Země: Slovinsko Žánr: symphonic / folk metal Datum vydání: 18.12.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Po poti življenja 02. Glas srca 03. Divja jaga 04. Spomin tisočerih dni 05. Temnina 06. Nov začetek 07. Pozabljeni svet 08. Moč brez imena 09. Na odprto morje 10. Sledi zvezdi 11. Spev zmagoslavja Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Občas se stane, že člověk udělá nějakou věc, které později lituje, a kdyby bylo možné vrátit čas, klidně by ho vrátil, aby ji podruhé neudělal. Třeba si vylejete držku na festivalu a pak ve škarpě prochrápete nějakou kapelu, na niž jste se těšili. To se stává poměrně běžně a já sám mám ve svém portfoliu hned několik takových srandiček. To byl však jen jeden příklad z mnoha – a jistě by se našly i mnohem horší věci. Třeba když kývnete na recenzi alba jako “Po poti življenja”.

Ono to asi není fér to vyhlásit hned takhle ze začátku recenze a už vůbec není fér to vyhlásit takhle zkraje bez jakýchkoliv argumentů, ale nemůžu si pomoct – tohle album je totální píčovina. Jestli recenze čtete kvůli tomu, že hledáte tipy na nějakou zajímavou hudbu, tak tady dneska není co řešit a s klidem můžete zavřít okno prohlížeče. Chcete-li však sami sebe týrat poslechem nějaké skutečně výživné sračky, jste na správné adrese. V tom případě se hezky chytneme za ruce a půjdeme se společně podívat na ty zvratky, jaké si pro nás Slovinci Zaria připravili…

Zaria je poměrně mladá kapela, která – jak již ostatně padlo – pochází ze Slovinska. Z minulosti má na kontě doposud jedno EP s názvem “Sij obzorja”, jež vyšlo začátkem roku 2013, ale to skutečně hlavní přišlo až na sklonku loňského roku. Samozřejmě tím mám na mysli debutovou dlouhohrající desku, jež se jmenuje “Po poti življenja”. Dobře si to jméno zapamatujte… to abyste věděli, co si nikdy v životě nepustit. Upřímně nevím, jestli to na onom prvním EP nebylo třeba lepší, ale mám takové neblahé tušení, že asi nebylo… a zkoušet to teda nehodlám ani za zlaté prase, jelikož z “Po poti življenja” je mi špatně ještě teď.

Dobře, teď už ale vážně… ne, počkat, já jsem vlastně vážný od začátku recenze! Hudební úroveň kapely je totiž při vší úctě příšerná. Zaria kombinují folk metal a symphonic metal, a jestli vás tohle kombo samo o sobě neodradí, tak si buďte jistí, že výsledkem oné kombinace je skutečně ta nejvíc špatná možnost, jakou si umíte představit. Slovinci si totiž z obou subžánrů vzali v podstatě to nejhorší, co si vzít mohli, a ta deska podle toho také zní. Nebo takhle… nepochybuji o tom, že je to muzika, která si své příznivce asi najde (aneb “každý zboží má svýho kupce”, jak zpíval Visací zámek ve “Známce punku”) už jen z toho důvodu, že takovéhle věci v posledních letech na metalové (uff, ten “metal” radši v uvozovkách) scéně frčí. Jestli si myslíte, že třeba Ensiferum nebo Equilibrium jsou fakt super kapely a že jejich kombinace s Nightwish zní jako bomba nápad, tak z “Po poti življenja” budete nejspíš nadšení. Ale pokud jste na tom podobně jako já a třeba Equilibrium vám přijde jako totálně imbecilní muzika a z její kombinace s Nightwish dostáváte osypky, tak vězte, že Zaria takové zvěrstvo skutečně natočili a že z toho ty osypky fakt dostanete.

No nic, srandy už fakt bylo dost a teď pojďme vážně. Představte si ten nejtuctovější folk metal, který je nacpaný otravným klišé od sklepa až na půdu. Máte? Super, tak si k tomu přidejte, že nejen skladatelská, ale ani ta technická úroveň není úplná extratřída (hlavně zpěv je místy docela špatný), díky čemuž zní “Po poti življenja” ještě o další kus laciněji. A teď si představte, že má takováhle hudba sex s těžce podprůměrnou lokální kopírkou Nightwish – jejich dítě se jmenuje Zaria, a kdyby měli na porodním sále aspoň kousek soudnosti, tak by toho parchanta utratili hned při porodu.

Flétnička a klávesičky do vás hustí jednu tupou, jakoby folkovou melodii za druhou a zpěvačka do toho předvádí naprosto ukázkové “Tarjování”… a že jí to moc nejde, to snad ani není třeba dodávat. A jestli si někdo z vás pomyslel, že by to mohla zachraňovat alespoň ta metalová složka, tak se s ním chci potkat osobně, abych mohl tvrdit, že znám toho největšího naivku na téhle planetě. No tak, snad jste si přece nemysleli, že by bicí, baskytara a kytary hrály něco solidního… Ani nejde o to, že třeba ty kytary jsou tak hovězí, že pomalu i pankáči vedle toho znějí progresivně, spíš mě neskutečně sere, že je to celé tak krotké a nekonfliktní nic, že tomu už prostě nejde říkat metal. Tohle kurva není metal!  Vždyť pomalu i “beaty” od Michala Davida znějí tvrději než tohle (a dementní je to jen tak mimochodem úplně stejně jak hudba Michala Davida). Hlavně, že je všechno tak sluníčkové, až se chce člověku blít.

Už slyším ty argumenty – je to přece začínající kapela, člověk by měl být shovívavý. Jasně, já vážně nečekám, že debutující skupina svojí muzikou poníží legendární desky od Pink Floyd, jistou dávku shovívavosti i tolerance mám, ale někde by měla být hranice a co je moc, to je prostě moc. Tím, že se jedná o mladou kapelu, prostě nejde omluvit všechno a zrovna Zaria je bohužel přesně tenhle případ. Na “Po poti življenja” jsem nenašel ani kousek potenciálu, ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct, že to zní v pohodě… dokonce ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct alespoň to, že mě to nesere. Na jednu stranu se mi nechce takovýmhle způsobem shazovat něčí úsilí, ale když mám být upřímný, protože upřímnost je to, na čem jsem si ve svých recenzích vždy snažil zakládat, tak na “Po poti življenja” je prostě všechno špatně. Úplně všechno.