 |
|
Země: Řecko Tracklist: Hrací doba: 47:01 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Hlavní tahák Yoth Iria je asi jasný. Jedná se totiž o návrat člověka, jenž kdysi stál u zrodu helénského black metalu a hrál na obou albech, která tento subžánr definovala. Oním člověkem je Dimitris Patsouris známý též jako Mutilator. Baskytarou a texty kdysi přispěl jak na „Thy Mighty Contract“ (1993) od Rotting Christ, tak „His Majesty at the Swamp“ (1993) od Varathron. Mutilator se v obou kapelách angažoval v první polovině devadesátých let a posléze zmizel z očí. Prostřednictvím Yoth Iria se k black metalu vrací.
Když se ale bavíme o sestavě Yoth Iria, rozhodně by nebylo fér opomenout další zúčastněné. Druhým členem formace totiž není nikdo jiný než George Zacharopoulos nebo také Magus Wampyr Daoloth případně The Magus, jedna z ústředních postav dalšího řeckého kultu Necromantia a dále také člen Thou Art Lord. Shodou náhod se také on podílel na „Thy Mighty Contract“ i „His Majesty at the Swamp“ – na první jmenovaný titul přispěl klávesami a doprovodnými vokály, na ten druhý klávesami a studiovou prací.
Mezi pravidelnými hosty na nahrávkách Yoth Iria pak najdeme další zajímavá jména. Na kytaru hraje George Emmanuel z Lucifer’s Child a mimo jiné i dlouholetý koncertní kytarista Rotting Christ. Do škopků pak tříská Giannis Votsis, jehož můžete znát z Embrace of Thorns, Nigredo, Caedes Cruenta nebo Thou Art Lord.
„As the Flame Withers“ z letošního ledna sice platí za dlouhohrající prvotinu Yoth Iria, ale už loni kapela stihla nějaké neřadovky. Vůbec poprvé se prezentovala skrze minialbum „Under His Sway“, které bylo vcelku fajn a nabídlo příjemný výpravný black metal, na němž šlo jasně poznat, z jaké scény Yoth Iria pocházejí. Nádech některých období Rotting Christ to nesporně mělo, zároveň ale nešlo o vyloženou kopírku něčeho jiného, spíš šikovné poskládání známých a objevených elementů subžánru zahrané s nadhledem zkušených mazáků a složené se stejnou jistotou. Nebyl tedy jediný důvod obávat se o kvality „As the Flame Withers“, které přináší sedm nových písní společně s již známou „The Red Crown Turns Black“, jež se objevila na druhé loňské nahrávce, podzimním splitku s krajany Kawir.
V krátkosti bych to řekl asi tak, že „As the Flame Withers“ je taky fajn, ale méně fajn než „Under His Sway“. Základní směřování sice zůstalo stejné, ale materiál na řadovce se mi obecně zdá melodičtější a naopak méně epický. Ne snad, že by se na EP melodie neobjevovaly, viz třeba „Sid-Ed-Djinn“, stejně tak se i na „As the Flame Withers“ najdou výpravné momenty, ale takový povšechný dojem z toho mám já. Ale může to být dáno i tím, že na minialbu se nacházely jen dva tracky a jeden cover Rotting Christ a zrovna tyhle dva mi sedly o něco víc.
„As the Flame Withers“ bych se nicméně pořád nezdráhal označit za poměrně dobrou desku. Poslouchá se to strašně dobře, navzdory melodičnosti muzika nikdy nesklouzává ke kýči, čehož si cením, protože jestli něco z duše nenávidím, pak je to kýč. Trvanlivost mě taky docela překvapila, protože nahrávka mě bavila déle, než bych u striktně písničkového a vesměs melodického počinu čekal.
Jestli něco táhne desku dolů, je to podle mě absence nějakého skutečně kulervoucího hitu nebo mocných momentů, při nichž bych pravidelně míval poluci do spoďárů. Celkový dojem za mě ok, ale na onom obecném pocitu to „As the Flame Withers“ vzhledem ke svému ladění nedotáhne zas tak vysoko. Právě to v mých očích zabraňuje debutu Yoth Iria v tom, aby se vyškrábal do vyšší třídy. Ve finále tedy jen lehce nadprůměrná, přesto sympatická práce.
Podobné články
22.10.2020 Katavasia – Magnus Venator Recenze
27.8.2018 Varathron – Patriarchs of Evil Recenze
21.6.2019 Rotting Christ – The Heretics Recenze
1.4.2016 Rotting Christ – Rituals Recenze
4.1.2016 Varathron – The Confessional of the Black Penitents Minirecenze
8.10.2017 Katavasia – Daemonic Offering Minirecenze
Prej nenávidí kýč… tak tomu říkám vtip. Asi dost záleží na tom jaký kýč, páč ho většinu ani nedokážeš identifikovat, jak ukázal. Mně se třeba některý kýč líbí, nebo ho dokážu strpět, ale větsinou vím, že je to kýč a dokážu si vysvětlit, proč se mi zrovna tenhle kýč líbí nebo mě nesere , stejně jako něco umím uznat za umění, ač se mi to prudce nelíbí, nebo to považuju za společensky škodlivé. Ty dokážeš obhajovat i kýč společensky škodlivý a pak klidně proneseš, jak kýč nesnášíš… ale možná máš na mysli jen specifické kýče v hudbě, což žel nic nemění na vtipnosti té hlášky.
Ok. Jsem rád, jak nám tu vždycky všechno kvalitně vysvětlíš.
Z toho, co mi zatím predvadíš nejen ty, ale i ostatní lidičkové tady, bych viděla definici všeho kýče jako vlezlou melodii, hezké kluky, nebo růžovou a klasiku jako černou, kozy a lebky, což je takové vnímání kýče, že i maestro může na fejsbůčku hrdě prohlásit , že nesnáší kýč a nebude vtipný o moc víc.
Samozřejmě máš pravdu. Jdu se stydět do kouta.
To bys měl, ale pochybuju, že by ti to tvé mentální nastavení umožnilo (stejně jako maestrovi).
Dejte už té buzničce v ženském těle ban. Vždyť je to akorát spam a generátor totálních sraček. Bez pardonu.
No, jsem čekala, až se toho nějaký chytrák chytne… co ti po tomhle je? Tvé komentaře jsou vždy přínosné, skoda, že jiný než tenhle neznám.
Hlavně že tvé komentáře jsou vždy přínosné, k tématu a vůbec neútočné a nearogantní. Nechceš si založit blogísek a tam blít ty svoje myšlenkové mimózní průjmy?
Hele, to s tím kýčem není úplně blbý zamyšlení – já osobně si myslím, že pokud nějaký kýč má pro člověka osobní vazbu z konkrétního, hlubšího důvodu, kýčem být pro něj přestává. Ale takovému člověku je zpravidla pak jedno, kdyby mu někdo vyčítal, že má rád kýč…
Ale osobně by mne zajímalo, jaké umění považuje Trojtečka za společensky škodlivé už jen s ohledem na to, že jí společnost strašně sere a přeje si její zánik. ;-)
Mě by zase zajímalo, jak platí nájem. Furt jsem tu odpověď nedostal… Ale možná držení dvou mečů na koncertě Purnamy vydělává raketu, co já vím…
Se nějak zajimáš o můj osobní život. :D Já toho vlastně moc nepotřebuju. Vedu pár kšeftů, do kterých nikomu nic není, moc to nehází, ale mně stačí málo.
Sokol: Ty tu jsi jeden z těch chytrejších, schválně, jestli si pod tím něco dokážeš představit ty. Já toho tak vidím poměrně dost a týká se to mnoha témat.
Z toho mála, co o tobě vím, bych si troufal tvrdit, že tě určitě pobuřuje umění/performance, které se dopouští krutostí proti zvířatům. Taky umění striktně zaměřené na mužskou populaci nebo to, které v sobě nese stopy mužského šovinismu či sexismu. A určitě i umění, které ztratilo na své aktuálnosti a a představuje pro tebe nějaký přežitek nebo symbolizuje zažitý stereotyp.
Já ti nevim “když někdo má na píčovinu citovou vazbu, přestává pro něj být píčovinou”, to už je hodně smrdí nějakou mentální mimibazar atletikou. Ale i tak mě těší, jak vás tu pořád pumpuje někdo, kdo je zcela zřejmě děcko.
Co se týče alba, tak je to sice většinou laciný jak cikánskej ručník, ale u některejch riffů si ho prostě můžu urvat, nedá se nic dělat.
Kýč nerovná se nutně píčovina. On je totiž docela problém s objektivizací kýče. Co je kýč a co už není kýč – těžko říct, myslím, že existuje i celá “šedá zóna”, ve které jsou záležitosti, které mohou být subjektivně vnímány na pomezí kýče nebo kvalitního umění.
Spíš narážím na to, že jsem kdysi za stovku ze legrace koupil v antikvariátu (sic!) vyřezávané trpaslíky ze Disneyho Sněhurky i s hlavní hrdinkou, evidentně z dětské chatičky nebo pokojíčku, navíc příšerně vymalované. Jasně, subjektivně mi to přišlo jako neuvěřitelný nevkus, ale už když jsem je viděl, dostal jsem “geniální” nápad. Nalepil jsem si ty dvojrozměrný trpajzlíky žvejkou z papírnictví na dveře záchodu a doplnil k nim “žertovné” komixové bubliny, abych se na hajzlu obveseloval. Navíc, trpaslíci splnili ještě jednu nevyžádanou (byť milou) povinnost – začali se odlepovat a řítit se na dlaždičky. Každý týden jsem si tak otipoval vhodné oběti, zapsal si na papír jméno skrčka, který žuchne další a hrával jsem takto trpasličí bingo.
Tohle určitě byla spadá do kategorie píčovin a ne kýčů, na druhou stranu, trpaslíci mi přišli slizcí a líbiví až běda. Na dveřích mého záchodu to byla ale celkem snesitelná parta a nevnímal jsem je rázem jako nevkus z dětského pokojíčku/srubu, ale pravidelný zdroj úsměvu, jisté kvazikreativní vybouření a skvělou kanadu pro nebohé uživatele oné místnosti. Akorát nevím, co si představit pod mentální mimibazar atletikou. Nikdy jsem na žádné takové stránce nebyl a pochody těch lidí příliš neznám.
Trpaslíci z Disney produkce určitě kýč jsou (ale jak se píše, ne tak dost echt).
Vyšší level jsou pak různé anime pohádky z lesního prostředí (včetně knižních verzí), kde má srnka u huby snad nějakou rtěnku nebo co a všichni (zvířata) jsou tam vytlemení vzájemně. Barvičky (tóny) taky pochopitelně čím víc k zblití, tím nižší doporučující rating. Ohavnost hodná inkvizice.
To by mne konkrétně zajímalo, cos to viděl… :-D
Ale vždycky si vzpomenu na naši dobrou kantorku dětské literatury, co říkávala “Moji milí, pamatujte, dítě není hloupé! Dítě je náročný čtenář, velice vybíravý! Toho nezaujmete hloupým či kanálovým humorem!”
A vzpomněl jsem si na ni i v okamžiku, kdy mi zlomyslní bývalí kolegové pustili bestialitu nazvanou “Mickeyho klubík” (už ten název ve mne evokuje dávení). Po minutě a půl (možná to bylo méně) zírání před sebe na “tohle umčo” moje nešťastné knihovnické nitro ronilo hořké slzy… Oč větší ironií bylo, když jsem ještě ten večer naladil rádio a chytil tam vzpomínkové pásmo na Karla Högera, kterého znám moc dobře jako vypravěče krásných pohádek. A když jsem si uvědomil, s jakou láskou a elegancí pro děti tvořil, že je neponižoval, nedegradoval, naopak – jednal s nimi jako se spoluspiklenci, se sobě rovnými, že se stával jedním z nich (což je z těch pohádek dodnes slyšet), měl jsem pocit, že celé mé dětství byla lež, všechno, co mne kdy učili byla lež, všechno, co vidím, slyším a čtu, je lež a vůbec, celý můj život je lež ;-)
Ale upřímně, se lží se žije příjemněji, když slyšíte Káju Högera, než s pravdou, osvícenou Mickeyho klubíkem.
Jenže ono to tak asi je, protože tady mnozí jisté druhy kýče nejspiš vůbec nevidí.
Pokud někoho děcko dokáže vytrhnout z apatie a některé i vytáčet, tak takové děcko potřebujete, jinak si ve své bublině spokojeně zakrníte úplně.
Sokol: Máš dost pravdu. Je toho ještě víc. Musela bych sepsat článek, ale stejně by si z něj většina odnesla jen to, že jsem buznička a spamuju, ale ptala jsem se, jestli tak nějaké umění vnimáš tý.
Vidíš, tohle je docela zajímavá otázka… Pro mne kvalitní umění musí splňovat tyhle čtyři body – 1) Estetický požadavek (i ohyzdná věc může mít svou estetiku) 2) Narativní prvek potažmo kladení otázek 3) Vzbuzuje intenzivně nějakou emoci 4) Má řemeslnou kvalitu nebo je vtipně/chytře provedeno.
Nevím, zdali považuji nějaké umění za vyloženě “společensky škodlivé”, dnešní doba je relativistická, ale umění se snažím vnímat spíše jako věc estetiky než morálky, v tomhle jsem dost omezený. Takže mám trochu problém s přehnaně angažovaným (společensky či politicky) či moralizujícím uměním.
Nejsem moc stoupenec satiry (a můj nepříjemný dojem jen podtrhlo Borgesovo “Umění urážky”) a pokud nějakou snesu, tak jemnou a laskavou.
A taky nejsem příznivec afektovaného umění, které za každou cenu musí nutně zraňovat něčí city. S jistou mírou kontroverze člověk musí počítat, stejně jako s nepříjemným pocitem či měrou dekadence, ale číst/sledovat/vnímat něco, čehož “požívání” mne primárně zraňuje a nic nedává, rozhodně není něco, co bych vyhledával.
Já si u kýče, umění i všeho mezi kladu otázky, jak to vzniklo, proč to vzniklo, co to nabízí a kam to směřuje. Vadí mi například i odtržení některých směrů umění od běžné společnosti, která ho tak ani chápat nemůže. Třeba moderní malířství nebo sochařství. Jedno dílo může být zároveň v něčem přínosné a v něčem zas ne, protože těch pohledů je mnoho. Opravdu by to vydalo na článek, ale když je něco kýč a ještě to jde přínosy do mínusu, tak je to ta nejhorší možnost… například blbá kapela s texty, co jsou o nenávisti k tomu či onomu.
Ještě se vrátím k těm trpaslíků. Ten film byl minimálně z hlediska animace ve své době jako velké umění. Z dnešního je problematický z hlediska postavení žen. Sněhurka tam je v roli hospodyňky, její vztah s princem je dost povrchní…. reprodukce trpaslíků dětem se pak dá vnímat také jako lehce problematická, ale děti nevnímají jako dospělí a zvlášť v minulostí bych to jako nic esteticky a morálně závadného nevnímala, dnes jsou ale i jiné pohádky a postavičky, takže dnes už bych se na to dívala jinak a doporučila jiné charaktery. Tys je koupil už jako kyčovité cosi, ale použil si je s určitou myšlenkou a vědomím, že jsou vnímáni jako kýč Ve tvém podání už zase být kýčem nemuseli…. a tak složité je všechno a to jsem zmínila jen zlomek aspektů, protože i mé vědomí je omezené.
Pozor, já vůbec nepoukazoval na ten film a disneyovskou animaci. Ten byl přelomový. Zdali je z dnešního pohledu problematický – pro mne za mne, když to někoho těší. Já si obecně z pohádky o Sněhurce z dětství odnesl, že Sněhurka byla dobrý, vlídný a charismatický člověk, proto si ji zamilovala i banda zřejmě potrhlých pidimužů. Ale jako dítě jsem vážně nevnímal primární roli Sněhurky jako nějaké hospodyňky a princ mi byl celkem volný…
Já narážel na to, že když bych chtěl dětem vyzdobit pokoj nebo dětský zahradní kumbál něčím takovým, rozhodně by to nebyla naprosto příšerná a podbízivá imitace Disneyho – já dost fandím tomu “do it yourself”, ale kdybys ty moje trpaslíky viděla, esteticky i morálně bys je jako závadné vnímala :-D. Docela oceňuji pekelné výbuchy originality autora, který z tmavovlasé Sněhurky udělal Zlatovlásku, ale třeba i Šmudla – původně zřejmě smějící se, v mé edici očividně snažící se udržet hubu plnou blitek – a další chuťovky. Nicméně celé to bylo natolik bizarní ve stylu “Voe, vokopčím tenhlecten biják, pájka je můj kámoš a děcka budou mít hustý devadesátkový štýlo, páč je to světový”, že mne to něčím upoutalo. A svým způsobem mne to i zahřálo u srdce, protože úmysl byl upřímný – udělat dítěti radost. Jo, tlemit se nějakému dědouškovi, co to v kůlně smolil, aby potěšil vnoučata, je rozhodně cynické, nicméně může mne těšit pomyšlení, že ze všech obdivovatelů mé trpasličí sebranky jsem byl já ten nejshovívavější.