Moonspell - Alpha Noir

Redakční eintopf #36 – duben 2012

Moonspell - Alpha Noir
Nejočekávanější album měsíce:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White


H.:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Accept – Stalingrad
Index očekávání: 8/10

Zajus:
In Mourning – The Weight of Oceans
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Dragonforce – The Power Within
Index očekávání: 5/10

Madeleine Ailyn:
Accept – Stalingrad
Index očekávání: 7/10

Dubnový eintopf suverénně ovládly dvě desky. Ta, na kterou se redakce Sicmaggot těší nejvíce, se jmenuje “Alpha Noir” (+ její sestrička “Ómega White”) a natočili ji portugalští Moonspell. Hned tři redaktoři do nahrávky vkládají tolik nadějí, že takto vysoký index se neobjevil hodně dlouho. To druhé album, jež hýbe redakčním očekáváním, je “Stalingrad” od Accept. Jejich comebackový počin “Blood of the Nations” svého času položil na kolena takřka celou scénu, takže není divu, že se toho od jeho pokračování čeká nemálo. Jako další si svou zmínku v eintopfu vysloužili ještě Švédové In Mourning s nahrávkou “The Weight of Oceans” a britští (mezinárodní?) rychlíci DragonForce a jejich “The Power Within”.

H.

H.:

Přestože se duben na první pohled tváří jako další měsíc po okraj napěchovaný skvělými očekávanými deskami, při bližším průzkumu jsem zjistil, že tam vlastně není nic, co by mne vyloženě rajcovalo – s jedinou výjimkou. Nebylo tedy nic lehčího, než ve svém eintopfu najít útočiště právě u ní. Opakuji to při každé vhodné příležitosti a s klidem to zopakuji i nyní – Moonspell za poslední roky chytili druhý dech a po slabší druhé půli devadesátek (a přelomu nového tisíciletí) opětovně tvoří nahrávky, které posluchače srážejí do kolen a které mají dost síly na to, aby se mohly beze strachu srovnávat s nepřekonatelným debutem “Wolfheart” z roku 1995. Myslím, že čtyři, resp. šest let už je dostatečně dlouhá doba na to, aby bylo jisté, že alba “Night Eternal” a “Memorial” (a v o něco menší míře i “The Antidote” z roku 2003) prošla zkouškou časem na výbornou – a vše nasvědčuje tomu, že ani novinka “Alpha Noir” nebude chtít zůstat pozadu. Prozatím nemám sebemenší důvod nevěřit tomu, že by Moonspell nenahráli další majstrštyk. Třešničkou na dortu budiž fakt, že si portugalští vlkodlaci tentokrát nachystali hned dvojnásobnou porci muziky, počítáme-li (a jakože to za započtení podle mého stát bude) i druhý disk s názvem “Ómega White”. Co dodat… ať už je to venku!

Ježura

Ježura:

Když bych se měl orientovat výhradně podle toho, co hlásí pořadník alb, která mají v dubnu vyjít, nebylo by moje rozhodování vůbec složité. U data 23. 4. totiž trůní zatím nepojmenované Ihsahnovo album, a kdyby mělo vážně vyjít, byla by to desítka jak vyšitá. Jenže ono to ale vypadá, že je tohle datum bohapustý kec, takže si Ihsahna nechám v záloze a tentokrát se budu muset poohlédnout po někom jiném. Bohudík, ani to není nijak náročné, neboť se s každým dnem blíží datum vydání “Alpha Noir / Ómega White” od portugalských Moonspell. A když už jsem těmhle mistrům konečně přišel na chuť, přihodím je i do eintopfu, protože mám takové vlezlé tušení, že to bude řádně ostrá šleha…

Kaša

Kaša:

Vůbec poprvé se mám rozhodnout o nejočekávanějším albu nadcházejícího měsíce a jak si tak procházím seznam alb na duben, nemohla být má první volba o moc jednodušší. Přestože vychází novinky mých oblíbenců jako Saint Vitus, Jeff Loomis, Anathema či In Mourning, které mě určitě udrží celý měsíc v pozoru, tak nad všemi alby celkem jednoznačně stanula novinka Portugalců Moonspell, “Alpha Noir / Ómega White”. Po minulém, velice povedeném “Night Eternal” jsem se rozhodl dát Moonspell druhou šanci. Po slabším období reprezentovaném alby “The Butterfly Effect” a “Darkness and Hope”, které za moc nestály, chytili Moonspell druhý dech a od “Memorial” servírují silná alba, která mě baví i po letech. Podle první uvolněné ukázky z “Alpha Noir / Ómega White” od plánovaného dvojalba očekávám, že se kvalitativně poslednímu albu minimálně vyrovná, a věřím, že si získá své místo v mém žebříčku nejpovedenějších alb roku 2012.

nK_!

nK_!:

Mark Tornillo svým projevem šíleně pozvedl novodobou tvorbu Accept a já si na nové album dělám zálusk již od posledka, protože “Blood of the Nations” bylo naprosto velkolepé a živá vystoupení, na kterých jsem měl tu čest se ukázat, stejně tak. Nic naplat, klukům to šlape nejlépe za poslední roky a já věřím, že nás obnovené obléhání Stalingradu opět posadí na zadky a ukáže, jak se teď hraje v Německu.

Zajus

Zajus:

Mezi dubnovými deskami jsem měl jasného favorita, jenže jeho vydání bylo odsunuto až na květen. Jeho jméno si tak nechám ještě měsíc pro sebe. Ze zbývajících desek mě zaujaly plánované řadovky Killing Joke, Accept, Dragonforce (možná…) a s trochou dobré vůle i další počin Marilyna Mansona. Na dvě další alba se však těším zvlášť hodně a rozhodnutí, ke kterému se v tomto eintopfu přikloním, není jednoduché. Prvním z nich je plánovaná deska Anathema (“Weather Systems”). Jejich dva roky starý počin “We’re Here Because We’re Here” mě srazil do kolen a já tak vůbec nepochybuji, že novinka bude stejně kvalitní. Druhou (a nakonec vítěznou) volbou jsou In Mourning a jejich třetí deska “The Weight of Oceans”. Jejich kariéru sleduji již od famózního debutu “Shrouding Divine” a ačkoliv mě jeho nástupce “Monolith” ve své době moc nepotěšil, zpětně musím přiznat, že chyba byla na mé straně a druhé album si mě časem také získalo (byť debut zůstal nepřekonán). Obě alba však spojoval skvělý zpěv, hned tři kytary a melancholická nálada. S “The Weight of Oceans” se tak In Mourning mohou definitivně zařadit do progresivně death metalové smetánky. Pevně věřím, že této příležitosti využijí.

Ellrohir

Ellrohir:

Tohle vydání eintopfu si zahraju na pesimistu měsíce a možná i roku, ale zrovna Dragonforce jsou k tomu jako stvoření. Já je mám celkem rád, kdysi jsem je “žral” neomezeně, dodnes nedám dopustit na první album a pár vcelku oblíbených songů mám i na obou následujících. I když něco se tam už pokazilo a z kapely se stal kolovrátek žijící z image “nejrychlejší” power metalové kapely. To vše podtrhla poslední deska “Ultra Beatdown” (pro mě “Ultra Letdown”). Zároveň s tím ovšem přišla celosvětová popularita, headlinování na festivalech… A ve finále vám puberťák bude tvrdit, jak je Herman Li nejlepší kytarista na světě. To bylo 2008. Mezitím se událo pár novinek, jako třeba výměna “tváře” kapely, hlavního zpěváka ZP Thearta, což je pravděpodobně hlavní důvod toho, že album, o kterém se mluví už nejméně dva roky (soudě dle mého vlastního příspěvku na jedné diskusi, datovaného k 24. dubnu 2010), vychází až teď. Zatím mě nová sestava moc nepřesvědčila – jeden song, co hráli na živo, zněl zrovna jako splácanina asi pěti kousků od Sabaton, druhá uvolněná novinka je zase přesně ten “kolovrátek”, akorát s trochu jiným vokálem. No uvidíme, třeba se pesimistické obavy nakonec ukážou jako liché a já v recenzi nebudu šetřit chválou. Dozvíme se v polovině dubna…

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Těžko říct, jestli existuje na duben nějaké album, na které bych se vyloženě těšila. Z těch, která mi přelétla přes nos, jmenuji Accept. A to jen kvůli tomu, že mi předchozí “Blood of the Nations” docela sedlo. Takže by se možná dalo očekávat, že z toho zase něco slušného vzejde. Jo, nebudu to komplikovat. Prostě by to mohlo být slušné, ne-li více.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.