Země: Finsko Žánr: ambient atmospheric black metal Datum vydání: 22.11.2019 Label: Svart Records Tracklist: 01. The Magi 02. Fractal Flesh 03. Refractions 04. Valohämärä 05. Quintessence 06. Solar Flood 07:27 Hrací doba: 45:55 Odkazy: facebook / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Svart Records

Metal je všeobecně vnímán spíš jako maskulinní záležitost a také lze myslím bezpečně říct, že se v něm angažuje mnohem více mužů než žen. Což ale neznamená, že by do něj ženy neměly patřit a že nedokážou vytvořit hodnotnou metalovou hudbu, a to platí i o těch extrémnějších odnožích jako třeba black metalu. Existuje několik viditelných příkladů, které ženám v black metalu nedělají úplně nejlepší službu tím, že svou muziku prodávají víc na základě svého pohlaví než vlastních hudebních kvalit (ve finále je vedlejší, jestli tak dělají záměrně, anebo je do téhle polohy tlačí média případně vydavatelství), ale naštěstí lze stále najít i případy, které nejsou na první pohled tak nápadné, ale nabízejí tvorbu, jež za pozornost stojí. Finský projekt Vesperith se k takovým se svým bezejmenným debutem zařadil.

I zde nicméně najdeme určité prohřešky v prezentaci spočívající v tom, co je slibováno a co je následně skutečným obsahem alba. Pokud někde v souvislosti s Vesperith uvidíte slova jako experimentální, tak tomu nevěřte, protože experimentální nazývat takovou hudbu mi zavání drzostí (popřípadě neznalostí toho, jak zní skutečná experimentální muzika). Určitě bych ale volil slova jako atmosférický, protože vysoký faktor náladotvornosti patří k největším přednostem nahrávky.

„Vesperith“ určitě lze vměstnat do blackmetalové škatulky, přestože určité fundamentální elementy tohoto žánru desce chybí. Ačkoliv se tu nechají nalézt i rychlé pasáže, album postrádá agresivitu nebo bestialitu. Počin je spíš klidnějšího, hloubavějšího a přemýšlivějšího rázu. Celé album plyne v jakémsi „ambientním“ duchu, což nutně nemyslím z hlediska žánrového (byť i takové momenty se zde najdou a není jich úplně málo), nýbrž z hlediska pocitového.

Deska je usazena v jakémsi tmavě modrém / fialovém atmosférickém oparu, celá působí zastřeně a mlhavě. Tohle však nemyslím jako negativum, právě naopak. Tahle umírněná nálada a velký důraz na co nejatmosféričtější podání patří k největším přednostem „Vesperith“. Snad i díky tomu se album může pochlubit takovým tím hypnotickým „cosi“, co člověk nutí poslouchat pořád dokola a co mu nedovolí se od nahrávky odtrhnout. Konkrétní skladatelské nápady a kompozice se stávají trochu „podružnými“, přestože se napříč albem nachází nejeden dobře vystavěný a vygradovaný moment, a nade vším vítězí pocit a nálada.

Sázka na jedinou kartu se ovšem vyplatila. „Vesperith“ je nepochybně deskou, která jen neklouže po povrchu a dokáže nabídnout nějaký hlubší a trvanlivější prožitek. Netvrdím, že by mi to nějak zahýbalo s vkusem nebo mě to skutečně zasáhlo někde hluboko u srdce, ale nemůžu popřít, že pár poslechů v odpovídajícím naladění bylo velmi silných. Stejně tak mohu říct, že mě album baví i po větším až velkém počtu protočení; také mám dojem, že budu mít náladu se k „Vesperith“ vracet i v budoucnu, a to je samozřejmě výborná vizitka.

Všechno to plyne z pocitu, že ani autorka při tvorbě „Vesperith“ netočila něco doma na koleně jen tak pro zábavu, ale otiskla do toho kus sebe sama. Díla s jasnou autorskou vizí a charismatem pak dokážou na ty své posluchače zapůsobit mnohem víc než jakékoliv jiné album, které se snaží zalíbit a jde svému publiku naproti. Já osobně jsem se naladil na stejnou vlnovou délku a našel v tom kus oné hudební magie, po níž nakonec všichni prahneme. Vždyť z jakého jiného důvodu bychom to celé poslouchali?