Thy Catafalque - Rengeteg

Redakční eintopf #32.1 – speciál 2011 (H.)

H.

H.:

Top5 2011:
1. Thy Catafalque – Rengeteg
2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument
3. Hell – Human Remains
4. Blut aus Nord – 777
5. Peste noire – L’ordure à l’état pur

CZ/SVK deska roku:
1. Marnost – Pukající svět
2. Heiden – Dolores

Neřadový počin roku:
Clair Cassis – Luxury Absolute

Koncert roku:
Maniac Butcher: Praha – Exit Chmelnice, 9.4.2011

Videoklip roku:
Otargos – Worship Industrialized

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
Metallica / Lou Reed – Lulu

Top5 2011:

1. Thy Catafalque – Rengeteg
Už jsem si pomalu začínal říkat, že se v letošním roce těch opravdu skvostných záležitostí urodilo pomálu, ale podzim mi změnil názor. A právě jeden z těchto klenotů je deska, od níž jsem to vlastně ani nečekal. Ano, už minulé “Róka hasa rádió” bylo vážně excelentní, ale to, s čím Tamás Kátai přišel tentokrát, je něco neskutečného – vlastně jediné album, které dokázalo překonat níže zmiňované finské psychedeliky, byť se jedná o diametrálně odlišnou muziku. “Rengeteg” je prostě a jednoduše nádherná záležitost, opravdové umění… deska je plná krásných, s rozmyslem budovaných kompozic s unikátní atmosférou, ohromným množstvím jemných detailů a nuancí, úžasných nápadů. Zeptám se jinak – kolik jste letos slyšeli alb, které jste si pustili asi tak stokrát v průběhu dvou měsíců, ale pořád vás nepřestaly bavit? Já tedy jednu – její název začíná na “R” a vznikla v Maďarsku…

2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument
Oranžový Pazuzu
je ve skutečnosti mnohem barvitější, než by se podle jeho názvu mohlo zdát. Minimálně svůj “Kosmický monument” vybarvil do všech odstínů obskurnosti a psychedelie. Ale těžko mluvit o hudbě, která je nejspíš originálnější než všechno, co jste kdy slyšeli, dohromady. “Kosmonument” se prostírá od jaderného výbuchu (“Sienipilvi”), přímou linkou na ocase komety (“Komeetta”) na stanici ve dva a půl milionu světelných let vzdálené galaxii (“Andromeda”) – a ještě dál, až do nekonečna (“∞”). A právě název poslední skladby – matematické označení nekonečna – je pro celý “Kosmonument” určující, neboť poslech této desky de facto nekonečný opravdu je – nejde totiž přestat poslouchat. Kam na ty nápady chodí, netuším, nejspíš Oranssi Pazuzu v jednom z oněch pověstných finských tisíců jezer našli červí díru mimo tento svět. Hledáte-li něco opravdu hodně netradičního, jste na správné adrese – ať už je ta adresa v kdovíjaké galaxii.

3. Hell – Human Remains
Znělo to jedna z dalších přestřelených reklamních kampaní Nuclear Blastu, pohádka o prachem dávno zašlé geniální skupině, která měla ve své době neuvěřitelný pech, jenž přímo vyústil v sebevraždu frontmana, ale která po téměř třiceti letech opět povstala jako fénix z popela, aby konečně nahrála svůj debut, jenž měl původně vyjít v půlce 80. let a který vychází až dnes, aby všem nakopal prdel. To prostě celé zní jaksi podezřele. Jenže ono je “Human Remains” vážně opravdový skvost. Nepřekonatelný osmdesátkový heavy metal nahraný v roce 2011 s citlivým využitím dnešních možností. Výsledek – atomová puma! Krystalicky čistý manifest svého stylu, vše, co jste kdy na heavy metalu měli a mohli mít rádi, v jednom bombastickém a nepřekonatelném balení té nejvyšší možné kvality. Naprosto beze srandy – “Human Remains” je jedna z nejlepších žánrových nahrávek, které kdy vyšly!

Blut aus Nord - 777 - The Desanctification

4. Blut aus Nord – 777
Na čtvrtou příčku jsem si dovolil dosadit rovnou dvě nahrávky, ale to jen z toho důvodu, že neodmyslitelně patří k sobě a přímo na sebe navazují. Zatímco první “777 – Sect(s)” je jakási kultivovanější forma těžce chaotického bordelu, jakým Francouzi Blut aus Nord nejednou terorizovali ušní ústrojí všech kolemjdoucích v minulosti, s několika melodickými výlety, pokračování “777 – The Desanctification” se vydalo na neprobádané pole, na němž Blut aus Nord vystavěli desku složenou jenom a pouze z těch “jetých” melodií, jimiž jsou proslulí (mimo jiné). Co přinese třetí díl trilogie, “777 – Cosmosophy”, to zůstává otázkou. V případě Blut aus Nord si stačí dát dohromady dvě a dvě a vyjde, že… to může být prakticky cokoliv, ale bude to stát za to…

5. Peste noire – L’ordure à l’état pur
Nad bláznivou novinkou francouzských Peste noire jsem se tu už před pár dny ukájel v jiném celoročním speciálu, ale proč si nedát repete, když “L’ordure à l’état pur” opravdu stojí za to. Ale já si nemohu pomoct, tenhle avantgardně-experimentálně-black metalový chlív má opravdu tak neskutečné koule, že z toho člověku padne čelist na zem. Ono je docela příjemné zjistit, že i v době, o níž se tvrdí, že v ní už nejde přijít s něčím novým, se stále objevují kapely, které vám dokáží, že pořád ještě lze vymyslet větší divočinu a smíchat ještě více věcí a ještě více motat posluchačům hlavy. Pokud v sobě máte sympatie pro úchylné věci nad běžný rámec mezí, není možné “L’ordure à l’état pur” nemilovat.

CZ/SVK deska roku:

1. Marnost – Pukající svět
V letošním roce jsem vkládal velké naděje do několika počinů u slovenských sousedů, ale nakonec ani jeden nestihl vyjít – Lunatic Gods nahrávají na stránky song za songem (a jsou to opravdu lahůdky!), ale celé album nikde, noví Algor – byť se má druhá deska nést v odlišném duchu než skvělý debut “Úder pohanského hnevu” – taktéž v nedohlednu, další fošna od Galadriel jakbysmet -, tudíž mi nezbylo nic jiného, než zalovit v české kotlině. Už už to začínalo vypadat na brněnský trojboj HeidenPačessRoot, když jsem si vzpomněl, že jsem vlastně někdy na jaře poslouchal jakýsi prapodivný podzemní projekt Marnost a tuze se mi to líbilo. A odsud už to bylo lehké, jelikož těch pouhopouhých 15 minut, které Marnost na “Pukající svět” nahráli “ve zkušebně během pár hodin” a následně dali na internet zadarmo ke stažení, hravě strčí do kapsy cokoliv jiného, co letos u nás vyšlo.

Heiden - Dolores

2. Heiden – Dolores
Brněnský trojboj se přesunul na druhou pozici, ale ani zde ta volba nakonec nebyla tak těžká. Root odpadli hned, jelikož jejich “Heritage of Satan” je spíše zklamáním, Pačess sice ze svojí sólovky vytvořil velice povedenou věc, ale s “Dolores” se s prominutím rovnat nemůže. Předchozí zatěžkanější “Obsidian” se mi sice líbil o chlup více, ale přece jenom je na nejnovějším počinu Heiden znát, že když někdo umí, tak prostě umí. Dočinění máme s velice skvělou nahrávkou s nádherně podmanivou náladou a nepopiratelným osobním kouzlem. Nejde udělat nic jiného než zatleskat.

Neřadový počin roku:

Clair Cassis – Luxury Absolute
Kultovní američtí feťáci Velvet Cacoon už svou skandály lemovanou cestu sice ukončili, ale jejich odkaz žije dál v podobě nového projektu Clair Cassis, s nímž ti samí lidé (?) pokračují tam, kde skončil misantropický depresivní opus “P aa Opal Poere Pr. 33” – to je v zdrogovaném nihilistickém black metalu té nejminimalističtější formy a nejžumpovitější podoby. Je pravda, že “Luxury Absolute” až takový kanál jako “P aa Opal Poere Pr. 33” není, ale ta odporná atmosféra zůstává nedotčena. Co jsou nebo nejsou ti lidé zač, co dělají a co říkají, to je mi srdečně jedno, protože za takovouhle muziku jsem ochoten jim to odpustit. Vskutku unikát, sice jen pro minimální zlomek lidí, ale stále unikát, který si jen těžko hledá obdoby…

Koncert roku:

Maniac Butcher: Praha – Exit Chmelnice, 9.4.2011
Tak jsem vám tak přemýšlel, co bych měl dát za koncert roku, a napadalo mě celkem dost jmen, ať už to byly některé až nečekaně intenzivní zážitky na klubových akcích, tak zhlédnutí nejedné zajímavé či hvězdné kapely na některém z letních festivalů. Ale nakonec jsem všechny zahraniční borce zahodil, rozhodl se vzpomenout si na své čistě black metalové začátky a zařadit jeden domácí kult. To, že jsem konečně viděl Šíleného řezníka živě, je z mé strany jeden obrovský, ale nyní již naštěstí splacený dluh. Navíc jim to tam tenkrát hoblovalo vskutku parádně!

Videoklip roku:

Otargos – Worship Industrialized
Tak tahle kategorie byla nakonec mnohem lehčí, než jsem čekal. Poslední opus francouzských Otargos, “No God, No Satan”, je vážně skvost a čím více času uplynulo od jeho vydání, tím více roste a tím spíše se ho nemohu doposlouchat. Co je však na Otargos ještě zajímavější, jejich cílem není udělat “pouze” extrémně chorobný black metal, ale být také originální i v textové a vizuální podobě. A minimálně tu druhou věc jejich videa plní dokonale. V době povrchních klipů Otargos tvoří malé filmy, které mají myšlenku, dechberoucí zpracování, odkazují na text skladby a celkově jsou svým provedením mnohem výš než drtivá většina zbylé scény (napříč žánry). Předchozí krátkometrážní snímek “Cloning the Divine” byl možná ještě o chlup více zničující záležitostí, ale i tak je stále “Worship Industrialized” stále prototypem téměř dokonalého klipu – přestože používá vzorec, kdy většinu záběrů tvoří pohled na hrající kapelu. Jenže v tomto případě to má svůj smysl… k tomu ještě přidejte epileptickou kameru, kompletní chaotické vyznění, bezútěšnou atmosféru a excelentní vizuální stránku. Letos nejlepší klip, konec, tečka.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
O tom, že se Black Sabbath vrátí v původní sestavě, nikdo nepochyboval asi už tak rok, ale přece jenom to potěší slyšet to oficiálně: Black Sabbath jsou zpátky! Už jenom tohle prostě zní dobře. Možná ta největší metalová kapela historie se vrací, aby všem pozérům ukázala, jak se to má kurva hrát!

Zklamání roku:

Lou Reed / Metallica – Lulu
Největší thrash metalová legenda vůbec a jeden z největších rockových hudebníků vůbec. Tohle měla být deska mezigalaktických rozměrů, absolutně bez konkurence, kooperace ne desetiletí, ale století… ale když “Lulu” vyšlo, bublina splaskla a zbyla jedno velké COŽE? Co tohle má být? “Lulu” se snaží být tak umělecké, až prostě není nic jiného než obyčejná nuda bez jakékoliv jednotící myšlenky. Tohle mohlo být opravdu velké a opravdu skvělé, ale bohužel není, nepovedlo se a není na té desce nic, co by člověka nutilo ji nezahodit. Neskutečně promarněná šance…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.