
Každopádně pro Huysmanse platí jednoznačné WORSHIP OR DIE! Hehe.
Co se týče Ohnivého anděla, slyšel jsem o tom samé pěkné věci a rozhodně se na to chystám.
Kvalitní literatura je široký pojem. Rozhodně bych si nedovola tvrdit, že, když mě něco moc nebaví, je to kvůli tomu špatný, ale ten hrdina i jeho kolega jsou takové leklé ryby… tobě možná takový hrdina a jeho kámoš připomínají tebe samotného, mně spíš připomíná unylého chlapa, který by mě moc nebavil.:D
A hovězí bych si s nima taky určo nedala, páč bych radši žrala některý lidi než nebohé krávy.
Tak jeden můj kamarád mi říkal “Durtale” ještě v časech, než jsem tu knihu vůbec znal. A upřímně, to, že bych někoho nebavil, to je spíš pocta než cokoliv jinýho. Není nic horšího, než muset lidi nutně bavit a ještě horší je se tím dokonce živit. Ale myslím, že Tě chápu. Taky mne víc baví zaobírat se Grünewaldovým obrazem Ukřižování nebo teorií zvonařství, než misantropy, kteří by raděj jedli lidi než zvířata :D
Oni si o sobě myslí, že jsou hlubocí, ty si to o sobě asi myslíš taky, ale v mé “realitě” jste prostě leklé ryby, co hodně mluví.
Už jsem dočetla a relativně zajímavá mi tam, kromě Gilla, přišla už jen snad postava té ženské, ale zas ne tak moc, abych měla potřebu se ji extra zabývat.
Přišly mi trochu směšná i představa nějakého jedu podaného duchem atd. Jako třeba v Mo Dao Zu Shi by mi t divný nepřišlo, ale to je fantasy, kde létají na mečích… tady jsem se ustavičně zmítala mezi realitou a blábolením. Nemůžu říct, že by občas neproblesklo i pár zajímavých myšlenek, ale hned byly zahlceny další spoustou keců. Můj dojem z té knihy je takový rozpačitý. Co se třeba těch zvonů týče, to by někomu možná zajímavé i přišlo, tak mě to žel taky nebavilo, protože pro mě tam neřekli nic, co bych už dávno nevěděla…
Se satanisty se mi poměrně líbilo Rosemary má dětatko.
Já se zkusím trochu víc rozepsat, protože tohle mne docela baví.
V první řadě musíš brát v potaz, že kniha nejenomže pojedná o “fin de siecle”, ale zároveň v něm byla napsána. A též historický vývoj Francie od VFR. Postavy, které se v ní pohybují, jsou inspirovány nejenom Huysmansem samotným, ale zároveň na základě bohaté korespondence. Ústřední trio reprezentuje tři do jisté míry protikladné archetypy, které se střetávají na jisté společné ploše. Durtal, romantický a celkem zahořklý spisovatel nasraný na svou dobu, který neví a hledá. Hermies, exaktně vzdělaný člověk, který permanentně pochybuje a pokládá si fantastické otázky a zvoník, který žije v podstatě velice prostým životem. Je zdánlivě jednodušší, ale má svůj život srovnaný a též životní moudrost a něco odžito. Pointou knihy není jenom “vyměšování podbřiškem”, ale právě kladení různých fantastických, často až nesmyslných otázek a práce s fakty a fabulací. Což má velkou výpovědní hodnotu nejen o Huysmansově životě (knihu psal v hluboké duchovní a duševní krizi), ale je i okénkem do života vzdělaných a pochybujících lidí své doby, zmatených koncem století. Chápat knihu mimo toto měřítko vede nanejvýš k tomu, že bude nepochopena (což je občas evidentně dobře), nebo vnímána “béčkově.”
V téhle diskuzi padlo slovo o leklých rybách. Musím Tě vyvést z omylu. Ani Durtal, ani Hermies nejsou leklé ryby, alespoň podle mého měřítka. Protože leklé ryby (tedy chcíplé) jsou zpravidla vyplaveny na břeh nebo plují na hladině. Pokud si mohu dovolit metaforu – naopak, jsou to ryby velice živé, protože plavou a ocitají se v hlubinách. Samozřejmě, pokud se někdo něco snaží poznat opravdu hluboce (viz Durtal a jeho patologická posedlost maršálem Modrovousem), velice často se stává, že upadá do bludných kruhů a balancuje na hranicích bláznovství a fabulací. Ale to je pochopitelné a každý si to odvodí, člověku stačí se zaměřit na život a dílo kupříkladu Mistra Eckharta (ale toho, jak naznačuješ, dozajista znáš).
Ze svého pohledu můžu říct, že kniha není vůbec o nějakém satanismu nebo satanistech, to je okrajová a mysteriózní omáčka. To, co je nosné, jasně hovoří o přirozenosti, křehkosti, slabosti a kolísavosti člověka, který hledá zalíbení v hnusu a bizáru, neboť je pro něho srozumitelnější a dosažitelnější, než nepochopitelný a abstraktní ideál (klidně můžeme použít ono obligátní “Lépe vládnout v pekle, nežli sloužit v nebi”). Hlavní hrdinové – zvláště pak Durtal – balancují mezi oběma polaritami, koketují s nimi, jsou jimi fascinováni a znechuceni zároveň, aby nakonec více či méně “obstáli”. Právě ten Durtalův moment je krásně vidět v okamžiku, kdy si ho madam odvede do toho pochybného bordýlku/putyky a on prožije otřes. Otřes, který nevychází z nějaké maloměstské nebo zažité morálky, ale z vnitřního pocitu znechucení (takové to “Ale KURVA, tohle přece není v pořádku, tohle dělat nechci a nepotřebuju!”). Dlužno podotknout, že ani Durtal, ani Huysmans v té době netíhli ke katolicismu z důvodu vnitřního přesvědčení, ale estetického vnímání, což měla řada dekadentů (pro srovnání – doporučuji Huysmansovo Naruby).
Na konci knihy nacházíme Durtala stále skeptického, sarkastického a typicky intoušsky zahořklého, ale zároveň staršího, se sebou srovnanějšího a na velikém, neznámém rozcestí. Hermies poslouchá se zájmem, ale zůstává více méně skeptický (podobně jako machenovský hrdina Phillips po neustálých konfrontacích s Dysonem), zvoník je otřesen, ale jeho bezprostřední víra mu dává naději v lepší budoucnost a Durtal? Vypadá možná zmatenější než na začátku, neví, co si má myslet, neví, co je pravda a co chce, ale ví, co dělat nechce. A taky že netouží “vylučovat svou duši podbřiškem”. Prošel si se svým literárně-historickým hrdinou náročnou cestu “tam dolů” a uvažuje, jestli sám tak trochu nestojí před vlastním tribunálem.
Oproti tomu mdme Chantelou (opět reálná předloha, Huysmans měl zkrátka smůlu na ženy, nebo ony na něj) se cyklicky motá ve svých pološílených až šílených bizáriích, ve svém pokrytectví, úmyslných i neúmyslných manipulacích a navzdory plasticitě a dobře napsanému charakteru (korespondence je přímý přepis Huysmansovy korespondence s jednou dámou, jen tak mimochodem) vzbuzuje lítost a soucit.
Omlouvám se za svůj obšírný komentář, ale zvítězil ve mne hlásek pýchy, který mi neustále našeptává cosi o hloupé ambici učit literaturu. Nemám na to úplně kapacitu a můžu se mýlit, nicméně Tvůj postřeh mi přišel natolik vágní, že jsem dostal chuť zareagovat. A teď mne omluv, vrátím se z estetických “výšin literatury” zpátky ke svému venkovskému buranství, protože musím dodělat dušené hovězí a jít zvonit. Samo se neodzvoní ;-)
Jsem ten koment omylem flláka výš, sorry.
V pořádku, pochopil jsem ;-)
Nebuď prosím tebe tak edgy. Ještě přestaneš věřit na skřítky a to by byla tragédie!
Ještě mě napadá, že hlavní hrdina a ta ženská, se chovají vlastně dost hodně podobně. Měl by ses zamyslet hlavně nad tím, proč jeho tak obdivuješ a na ni nadáváš, ač oba lžou, jsou pokrytci a manipulují. Ona je ale aspoň zajímavě odvážná, on je jen nudnej vůl.
Poprosím tě, přečti si, co jsem napsal ještě jednou. Nikde jsem nenaškrábal, že Durtala obdivuji, nebo “tak obdivuji”. Ale v mnoha ohledech jsem mu podobný – to nepopírám, i v těch špatných. Mnoho životních situací, postojů a pochyb a chyb bylo stejných a jsem rád, že s nimi mám osobní zkušenost. Proto je pro mne jeho postava, stejně jako samotný autor tak blízká. A stejně jako Huysmans nebo jeho Durtal máme svou, “nudnou” estetiku a máme rádi starý baráky. Upřímně si taky myslím, že je lepší být pro ostatní nudnej vůl, než být zacyklený v “zajímavě odvážném” dobrodružství, se kterým mám vnitřní problém. To je celé ;-)
I on je zacyklenej, jen má ještě mlhavější představu, co chce.
Ty máš holt asi sám rád starý baráky a mně asi imponuje panelák.:D
Nevím, možná jsem to vysvětlil ve svém grafomanském slohu špatně, ale pokusil jsem se tam ze svého pohledu vykreslit onen moment zlomu. Potíž je v tom, že další osudy spisovatele s kocourem jsou “ztraceny v překladu” ;-). Na konci knihy ho vidíme zmateného, ale uvědoměním toho, čím být nechce. To považuju za celkem zásadní obrat v životě. V dalších pokračováních (co jsem hledal – a že jsem hledal, v češtině nevyšly) a v rámci výměny poznatků s lidmi, kteří měli tu čest (to málo, co jsem uměl francouzsky, jsem zapomněl), se Durtal vydává “na cestu” a hledá svůj vnitřní klid. Z toho, co jsem pochopil, tak ještě “nudnější vůl” než na konci La-bas, ale ten svůj pokoj (snad) nalezne. Což není nic proti ničemu, někomu víc vyhovuje “sloužit v nebi než vládnout v pekle”.
Ad staré baráky – tohle jsem upřímně trochu nepobral, ale budiž. Tak na jednu stranu jsem teda nudnej až na půdu a najednou je pomalu elitářský, že rád trávím čas v historických objektech, zvlášť když značnou část života jsem s nima spjatý i profesně. Myslím, že dává jistý smysl, že z nich čerpám pohodu, ticho a samotu a že to pro mne není jenom stavba. Něco jsem tam nechal, něco jsem dostal a všechna ta místa jsou mi domovem. A je skvělý pocit, že jsem mohl přispět svou troškou do mlýna. Ale je mi naprosto jasný, že se zase vytasíš s nějakým vytříbeným a přímočarým verbálním smackdownem, ale i tak dík za pokec, celkem to šlo ;-)
Dámo a pane, to jsou ale věci které se člověk dočte na metalové stránce, ale nejvíc mě překvapuje, že … má tu knihu (alespoň jednu z nich, možná i obě) hnedle po ruce, stačí sáhnout. Má to ale někdo kliku…
Milý pane,
začíná mne takhle debata překvapovat čím dál víc! Já se teda přiznám, “Tam dole” je v knihovně přímo za mými zády ve vzdálenosti cca 40 centimetrů. Těžko jsem to hledal, až se zadařilo. “Naruby” bohužel nemám, to mi půjčil kamarád spisovatel a musel jsem to vrátit. Pro něho je ta kniha osobní “biblí” (taky se o ní občas říká, že je to “bible dekadence” a přestože krádež dobré knihy je prý ospravedlnitelná (tohle moudro mi řekla jedna knihovnice), tak zrovna jemu bych si ji netroufl štípnout.
Tak že to máte Vy mě až tak nepřekvapuje, ale patrně to má i …, což mě překvapuje už více. No, už aby skončil lockdown a otevřely se knihovny. Jinak co se týče muziky inspirované markýzem, tak doporučuju 49 Acts of Unspeakable Depravity in the Abominable Life and Time of Gilles de Rais od Johna Zorna. Na to, že je to čistě instrumentální album, je to fakt zlo.
Aj pane, omlouvám se, ale nepochopil jsem ty tři tečky ve Vašem předchozím příspěvku – považoval jsem nikoliv za přezdívku, nýbrž za dramatickou pauzu. Ale ano, taky mne to překvapilo, protože sehnatelnost té knihy je dost sezónní.
A mimochodem, děkuji za hudební doporučení.
kdiž štu tudle dyzkuzi tag skoro začynam lytovat že sem nekramotny
Za mě kult, jen teda doufám, že si někdo pustil aj pšonky. :D Ale můžem si tu udělat čtenářský koutek – opačný eintopf, který nebude o pár nahrávkách/filmech, co příští měsíc vyjdou, ale naopak o knihách, co jsme za poslední měsíc četli. Přispíval bych víc, než do filmového, haha.
Venefices super, já epka moc nedrhnu, ale tohle jsem si zepětkrát otočil. Doufám že se pustí do dlouhé desky, po smrti Diocletian mi taková hudba trochu chybí…
Huysmansova Naruby se chystá nová edice, tak všichni, kteří marne baží můžou začít predhonovat…
Mno, snad nebude vadit ještě prosba… pšonky si pustím, slibuju :) A literární koutek bych bral všema deseti ! Pane Sokol, šla by rozvést ta zmínka o příklonu ke katolicismu z estetických důvodů ? To mě zajímá. Knihy číst nebudu, vnitřní svět téhle doby mě nezajímá. Ale ta zmínka je zajímavá.
Zdravím Milane,
pokusím se, ale nejsem odborník na dekadenci a konec století, takže to vezmu svými slovy. Mnoho umělců v té době, přestože nebyli vyloženě praktikující nebo to byli agnostikové či ateisté, bylo fascinováno sakrálními stavbami – převážně gotikou. V té době se se dost historizovalo, ale vznikají i dost specifické a ne úplně zařaditelné věci, jako třeba beuronská malířská škola, jeden z předstupňů české secese. Mnoho dekadentů nacházelo fascinaci v impozantních chrámech, do kterých vitrajemi padá světlo, v těžké vůni kadidla a samozřejmě v liturgickém oděvu a ritu samotném. Oni když viděli ten ritus, byli okouzleni a fascinováni – nádherně zpívaná latina, úžasná akustika, různé vůně, ta starosvětská zatuchlost chrámů, ty těžké basičkové ornáty, pluviály, dalmatiky, manipuly, štóly, birety, cingula, všechna ta přísně předepsaná gesta, úklony, jejich symbolika… Jeden dobrý známý, fajnšmekr přes starý liturgický textil na tohle téma říká, že to má prostě “rajc”. Prostě tím chci říct, že všichni ti “potrhlí” symbolisté, dekadenti a nočňátka své doby nevnímali podstatu mše svaté (tj. transubstinaci), ale její vizuál. Připomínalo jim to “staré dobré časy, které nikdy nebyly”. Je moje odpověď uspokojivá? Pokud by byl samozřejmě zájem, klidně můžu dát svůj e-mail na špalek a poskytnout nějaký obsáhlejší názor.
Zrovna u Huysmanse byla později jeho konverze niterní záležitost (i když teda výpady L. Bloye se snaží naznačit něco jinýho, ale Bloy byl taky frenetik jako prase), nicméně je pravda, že zprvopočátku byl poslední estetikou starých časů, katolických chrámů a vůbec, liturgickým uměním.
Jinak samozřejmě, literární koutek je naprosto skvělý nápad. A fakt, že vyjde Naruby, je teda super. Co jsem pochopil, letos snad vyjde i Jüngerovo “V bouři oceli”, takže co se týče překladů a reedic, vypadá to letos slibně ;-)
Díky. Odpovídá to vcelku tomu, co jsem si sesmolil v kebuli sám. Na toho Jüngera se podívám, protože to je jeden z nejcitovanějších autorů, co se první války týče a to si právě študuju.