Země: Švýcarsko / USA Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 8.6.2018 Label: MKVA Tracklist: 01. Intro’ 02. Gravedigger’s Chant 03. Servants 04. Don’t You Dare 05. Fire of Motion 06. The Hermit 07. Row Row 08. Ship on Fire 09. Waste 10. You Ain’t Coming Back 11. The Fool 12. We Can’t Be Found 13. Stranger Fruit 14. Solve 15. Coagula 16. Built on Ashes Hrací doba: 47:52 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Bezejmenného debutu z roku 2014 si asi málokdo všimnul. Prošuměl takovým způsobem, že jej mnozí neobjevili ani zpětně a druhé album „Devil Is Fine“ z roku 2016 považují za debut. Omluvou jim budiž, že je první nahrávka někdy skutečně označována jako „demo album“ a až „Devil Is Fine“ jako oficiální prvotina. S touhle druhou deskou už nicméně Zeal and Ardor takříkajíc udělali díru do světa. Najednou se o nich začalo všude mluvit, kritici chválili, seč jim písmenka na klávesnicích stačila, a posluchači na tuhle nevšední kombinaci (black) metalu, soulu a černošských spirituálů také slyšeli. Zeal and Ardor se pustili i do koncertování a jejich věhlas u fanoušků alternativní metalové hudby raketově stoupl.

Letošní třetí (anebo druhé… jak je ctěná libost) album „Stranger Fruit“ již na svět přišlo v docela odlišné pozici než jeho předchůdci – jako očekávaná deska, na jejíž vydání mnozí netrpělivě čekali. A proč bych zapíral – i já sám jsem byl docela zvědavý, poněvadž „Devil Is Fine“ mě vcelku bavilo. Sice mělo svoje chyby a některé písničky se příliš nepovedly, ale šlo o mimořádně zajímavou kombinaci stylů a nálad, čehož jsem si na tom počinu dost cenil.

Úplně nepřekvapí, že po úspěchu, jakého se „Devil Is Fine“ dostalo, pokračuje „Stranger Fruit“ v obdobném duchu. Avantgardní metal či post-black metal namíchaný s vlivy zdánlivě vzdálených žánrů jako soul, blues, gospel nebo černošské spirituály – všechno se tam nachází a je vidět, že Zeal and Ardor chtějí dát posluchačům další dávku toho, kvůli čemu si je tito oblíbili. Nevýhodu v podobě chybějícího momentu překvapení se „Stranger Fruit“ snaží dohánět jinde, tou nejlogičtější a nakonec i nejpřirozenější možnou cestou – materiál je zdánlivě skladatelsky jistější, dospělejší, odbourávají se dětské nemoci. Mám pocit, že Zeal and Ardor se na „Stranger Fruit“ z dřívějšího prapodivného až obskurního projektu definitivně přetransformovali v sebevědomou kapelu, která si je vědoma své originality, a právě na té chce také stavět.

To zní všechno fajn, ale v jednom momentě předešlého odstavce jsem napsal zdánlivě, což je důležitější slovo, než by se na první pohled mohlo zdát. Jakkoliv je „Stranger Fruit“ po formální stránce ve všem lepší a dotaženější než „Devil Is Fine“, jeho poslech mě ani zdaleka tolik neláká a nebaví. S dospělejším a profesionálnějším přístupem jako by se vytratilo kouzlo „nechtěného“. Ačkoliv je „Stranger Fruit“ po formální stránce stále zajímavé, pocitově je o mnoho slabší než jeho předchůdce. Jako kdyby nyní ta zvláštní kombinace byla zajímavá jen papírově, ale chyběl jí skladatelský zápal, díky němuž by se jednalo o skutečně zábavný poslech.

Jednotlivé písničky mezi sebou většinou splývají, znějí podobně. Mám z toho dojem, že se Manuel Gagneux, hlavní postava Zeal and Ardor, snaží ten fungující koncept ždímat skoro v každém songu. Když už někam vybočí, je to třeba k naprosto jalovému ambientu, jehož kvalita je skoro trapná. Zatímco základní poloha „Stranger Fruit“ mě aspoň nesere, ten ambient mi přijde fakt hrozný. Viz „The Hermit“, „The Fool“ a „Solve“. Albu paradoxně škodí i to, že jeho délka tentokrát opravdu dosahuje dlouhohrajících cifer – těch skoro 50 minut to prostě neutáhne. Jako jednohubka o poloviční délce mě hudba Zeal and Ardor táhla víc.

Všehovšudy je pro mě „Stranger Fruit“ zklamáním. Vidím, jak se na něj pěje chvála, ale moc to nechápu, protože s jen trochu kritickým náhledem na věc mi vychází, že tady zbyla k ocenění jen formální zajímavost, která už ovšem byla představena minule, nikoliv reálné kompoziční kvality.