Sabaton - Carolus Rex

Redakční eintopf #37 – květen 2012

Sabaton - Carolus rex
Nejočekávanější album měsíce:
Sabaton – Carolus rex


H.:
Diablo Swing Orchestra – Pandora’s Piñata
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Diablo Swing Orchestra – Pandora’s Piñata
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Storm Corrosion – Storm Corrosion
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Sabaton – Carolus rex
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Ne Obliviscaris – The Portal of I
Index očekávání: 10/10

Ellrohir:
Sabaton – Carolus rex
Index očekávání: 9/10

Madeleine Ailyn:
Sonata Arctica – Stones Grow Her Name
Index očekávání: 8/10

V květnu ty vysoké známky létají jak šavle po večírku plném alkoholu. Progresivní sekce naší redakce má těžko v gatích z debutu hvězdného projektu Storm Corrosion, na němž své síly spojili Steven Wilson (Porcupine Tree) a Mikael Åkerfeldt (Opeth). Akorát jednomu z této dvojce, konkrétně panu Zajusovi, vlhne spodní prádlo taktéž ze zatím nepříliš známého australského projektu Ne Obliviscaris, jehož muzika je (podle slov onoho inkriminovaného kolegy) geniální. Výsledkem jsou tedy dvě desítková hodnocení, přesto to ani jedno nedotáhlo na nejvyšší stupínek desky měsíce. Vedení Sicmaggot, H. a Ježura, totiž vyšlo do protiútoku s nahrávkou “Pandora’s Piñata” od švédské kabarentní avantgardy Diablo Swing Orchestra. Ačkoliv by se mohlo zdát, že nyní už je titul jasný, není tomu tak – ještě výše totiž vystoupala novinka “Carolus rex” dalších Švédů, i když v tomto případě o mnoho koňských délek populárnějších – Sabaton. Vedle toho se poslední doporučené album, “Stones Grow Her Name” od Sonata Arctica, do něhož své naděje vkládá něžná část redakce (rozuměj ta část, jíž není cizí se mýt, vonět a měnit si prádlo… ehm, tedy aspoň doufám…), docela ztratí…

H.

H.:

Zatímco v březnu a dubnu jsem byl co se eintopfu týče celkem vysmátý, jelikož jsem měl vždy jednu jasnou volbu, s květnem už je to horší. Sice tam není ani jedno album, z něhož by mi vlhly trenýrky už jen při pomyšlení na něj, ale zase zde vidím hned několik desek, na něž se těším vcelku dost a v podstatě stejně. Nebudu vás zdržovat jejich vyjmenováváním, ani srdceryvnými plky o tom, jak dramatický souboj to byl (ačkoliv za nějaký ten hrdinský epos by to samozřejmě stálo!), a prozradím vám rovnou vítěze – švédské uskupení Diablo Swing Orchestra, v jejichž podání je avantgarda neskutečně hravá a uličnická, přesto stále inteligentní. Ačkoliv předchozí album “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” zdaleka nedosahovalo kvalit takřka dokonalého debutu “The Butcher’s Ballroom” (ale stále to bylo mnohem lepší, než jsem svého času pod vlivem nějakých neidentifikovatelných psychotropních látek tvrdil v dobové recenzi), nepochybuji o tom, že “Pandora’s Piñata” bude opět pěkná dávka kvalitní muziky, kombinující všechny tři styly obsažené v samotném názvu kapely – metal (=Diablo), swing a klasiku.

Ježura

Ježura:

Kdo někdy zakusil sladké plody tvorby Diablo Swing Orchestra, ten už se z téhle závislosti dostane jen těžko. Ano, tušíte správně, jsem jedním z nich. Pokud jsem tomuhle početnému a na každý pád neortodoxnímu švédskému tělesu žral většinu jejich tvorby, tak po památném vystoupení na Brutal Assaultu 2010 jsem se do nich zblbnul tolik, že to překoná máloco. No, a když nám na květen připravili novou desku, zbytek novinek prostě musí chtě nechtě kapitulovat a potupně odtáhnout nejbližší kanalizační stokou, protože tohle bude událost! Singl “Voodoo Mon Amour” mě ujistil, že jsou Diablo Swing Orchestra ve formě, takže nezbývá, než se hodit do gala a protančit polobotky – jsem totiž neochvějně přesvědčený, že v rytmu “Pandora’s Piñata” to půjde samo…

Kaša

Kaša:

Stejně jako v dubnu nemůže být i v měsíci květnu moje volba jednodušší. 7. května se konečně dočkám a spolu se mnou příznivci progresivního rocku. Právě na tento den je totiž po několikaletém čekání naplánováno debutové album “Storm Corrosion” stejnojmenného projektu Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta. Do žádného alba jsem dlouho nevkládal tolik nadějí jako do spolupráce těchto vynikajících hudebníků (u Wilsona bych se nebál označení génius). Wilson se na své poslední sólovce “Grace for Drowing” přiblížil sedmdesátkovému prog rocku a totéž platí o poslední placce Opeth“Heritage”. Myslím si, že je celkem jasné jak bude “Storm Corrosion” znít a i přesto se těším jako malé děcko. Pokud se něco nepodělá, jeden z horkých adeptů na album roku se blíží!

nK_!

nK_!:

Kapelu Sabaton postihla v nedávné době téměř kompletní změna sestavy a osobně jsem zvědav, jak se tato promítne do právě připravovaného materiálu, jejž budeme mít tu čest poslechnout si zhruba za měsíc. Stará parta sice ještě stihla nové album nahrát, ale živě je už neuvidíme. “Carolus Rex” vyjde v angličtině i švédštině a zatím ani sám nevím, na kterou z verzí se těším více. Asi na tu švédskou :-)

Zajus

Zajus:

V dubnovém eintopfu jsem sám sebe litoval, protože jsem nevěděl, které album z dvojice AnathemaIn Mourning zvolit. To jsem ovšem ještě nevěděl, co mě čeká v květnu. Květen totiž nic moc zajímavého nepřináší až na dvě alba, která bych ovšem, měřeno indexem očekávání, oznámkoval plným počtem. Ovšem tato alba nejenže vyjdou ve stejném měsíci, ony totiž vyjdou ve stejný den. Zapiště si za uši datum 7. 5., den, kdy se hudební scéna otřese. A co jsou zač tyto dvě tajemná alba? První z nich je “Storm Corrosion”, debut stejnojmenného projektu, na němž se podílel geniální Steven Wilson a o-něco-méně-ale-stále-dost geniální Mikael Åkerfeldt. A co že mě přinutilo sesadit tento počin na druhé (ve skutečnosti vlastně neexistující) místo? “The Portal of I”, debut Ne Obliviscaris. Na to, že má tato kapela za sebou zatím jen jedno půlhodinové demo vydané před pěti lety, je kolem ní solidní rozruch. Ten má ovšem zcela logický důvod. “The Aurora Veil”, jak se zmíněné demo jmenovalo, se skládalo ze tří dlouhých skladeb a sahalo kamsi na hranici hudebního nebe. Netradiční spojení snad všech metalových vlivů do jednoho kotle, do kterého Australané navíc dokázali přimíchat ještě skvělé housle, vyvolalo zasloužený zájem. “The Portal of I” má obsahovat všechny skladby z dema (pochopitelně nově nahrané) a čtyři novinky, z nichž jednu již kapela před časem vypustila na svůj Bandcamp. I podle ní si troufnu odhadovat, že “The Portal of I” bude jedním z horkých adeptů na album roku.

Ellrohir

Ellrohir:

Překvapí to snad někoho, kdo mě aspoň trochu zná? :) Přes všechny špatné věci, co se o Sabaton říkají, a přes fakt, že před měsícem vyplul na povrch rozpad kapely, lépe řečeno nečekaný (dalo by se snad říct i “šokující”) odchod čtyř původních členů, kteří sice ještě stihli nahrát toto album, ale na obligátní turné už vyrazit odmítli (nebo byli odmítnuti?), je to jedna z mých velmi oblíbených kapel. Co si budeme povídat, nedá se čekat nějaký hudební zázrak, ale album plné chytlavých a skočných power metalových songů s atraktivní tématikou jistě ano. A to by mi mělo stačit k úplnému štěstí.

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Minulý měsíc jsem si stěžovala, že jsem nenašla žádné symfonické album. No, myslím si, že na květen je volba celkem jasná, protože k nám jaksi opět zavál severský vítr. Upřímně, ne, že bych očekávala, že Sonata Arctica přijde s něčím závratným, ale pokud budou schopni si udržet alespoň tu stávající kvalitu, dá se očekávat, že to nedopadne špatně. Předchozí “The Days of Grays” se ostatně vytasilo s pár songy, které mi nepředstavitelně sedly. Přesněji řečeno, jedná se o hitovku “Flag in the Ground” a trochu komplikovanější a méně líbivou záležitost “Deathaura”, které značně prospěla zpěvačka Johanna Kurkela. Samozřejmě je jasné, že jako každá skupina se i Sonata Arctica bude snažit posunout dál, ale ať to proběhne opatrně, ne vždy je risk zisk, a řekla bych, že se pohybujeme na tenkém ledě. Takže očekávám radši spíš jejich typické a milé album než nějakou časovanou a výsledkem nejasnou bombu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.