Země: USA Žánr: horror punk Datum vydání: 19.2.2013 Label: Wednesday 13 LLC Tracklist: 01. Death Arise (Intro) 02. Blood Sucker 03. Get Your Grave On 04. Curse the Living 05. Too Fast for Blood 06. Hail Ming 07. Coming Attractions 08. The Dixie Dead 09. Ghost Stories 10. Fuck You (In Memory of…) 11. Carol Anne… They’re Here 12. Hands of the Ripper 13. Death Arise (Overture) Hodnocení: nK_! – 7,5/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Pana Wednesdaye třináctku znám hlavně coby frontmana horror punkové superformace Muderdolls a zatím jsem se s jeho sólovou dráhou do křížku nedostal. Očekával jsem něco podobného stylu zmíněných Murderdolls a nemýlil jsem se. Dopředu tedy říkám, že mi “The Dixie Dead” zní téměř jako další řadovka panenek, jenom možná o něco málo temnější a složitější k uchopení a poslechu.

Wednesday 13 (krásný pseudonym, který mimochodem pochází ze slavného filmu “Addamsova rodina”) se nezapře, a tak máme opět co do činění s pěknou porcí horror punkové nálože. Celé “The Dixie Dead” mi připomíná soundtrack k nějakému béčkovému hororovému filmu a mám pocit, že přesně o to se kapela snažila. Wednesdayův hlasový projev je do puntíku totožný s tím, na co jsou jeho fanoušci zvyklí, takže nechybí drsňácký chraplák stejně jako vysoké vřískání při protahování slov nebo v refrénech. Nejedná se o výtku, ale holé konstatování faktu, že některé věci na světě se nikdy nezmění. Tempo většiny materiálu na nové desce je spíše střední a protkané jednoduchou, leč hutnou kytarovou linkou podepřenou solidním bicím. Ač jich moc není, i tady zazní sem tam nějaké to sólíčko. Takhle v textu to zní možná strašně nudně, ale ve skutečnosti si myslím, že do podobného stylu hudby by se ani nic jiného prostě nehodilo.

Hlavní síla “The Dixie Dead” rozhodně tkví v navození temné a strašidelné atmosféry, o kterou se z velké části starají texty. Nejedná se samozřejmě o nic nikdy dříve neslyšeného nebo jakkoliv šíleně spletitého a symbolického (pořád se přeci jen pohybujeme v mezích horror punku), ale jsou napsány s citem pro detail a mně osobně se velmi zamlouvají. Dobrá zapamatovatelnost a fakt, že po několika posleších všech písniček si je člověk začne s kapelou už automaticky zpívat, je jedině plus navíc.

Už “Death Arise (Intro)” pěkně navnadí svou epičností. Po pomalém rozjezdu bicích a prvním nasazením kytar začíná skladba “Blood Sucker”, která mi přjijde jako prachsprostý recyklát “Chapel of Blood” od Murderdolls. No, ono to dokonce i takhle vypadá stejně. Musím se přiznat, že na první pokus o naposlouchání “The Dixie Dead” jsem se přesně v tomhle místě zarazil a znechucen si musel dát malou pauzičku. Až tak? Vážně? Čekal jsem, že se Wednesday oprostí od svých dalších projektů a přijde s něčím novým. Po pár dnech mi to už tolik nevadilo a teď beru “Blood Sucker” prostě jen jako takovou znouzectnost a přičítám ji tvůrčímu nerozumu. Na třetí pozici nastupuje “Get Your Grave On”, jedna z nejlepších a zároveň nejděsivějších písní, která začíná šíleně jednoduchým, ale naprosto geniálním riffem a pokračuje působivým refrénem, který se bude na koncertech často opakovat. Následující “Curse the Living” oplývá opět vynikajícím refrénem (zřejmě Wednesdayova specialitka) a dobře padnoucím podpůrným vokálem. Jako by té krve nebylo málo – přichází “Too Fast for Blood”, která je spíše taková klasika a nevyniká ničím vyloženě popsáníhodným. “Hail Ming” je rychlejší skladba postavená na svižné kytarové práci s výborně zvládnutým krátkým sólovým výstupem ve druhé třetině.

Tak, máme za sebou první polovinu. Celkem normálka, co říkáte? Vlastně až asi na dva kusy nic, co bychom už jinde neviděli a dávalo nám důvod si “The Dixie Dead” pořizovat. No, mrkneme se na zbytek a uvidíme, jestli změníte názor. Druhá část začíná takovou malou bubáckou vsuvkou v podobě “Coming Attractions” a těsně po ní přichází titulka a jeden z největších tahounů desky – “The Dixie Dead”. Pomalé tempo odstupňované vynikajícím riffem postupně vygraduje k pořád pomalému, leč stěžejnímu pojetí refrénu. Po každém opakování přichází vždy nové sólo, což parádně oživuje celkový obraz skladby. Následuje duchařina s názvem “Ghost Stories”, ve které poprvé a asi i naposledy vyniknou přidané klávesy, které songu dodávají na autenticitě a atmosféře. Další “Fuck You (In Memory of…)” je spíše takovou oddechovkou (co taky od skladby s podobným názvem více čekat, že?) a je třeba ji tak i brát. Kdežto “Carol Anne… They’re Here” je úplně jiná liga. Parádní úvod, text, kytarová a i basová linka… super! Nej z nového materiálu a kandidát na nejvíc nejlepší horror punkovou skladbu, jakou jsem kdy slyšel (nebo alespoň TOP 10 – samozřejmě jen můj názor). Blížíme se k závěru a nastává čas na “Hands of the Ripper”, která to ke konci rozjede s ničím se nepárajícím tempem a rozbije všechny předchozí představy o pomalé desce. “Death Arise (Overture)” není pak už opravdu ničím jiným než jen závěrem v podobném stylu jako intro.

Druhá polovina “The Dixie Dead” je evidentně našlapanější a o stupeň lepší než ta první. Vliv Murderdolls je místy znát, ale ve výsledku to není potřeba nijak řešit, protože na druhou stranu nabízí album i vlastní nápady a invenční přístup. Celkově se pěkně poslouchá a pokud jste příznivci hororově laděné muziky nebo nalíčených maškarád pobíhajících po pódiu v latexu či upnuté kůži, jste na správném místě. Za mě sedm a půl bodíku.

Další názory:

Na první poslech byla “The Dixie Dead” vcelku příjemná oddechovka, která sice nenabízela zhola nic opravdu pamětihodného, přesto šlo o poměrně zábavnou záležitost takříkajíc na jedno použití – téměř doslova. Čím více jsem totiž novinku Wednesdaye 13 poslouchal, tím více jsem si uvědomoval, že znova už to slyšet vážně nemusím, protože je to až příliš jednoduché. Nedejbože, aby se na to člověk zkusil soustředit, protože pak se ukáže, že omílání jednoho riffu v každém songu vlastně moc košer není. Určitě to není vyloženě špatné, ale z mého subjektvního pohledu to není nic, co bych musel poslouchat, a klidně bych se vsadil, že znovu už si to nikdy nepustím. Nicméně pro fanoušky podobných žánrů i samotného Wednesdaye 13 to určitě bude mnohem lepší než pro mě. Za nejpovedenější písničky považuji “Hail Ming” (jednoznačný favorit) a titulní “The Dixie Dead”.
H.