Woest - Le gouffre

Woest – Le gouffre

Woest - Le gouffre

Země: Francie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 15.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Éveil
02. Le gouffre
03. Ô vide éternel
04. À la gloire de l’immonde
05. Spasme de haine
06. Tout restera carbone
07. Vagues du Styx

Hrací doba: 35:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Woest / Grand Sounds PR

„La fin de l’ère sauvage“, debut francouzské formace Woest, patří k těm albům, která vám v době jejich čerstvosti připadají docela slušná, dokonce si i zapamatujete, že jste je slyšeli, také název kapely budete nosit někde podvědomí, a když na ni náhodou za čas opět narazíte, bude vám to celé povědomé. Že byste ale měli potřebu se k takové desce zpětně vracet? To vůbec, protože zas tak dobrá určitě nebyla. Ta vzpomínka na poměrně pohodový počin je tak všechno, co člověku stačí a k čemu je hlavně svévolný, a jakýkoliv hlubší vztah nad rámec uložení v paměti není žádoucí.

„La fin de l’ère sauvage“ je přesně taková nahrávka. Vím, že nebyla špatná a že jsem s ní ve své době nějaký ten poslech strávil, ale nikdy poté jsem nedostal chuť to cédéčko vytáhnout z police, vrazit jej do přehrávače, zběsile si zahrozit a chytat imaginární Satanáše za koule. Nebyl důvod. Dojmy z prvotiny Woest přece jenom nebyly tak zásadní, abych se k ní musel vracet, když je toho všude okolo přehršel k poslechu.

Popsaný stav věcí nicméně neznamená, že by si člověk už nikdy v životě nechtěl pustit samotnou kapelu. Jak bylo řečeno, pořád zůstává vzpomínka, která není úplně negativní, takže když daná formace za nějakou dobu vypustí do světa nový počin, většinou v takových případech bývá motivace si jej pustit. Vždyť se někdy povede i to, že dojde k výraznému zlepšení a skupina povýší na záležitost, k níž stojí za to se vracet.

Woest se tohle nepovedlo, přesto si myslím, že na svém druhém albu „Le gouffre“ posunuli laťku výš. I druhou řadovku sice trápí určité neduhy a k dokonalosti má daleko, ale když jsem si v rámci přípravy před recenzí připomínal „La fin de l’ère sauvage“, zjistil jsem, že mi nyní prvotina přijde o poznání méně zajímavější, než jsem si pamatoval. „Le gouffre“ jako celek každopádně hloupé není a zvládne nabídnout i několik velmi silných momentů.

Posun od „La fin de l’ère sauvage“ je každopádně zásadní ve všech ohledech. Výrazně se proměnil už zvuk, který mi sice stále přijde divný (což nutně nemusí znamenat negativum), ale nakonec funguje lépe než přidušený a přebasovaný debut. Zvlášť když i nyní si Woest zachovali určitý chlad a odtažitost, díky němuž jejich black metal dostává příchuť industrial black metalu, jakkoliv reálně zásadně industriální není. V jistých pasážích jsem si ale na staré dobré Mysticum vzpomněl, to zase musím přiznat!

Předně je ale „Le gouffre“ skladatelsky komplexnější a vytříbenější než „La fin de l’ère sauvage“, plus také obecně rychlejší, což mi k danému stylu sedí víc. Bohužel se mi ale zdá, že některým opravdu silným nápadům dávají Francouzi zbytečně malý prostor. Jako příklad použiju titulní track, který po minutě a čtvrt spustí výtečnou půlminutu, na níž by se dle mého názoru dal vystavět celý song. Na druhou stranu, nestává se tak vždy, kupříkladu zásadní motivy devítiminutové „Tout restera carbone“ jsou rozvinuty uspokojivě.

Woest

O tom, že jsou nyní Woest skladatelsky vyzrálejší, nakonec svědčí i to, že do nahrávky dokázali smysluplně zapustit výrazně a jemnější klávesové linky („Ô vide éternel“) nebo čistší zpěvy, což jsou většinou prvky, které v industrial black metalu neslyším úplně rád. Vzpomeňte si třeba, jak si na tomhle vylámala zuby Gorgonea Prima na „Brownfields“. Ani tady to není stoprocentní (třeba jedna pasáž v „À la gloire de l’immonde“ mě právě díky zpěvu vyloženě nebaví), ale povětšinou se to dá přinejmenším tolerovat, v některých případech bych ty zpěvnější linky dokonce označil za povedené. Hlavně ale Woest ani přes takové elementy neztrácejí jakousi industriální odtažitost, která je pro mě v daném subžánru nepostradatelná.

Ani „Le gouffre“ sice není vyložený zázrak a jsem přesvědčen, že ani sem se nebudu zpětně vracet, ale mám pocit, že Woest šli oproti svému debutu nahoru a na druhé řadovce nabízejí zajímavější poslech. Jisté pasáže mi sice nelezou pod vousy, další se mi stačily nepříjemně zajíst, ale všechny slabší chvilky vyvažuje stejný počet těch povedených. Pár poslechů se tedy s „Le gouffre“ strávit určitě dá, ale musím dodat, že na víc než to zase téhle desce nevěřím. Jsem nicméně ochoten pustit si i případnou třetí řadovku Woest.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.