Země: Rumunsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 26.2.2015 Label: Loud Rage Music Tracklist: 01. Perditus 02. Original Sin 03. Demon Blood 04. Călușarii 05. Autumnal 06. My Altar 07. Farewell Ladybug 08. Poetica 09. If Ever 10. Timeless 11. Circle Complete 12. Dea Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Loud Rage Music

Když nebudu počítat takové ty velké státy jako USA, Německo či Velká Británie a zaměřím se čistě na ty „hudebně menší“, pak mám vlastně takřka každou zemi vnitřně spojenou s nějakým konkrétním žánrem. Ačkoliv jsem si třeba vědom toho, že se tam hraje spousta jiných věcí (a některé z nich mám klidně i ve velké oblibě), je to většinou právě tenhle jeden styl, který se mi vybaví jako první, když na tu zem přijde řeč. Kupříkladu Rumunsko mám tímhle způsobem zafixované s black metalem, folk metalem a případně s kombinací obého.

Avšak skupina, o jejímž albu si dnes budeme povídat, ani do jedné z těchto škatulek zdánlivě nespadá – Whispering Woods totiž sami sebe na svém Facebookovém profilu označují jako symphonic / gothic / doom metal. Ve skutečnosti mi však toto označení přijde poměrně nepřesné a minimálně s tím doom metalem si tato početná parta dost fandí. Naopak bych řekl, že vedle symphonic metalu (dobře, i toho gothic metalu – dejme tomu) v jejich tvorbě probleskuje spíše ten folk metalem, což má na svědomí především flétna (a v některých momentech i klávesy), již Whispering Woods užívají ne jako koření, ale jako regulérní nástroj, který má v sestavě pevné a stále místo.

I přes hojné užití flétny však gró druhé desky „Perditus et dea“ (jež jen tak pro pořádek navazuje na debut „Fairy Woods“ z roku 2011) přece jen tvoří něco, co bychom mohli bez obav nazvat tím symphonic gothic metalem. A jak už tomu u podobných záležitostí bývá, není problém si při poslechu vzpomenout kupříkladu na největší stylové hvězdy Nightwish – ačkoliv je pravda, že u Whispering Woods to není vyloženě do uší bijící podobnost a vlastně spíš než hudebně (i když občas samozřejmě i hudebně) mají Rumuni k finským velikánům blízko díky vokálům. Ty totiž mohou nápadně připomenout „ledovou královnu“ Tarju Turunen, jelikož i zpěvačka Alexandra Burcă vládne sopránem… a kolegyně druhá zpěvačka Corina Hamat zase mezzosopránem. Ano, chápete to správně, Whispering Woods skutečně mají dvě vokalistky.

Už jsme se tedy dozvěděli, že Whispering Woods disponují dvěma zpěvačkami, flétnou a klávesami… možná by někoho v téhle chvíli pomalu mohlo napadnout, zdali tam vůbec jsou nějaké kytary a rytmika, kde je vlastně ten metal? Nebojte, i klasické nástrojové obsazení metalových formací je v sestavě Whispering Woods přítomno – tahle formace je totiž rovnou sedmičlenná, přičemž zajímavostí je, že co do počtu v ní má převahu to pohlaví, které za normálních okolností nedisponuje penisem. Nicméně, jak tomu u podobných (formálně stále metalových) skupin bývá, spíše než kytary vám po dohrání alba v hlavě zůstane onen vysoký zpěv a klávesy… a flétna.

Stále nezodpovězenou (a až doposud vlastně i nevyřčenou) otázkou ovšem zůstává, jak je na tom „Perditus et dea“ po kvalitativní stránce – vše výše řečené jsou totiž technicky vzato pouhá suchá fakta bez jakéhokoliv hodnocení. To hodnocení však nebude úplně jednoduché a jednoznačné. Whispering Woods se musí rozhodně nechat jedna věc – jejich pojetí symfonického (gothic) metalu (s popraškem folk metalu) není vyloženě tuctové. Rumuni nejednou v průběhu „Perditus et dea“ ukážou, že jim nechybí skladatelský potenciál ani schopnost přijít se zajímavým motivem. Své bezesporu dělá i ono využití flétny, jež základnímu žánru přidává lehce odlišný nádech, ale i ty klávesy umějí potěšit hezkou linkou. Mnoho pasáží lze bez obav označit jako vyloženě povedené – namátkou třebas výtečné finále „Demon Blood“, v dobrém slova smyslu zvláštní rozjezd „Călușarii“ anebo hned několik pasáží v rozmáchlé „Farewell Ladybug“ s největším vrcholem v její sedmé minutě. Až sem vše v pořádku.

Na druhou stranu, jako celek bych se zdráhal říct, že je „Perditus et dea“ nějak skvělé album – jistě má svoje kvality, což Rumunům v žádném případě neupírám, ale jaksi mám z toho všeho pocit, že potenciál Whispering Woods ještě není vyždímán do poslední kapky. Především nahrávce škodí přílišná délka, jež album značně rozmělňuje – „Perditus et dea“ trvá celých 66 minut, ale mám-li mluvit za sebe, jsem hudebně nasycen už po nějakých 40 minutách, a ačkoliv jsem se o to nejednou snažil, tak skladby, které následují po již jmenované „Farewell Ladybug“, vlastně nejsem s to vnímat, jaksi mi splývají do sebe a nedokázal jsem si v nich najít žádné silnější motiv. A tím pádem je z mého pohledu závěrečných 20 minut v podstatě zbytečných. Stejně tak musím zmínit i to, že na tak dlouhé ploše se mi časem vždy začne zajídat i onen vysoký „operní“ vokál – a i když se třeba v „Poetica“ ozve i growling, nejedná se o nic, co by tuto situaci zvrátilo.

Výsledek je tedy asi takový, že jsem z „Perditus et dea“ trochu rozpolcený. Ona ta hudba Whispering Woods není špatná a má svoje silné chvilky, to jí upřít nemohu – nebál bych se mluvit o nadprůměrných kvalitách (byť třeba ne nějak extrémně vysoko nad průměrem). Pokud se však sám sebe zeptám, zdali budu mít někdy v budoucnu chuť si tuhle nahrávku pustit znovu, vím už teď, že upřímná odpověď zní: bohužel ne. Hůl nad skupinou obecně ovšem nelámu.