Země: Dánsko Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 8.4.2013 Label: Vertigo Records Tracklist: 01. Let’s Shake Some Dust 02. Pearl Hart 03. The Nameless One 04. Dead But Rising 05. Cape of Our Hero 06. Room 24 07. The Hangman’s Body Count 08. My Body [Young the Giant cover] 09. Lola Montez 10. Black Bart 11. The Lonesome Rider 12. The Sinner Is You 13. Doc Holliday 14. Our Loved Ones Hodnocení: Kaša – 7,5/10 H. – 6/10 nK_! – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 7,3/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Volbeat jsou jednou z kapel, která roste album od alba, a to bez nějakého slyšitelného vývoje ve skladatelských postupech, které jsou již řadu let neměnné, a i díky tomu můžeme mluvit o seskupení, které je po několika málo tónech jasně identifikovatelné. Pět alb při třináctileté historii kapely je výsledkem slušné skladatelské potence a nutno říct, že se kapele zatím daří držet si vyrovnanou kvalitu a mezi jejich alby bych těžko hledal to špatné nebo nepovedené. A naštěstí mohu totéž prohlásit i o novince, na které se vůbec poprvé představuje nový kytarista Rob Caggiano, který poslední léta brázdil světová pódia s Anthrax.

Páté řadové album se honosí titulem “Outlaw Gentleman & Shady Ladies” a podle povedeného přebalu je jasné, že dánská čtveřice Poulsen, Larsen, Kjølholm a zmíněný Caggiano se tentokrát zastavila na divokém západě, ačkoli je škoda, že různé western/country motivy nedostaly poněkud větší prostor, protože vzhledem k faktu, že s nimi kapela pracuje tu a tam už na minulých albech, je jejich potenciál poměrně nevyužitý. Kdo už měl s Volbeat tu čest, ví, že heavy metalové riffy, rocková rytmika a prvky americké rockabilly jsou při sloučení s hlasem charismatického pěvce Michaela Poulsena velice příjemným posluchačským zážitkem, jenž možná neusadí do židle svou propracovaností, ale tohle je jeden z těch případů, kdy platí, že v jednoduchosti je síla. Hit střídá hit a kapela se už v minulosti celkem rychle našla v podobě, která je primárně určená pro velká publika a široké masy, aniž by však zamířili do sfér stupidní a podbízivé rockové hudby. Všechno prostě šlape jako hodinky.

Hned po krátkém navození westernové atmosféry úvodním intrem nastupují na scénu klasičtí Volbeat s “Pearl Hart”, což je naprostá koncertní tutovka, která svým skočným a zpěvným refrénem rozeskáče i odpůrce kapely. Rozhodně se jedná o jednu z nejlepších skladeb na albu, jíž družně doplňují další hitovky, kterých není zrovna málo. Nelze nezmínit tituly “Dead But Rising” s tvrdšími kytarami à la Metallica, “Cape of Our Hero”, což je nejpřístupnější věc na albu, nebo vyloženě stadiónově stavěná “Lola Montez”, která se mi víc zamlouvá v bonusové verzi, kde je sólová kytara v jednom momentu vystřídána harmonikou. Na první poslech vyčnívá zejména “The Lonesome Rider”, a to nejen protože si v ní pohostinsky zapěla Sarah Blackwood, ale i díky svému rockabilly nádechu, jenž se sice při refrénu rychle vytratí, ale jako zpestření druhé poloviny desky je to příjemná věc. To platí i o “Doc Holliday”, v jejímž úvodu se objeví banjo, které po chvilce zmizí pod nánosem metalových riffů.

Když už jsem nakousl ty hosty, tak samozřejmě musím upozornit na nejmetalovější píseň desky, a sice na “Room 24”, ve které řádí nezaměnitelný King Diamond, jenž přispěl k tomu, že se, dle mého skromného názoru, jedná o nejlepší skladbu desky. Taková pecka jako “Evelyn” s Barneyem z Napalm Death to sice není, ale kdo si myslí, že Kingův a Poulsenův vokál nemůže jít dohromady, tak je na omylu a tuhle skladbu doporučuji. Abych jen nechválil, protože takhle bych za chvíli vyjmenoval drtivou většinu tracklistu, tak stejně jako na předchozích albech, i tady jsem si našel písně, které bych bez mrknutí oka oželel. Tentokrát se jedná o nemastnou předělávku “My Body” od Young the Giant a o závěrečnou pomalejší “Our Loved Ones”, která mi i přes zapojení harmoniky moc nevoní. Osobně mám rád Volbeat i v rychlejším rytmu, což je případ punkem říznuté “Black Bart”, jejíž svižnější momenty mají a o poznání větší koule než ty střednětempé a zpěvné, které převládají.

Asi je jasné, že kritiku po předchozích řádcích čekat nemůžete. “Outlaw Gentleman & Shady Ladies” přináší opět dravou kombinaci heavy metalu a rock ‘n’ rollu, které nechybí lehkost a hravost. Možná si budete říkat, že pátá variace na stejné téma už nemůže fungovat tak, jako na prvních albech a do jisté míry máte pravdu, ale i přes zjevnou stagnaci jsem ochoten tento neduh Volbeat odpustit, protože novinka se poslouchá jedna báseň. Skvělý zvuk a muzikantské výkony jsou standardně na hodně vysoké úrovni, a pokud si odmyslím těch několik minut navíc, které desce podráží nohy, tak nemám žádných výtek, protože to, co Volbeat dělají, dělají sakra dobře.

Další názory:

Nemůžu si pomoct, ale v případě Volbeat se zase jednou musím postavit do opozice vůči nadšeným kolegům. Na tyhle Dány jsem narazil ještě předtím, než vyrostli v opravdu velkou kapelu, ale už tehdy mě jejich muzika moc neoslovovala, což se s postupem času i přes ne zrovna malou snahu nezměnilo, díky čemuž jsem tak nějak nikdy nedokázal pochopit, proč se jim dostává tak obrovských ovací. Jako jo, je to nenáročná pohodovka a poslouchat se to určitě dá, ale i ta nenáročná pohodovka mi musí něco říkat, což se u Volbeat neděje… nebo lépe řečeno musí bavit (u pohodové muziky to musí platit naprosto bezpodmínečně), jenže Volbeat mě jednoduše nebaví, ať už jim to formálně šlape jakkoliv. Neříkám, že “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” nemá svoje momenty, pár slušných nebo zajímavějších pasáží se najde, jenže když se na to album podívám jako na celek, nemám jediný důvod si to pouštět znova, protože když prostě dostanu chuť na nějakou pohodovou hudbu, mám tu zástup vhodnějších kandidátů, kteří mě opravdu baví. Sorry… Světlé momenty: hostující King Diamond (ten chlap je bůh!), “The Hangman’s Body Count” a “Doc Holliday”.
H.

Volbeat jsou v posledních letech jednoznačná sázka na jistotu. Co se těmto dánským chlapíkům dostane pod ruku, promění tito ve zlatý důl. Nejinak je tomu i s jejich nejnovějším řadovým počinem “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies”, které mě baví možná i více než doposud nejoblíbenější “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Hlavní zásluhu na tom má prostý fakt, že každý jeden kousek skládačky je do detailu vybroušený a na albu prakticky nelze najít hluchého místa. Všechny písně mají svůj osobitý nádech, neopakují se a z většiny materiálu cítím silný hitový potenciál. Parádní sound a technické provedení jsou už samozřejmostí. Kdyby takhle mělo vypadat každé album některé z mých oblíbených kapel, vřeštěl bych blahem. Nejzajímavější kusy dle mého názoru: “The Nameless One”, “Cape of Our Hero”, “The Lonesome Rider” a “The Sinner Is You”.
nK_!