Saturnus - Saturn in Ascension

Redakční eintopf #43 – listopad 2012

Saturnus - Saturn in Ascension
Nejočekávanější album měsíce:
Saturnus – Saturn in Ascension


H.:
Angantyr – Forvist
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Fjoergyn – Monument Ende
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Deftones – Koi No Yokan
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Aerosmith – Music from Another Dimension!
Index očekávání: 2/10

Stick:
Saturnus – Saturn in Ascension
Index očekávání: 10/10

Každý pes, jiná ves a každý redaktor, jiné album. Ale to vůbec nevadí, alespoň má milý čtenář vícero zajímavých tipů, kam svou pozornost v listopadu směřovat, zvláště když hned ve třech případech padly dost vysoké cifry. Nejvýše v očekávání vystoupala dánská doom metalové formace Saturnus se svou novinkou “Saturn in Ascension”, kterou redakční nováček Stick vyhlíží s nejvyšším možným indexem – jak sám prohlásil, Saturnus jsou prostě srdcovka. Pozadu ovšem nezůstávají ani H. a Ježura, kteří udělili deskám “Forvist” od Angantyr, resp. “Monument Ende” od Fjoergyn také vysokých 9/10, ačkoliv nutno říct, že u druhé jmenované fošny ještě není stoprocentně jisté, zdali v listopadu vážně vyjde. O trochu více při zemi držel Kaša, u nějž to vyhráli Deftones se svým očekávaným počinem “Koi No Yokan”, partu nám ovšem trhá nK_!, který se klasicky netěší vůbec na nic (smích). Holt ne každý má vždy posvícení. Tak zase za měsíc!

H.

H.:

Volba pro listopad je naprosto jasná. Dánský klenot Angantyr prostě patří mezi mé největší oblíbence a dovolím si tvrdit, že prozatím všechna alba jsou doslova skvosty, ať už se jedná o původní syrovou ambient-blackovou tvorbu v podobě debutu “Kampen Fortsætter”, nebo o pozdější čistý black metal, jemuž vévodí především monumentální opus “Hævn”, který se pro mne svého času i přes tehdy velmi silnou konkurenci nestal jedním z nejlepších alb roku 2007 nadarmo. Sice nepočítám s tím, že by Ynleborgaz, jediný člen Angantyr, na novince “Forvist” nějak uhnul od stylu, který začal na druhé nahrávce “Sejr” a který dále piloval na již zmiňovaném “Hævn” a také na následujícím “Svig”, ale popravdě řečeno, vůbec mi to vadit nebude, když se tak nestane. Atmosféra desek Angantyr je totiž opravdu úžasná a pokud i “Forvist” vysoko nastavenou laťku udrží, bude mi to stačit k maximálnímu štěstí.

Ježura

Ježura:

Jestli jste někde zaslechli, že “Monument Ende” mělo vyjít už v říjnu, zaslechli jste správně, protože mělo. A pokud se vám na tom zařazení do listopadového eintopfu zdá něco pozdezřelého, zase máte pravdu, protože z žádného oficiálního (a vlastně ani neoficiálního) zdroje nevypadlo žádné konkrétní datum vydání alba – natož pak listopadové. Všeobecně se však předpokládá, že “Monument Ende” nakonec v listopadu přeci jen vyjde, a jestli se tak stane, nemám nejmenších pochyb, že to bude velká událost. Všechny tři desky, které zatím Fjoergyn vydali, jsou přinejmenším vynikající a pokud si mohu dovolit soudit podle uvolněné skladby “Betonlethargie”, kterou jsem si jakožto diehard fanoušek prostě musel pustit, čeká nás další skvost. Ať už je to tady sakra!

Kaša

Kaša:

Já vám nějak nevím, ale při výčtu listopadových alb jsem si moc favoritů nenašel a tento měsíc mě tak nechává docela chladným. Rozhodně si nenechám ujít nové Destruction, “Spiritual Genocide”, ovšem nadějí zas tak moc nevkládám, protože s každým dalším albem parta kolem Schmiera upadá do čím dál většího průměru současného thrash metalu. Pokud pominu nové koncertní DVD Led Zeppelin, “Celebration Day”, tak druhým řadovým počinem, na který se těším, je novinka Deftones. Poslední deska “Diamond Eyes” byla velice povedená a věřím, že by se nemuselo jednat pouze o jednorázovou náhodu a “Koi No Yokan” se předchůdci minimálně vyrovná.

nK_!

nK_!:

Aerosmith znám coby tvůrce těch největších rockových cajdáků, jaké si jen kdokoliv dokáže představit. Leč jak jsem se již v několika předchozích měsících zmínil, tento rok asi není určen mým specificky laděným uším (nebo toho opravdu moc neznám) a musím opět lovit ve vodách mně celkem neznámým. Aerosmith se jeví jako nejmenší zlo a je docela možné, že si je skutečně i někdy poslechnu. No doopravdy.

Stick

Stick:

Tuhle doomovou srdcovku si nemůžu odpustit. Když jsem poprvé uslyšel album “Veronika Decides to Die”, byl jsem tvrdě zasažen tou melodickou nádherou, a od té doby, což už je pár let, na ně nedám dopustit. Na živém vystoupení v Brně navíc potvrdili, že jsou to lidé, kteří si na nic nehrají a kteří lidem rádi předávají svou nezaměnitelnou melancholii. Pevně věřím, že mě po šesti dlouhých letech nezklamou.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.