Země: Kanada / Ekvádor Žánr: industrial / doom metal Datum vydání: 28.5.2017 Label: selfrelease Tracklist: 01. Church of Gravity 02. Maskwearer 03. Imti Raymi 04. Blood.ov.Psychiatrists 05. Roadkill to You 06. Wulkan Hrací doba: 38:21 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Transcending Obscurity

Zaraza není příliš známou formací, alespoň mně to tak přijde. Kapela vznikla již před drahně lety a sama sebe nazývá pionýry experimentálního sludge / doom metalu, ale já osobně jsem tohle jméno až donedávna vůbec neznal a nikdy dříve jsem nezaznamenal, že by někdo jako oni měl mít nějaký vliv na rozvoj jakékoliv (sub)scény nebo že by inspiroval množství dalších skupin k tvorbě podobně laděné hudby. Kdo ví… možná jsem jen špatně koukal a skutečně ignoroval nějaký kult, možná jde jen o přeceňování sebe sama ve styl „hraju dlouho = jsem legenda“. Ale to ať posoudí někdo jiný, kdo v tom má dostatečný přehled.

Já mohu posloužit jen snůškou suchých objektivních faktů, dle nichž začala historie Zaraza již v raných devadesátých letech. Skupina fungovala až do roku 2006, kdy se rozpadla, nicméně za tohle poměrně dlouhé časové období stačila vydat pouhé dvě dlouhohrající desky – „Slavic Blasphemy“ (1997) a „No Paradise to Lose“ (2003). Obnova činnosti přišla v roce 2015. Kromě toho se Zaraza v mezičase přetvořila z kanadské formace na mezinárodní projekt na dlouhou vzdálenost mezi Kanadou a Ekvádorem. Co je ale nejdůležitější, reunion letos vyústil ve třetí řadové album, jehož název zní „Spasms of Rebirth“. A musím říct, že čistě na jeho základě mě Zaraza o své (domnělé?) legendárnosti tedy nepřesvědčila.

Na první poslech vlastně „Spasms of Rebirth“ nezní nezajímavě. Posluchače přivítá hutný odlidštěný industriálně metalový sound v pomalém drásavém tempu. Docela z toho smrdí Godflesh, ale nakonec proč ne, taková hudební forma mi smysl dává a poskytuje slibné pole pro vytvoření dostatečně ohavné a snad i působivé nahrávky.

Jenže se tak neděje. Zaraza totiž všech šest skladeb na „Spasms of Rebirth“ pojali natolik podobně, až skoro stejně. Chladný kovový zvuk, táhlé doomové riffy, hutná baskytara, blátivé vokály a vždy zcela totožné tempo. K tomu přidejte, že každá píseň stojí vesměs na jednom motivu, který se omílá furt a furt dokola. Což není zrovna slast, když vezmeme v úvahu, že nejkratší song má pět a půl minuty a ten nejdelší osm a půl minuty. Výsledkem je strašná jednotvárnost, z níž pramení i jeden z největších zabijáků dobrého poslechu – nuda.

„Spasms of Rebirth“ mi tím pádem přijde jako dosti ubíjející album, ale ne v tom potenciálně dobrém slova smyslu, kdy se myslí negativistické emoce pramenící z hudebního obsahu, nýbrž skutečně nuda. Ani jedna ze šesti přítomných písniček mě nedokázala výrazněji zaujmout, utkvět v paměti, neřkuli něco předat. A taková konstelace mi nedává příliš prostoru pro jakoukoliv shovívavost při hodnocení. Ta nahrávka je prostě strašně slabá, nezáživná, těžkopádná, mdlá, únavná, až stařecky unavená. Prostě o ničem.

Ze zvědavosti jsem ještě vyzkoušel letmo poslechnout oba staré počiny Zaraza a na první pokus mi oba přišly výrazně lepší než „Spasms of Rebirth“. Na „Slavic Blasphemy“ jsem našel fajnový oldschoolový industrial občas podpořený kytarou, „No Paradise to Lose“ na mě působilo tak na půli cesty mezi debutem a letošním počinem, akorát kompozičně a kvalitativně mnohem zajímavější než „Spasms of Rebirth“. Tím spíš se nabízí otázka, nakolik byl návrat Zaraza smysluplný, když, jak se zdá, dvojice na svou starší tvorbu nedokázala navázat důstojně. Ale když nic jiného, alespoň jsem díky tomu jméno skupiny zaregistroval, což nemusí být k zahození, jelikož ty staré věci se tváří, že za podrobnější průzkum stát budou. Samotnému „Spasms of Rebirth“ však nemá smysl věnovat pozornost.