Vile Regression - Empires

Vile Regression – Empires

Vile Regression - Empires
Země: Irsko
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 21.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Tides
02. Raze the Complexity
03. Dream of the Red Chamber
04. Thought Replication
05. The Abstract
06. Down to a Sunless Sea
07. The Empyrean Divide

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Future PR

Technický death metal rozhodně není pro každého. Můžete si myslet, že snesete ledacos tak jako já, ale když dojde na lámání chleba, snést hodinu ustavičného běsnění není jen tak. Navíc není běsnění jako běsnění a právě technický metal dokáže běsnit tak, že z toho nepřipraveného posluchače začne bolet hlava už po půl hodině. I proto jsem rád, že debut irských Vile Regression trvá pouhých 23 minut. Poslouchat “Empires” je namáhavá záležitost.

A to vážně. Málokteré album v poslední době mi dalo tak zabrat. Při prvním kontaktu budete mít dojem, že Vile Regression zcela úmyslně rezignovali na veškerý cit pro melodii a snahu dát posluchači alespoň malé vlákénko, za které by se mohl zachytit. Možná si teď klepete na čelo – technický death metal a melodie, kdo to kdy slyšel. Ale vzpomeňte na legendy žánru Death, Atheist či Gorguts, vzpomeňte si na dnes velmi úspěšné Psycroptic či Obscuru – ti všichni jsou techničtí vrchovatě a přitom je v jejich tvorbě melodie stejně důležitá jako kytarové orgie. Vile Regression se takoví nezdáli, zpočátku na “Empires” nebylo doslova nic pochopitelného. Jenže zatímco některá alba taková zůstanou (a z mého pohledu je pak lze jen výjimečně označit za dobrá), “Empires” při opakovaných posleších vyrostlo a melodie se objevily i tam, kde bych je při prvním seznámení vůbec nečekal.

Album otevírá čtyřminutová “Tides” a začne samozřejmě nesmlouvavě. Kytary přecházejí od zasekávaných riffů k riffům krkolomným, které mírně evokují práci Beneath the Massacre. Jejich práce je semknutá, většinu času tak nejde ani tak o dvě kytarové stopy, jako spíš o jednu navrstvenou na druhou. Ze všeho nejvíce mě pak baví bicí, jejich rychlé přechody a změny temp jsou dobře vymyšlené a výborně zahrané. Je z nich cítit až strojová přesnost, čemuž pomáhá i dosti neosobní nazvučení. To je v zásadě velice čisté, nic nepřebývá a to důležité je slyšet skvěle, až na baskytaru, která pro změnu není slyšet vůbec. Druhou polovinu písně uvádí povedené sólo, jedno z několika vrcholů celé desky. “Raze the Complexity” plynule navazuje na svou předchůdkyni, může se ovšem pochlubit ještě větší melodičností a povedeným zvolněním.

Akustické intermezzo “Dream of the Red Chamber” má pouhou minutu, přesto dobře uvádí následnou “Thought Replication”, dost možná nejlepší píseň alba. Ta je zase o chlup melodičtější, nalezneme v ní možná nejlepší sólo na albu a další solidní rytmickou souhru bicích s kytarami. “The Abstract” přináší novinku v podobě deathcorových vlivů, které v kontextu mnohem techničtějšího okolí fungují vlastně velmi dobře. “Down to a Sunless Sea” je dalším uvolněním a zatímco předchozí zvolnění v podobě “Dream of the Red Chamber” bylo příjemné, protože uvolnilo budující se napětí, v tomto případě jde o bez debat krásnou píseň, která bohužel skončí po necelé minutě, aby předala slovo závěrečné “The Empyrean Divide”. Ta osloví (vyjma sóla) hlavně závěrečným hoblováním a postupným zpomalováním. To sice nemá takovou sílu, jakou kapela jistě zamýšlela, ovšem jako konec alba funguje obstojně.

Celé to tak směřuje ke třem důležitým důvodům, proč není “Empire” jen bezcílná technická orgie, nýbrž poměrně chytrý a relativně kvalitní celek. Prvním jsou kytarová sóla, která naštěstí zřetelně vystupují nad “šeď” kytar všude kolem. Tato sóla jsou melodická, s trochou vůle zapamatovatelná a není jich ani moc, ani málo. Druhým důvodem jsou vokály. Danny Keogh samozřejmě nejde daleko za hranice žánrových standardů, přesto však se svým hlasem pracuje. Neuslyšíte tak jednu polohu po celou hrací dobu, plynule se přelévá z hlubších tónů do tónů vyšších a ani v jednom případě nezachází do vyložených extrémů. Proto zatímco většinou na albech podobného ražení vokály kritizuji a označuji je za přebytečné, zde mají své místo a svůj smysl. Tím ovšem nemyslím, že by šlo o mistrovskou práci, jen dobře odvedenou rutinu, kterou však mnoho vokalistů nezvládá, a proto ji zde musím vyzdvihnout. Třetím bodem jsou pak dvě zmíněné krátké vsuvky, které rozvolňují napětí a dávají posluchači příležitost k oddychu. Některá alba přítomností intermezz trpí, jiná z nich těží a “Empires” patří právě k druhé skupině. Chytré rozmístění ob dvě skladby je dalším vyjádřením dobře odvedené rutiny, a kdyby je místo dovnitř alba kapela umístila na jeho konce jako intro a outro (ony skladby se k tomu totiž docela hodí), celek by výrazně utrpěl.

Pokud se na “Empires” podívám s odstupem velkého množství poslechů, vidím na něm mnoho dobrého a to jsem po zásluze vyzdvihnul. Není jednoduché udělat album, které bude nakopávat zadky a zároveň bude poslouchatelné nejen pro skalní příznivce tohoto kosti drtícího žánru. Vile Regression to svedli a za to jim patří poklona, ovšem k dokonalosti je ještě daleko. Vše, co jsem slyšel na “Empires”, jsem slyšel už dříve, ale tenkrát to bylo propracovanější, přístupnější a bohužel to mělo i delší životnost. Přízeň k “Empires” jsem si vydobyl, jenže po napsání této recenze ji beze smutku opustím a k albu se již nevrátím.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.