Kypck - Imena na stene

Redakční eintopf #61 – březen 2014

Курск - Имена на стене
Nejočekávanější album měsíce:
Курск – Имена на стене


H.:
Combichrist – We Love You
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Eths – Ex Umbra in Solem
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Курск – Имена на стене
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Arakain – Adrenalinum
Index očekávání: 10/10

Atreides:
Neige et noirceur – Gouffre onirique et abîmes cosmiques
Index očekávání: 8/10

Zajus:
La Dispute – Rooms of the House
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Курск – Имена на стене
Index očekávání: 5/10

Thy Mirra:
Animals as Leaders – The Joy of Motion
Index očekávání: 8/10

Jeden by čekal, že po zimním spánku už všechna vydavatelství konečně rozmrzla a v březnu budou sypat jedno kvalitní album za druhým, nebo snad ne? Těžko říct… ne, že by nevycházelo vůbec nic, ale naše redakce z březnové nabídky zas tak extrémně odvařená není. Na jednu stranu se objevila dokonce dvě desítková očekávání – jedno pro “Adrenalinum” domácích veteránů Arakain, druhé pro aggrotechový nářez “We Love You” od norsko-amerických Combichrist; na druhou stranu si ale dost z nás stěžuje na okurkovou sezónu, minimum zajímavých počinů a tak dále. Buď to fakt není žádná hitparáda, nebo jsme už prostě rozmazlení parchanti. Tak či onak, na post nejočekávanější desky měsíce se nakonec horko těžko vyškrábali doom metalisté Курск se svou třetí velkou nahrávkou “Имена на стене”

Od tohoto vydání eintopfu jsme se rozhodli nově zavést jednu věc – body do boje o nejočekávanější album měsíce se od nynějška budou připisovat všem deskám, které redaktor zmíní (a zmíní je v kladném kontextu, že se na ně těší – logicky se nebudou připisovat body, pokud redaktor prohlásí, že tohle si v žádném případě neposlechne). Albu, jež zvolí jako nejočekávanější, se samozřejmě připíše plná výše indexu očekávání a všechna ostatní, která ve svém textíku jmenuje, dostanou poloviční hodnotu z jeho indexu.

H.

H.:

Volba pro březen je z mého pohledu zcela jednoznačná a stejně jako v únoru se opět jedná o desku z elektronické scény. Neříkám, že se v metalu neurodí pár zajímavých kousků… sice jich bude málo, ale třeba na finální opus “III: Beneath Trident’s Tomb” zámořského black metalového allstar projektu Twilight, druhou řadovku “Death” od mocných Teitanblood nebo třetí album “Имена на стене” rusofilních doom metalistů Курск z Finska se těším opravdu dost a vyhlížím tyto počiny už nějakou dobu. Mimo metal pak bude jistě stát za to také novinka “Restart” německých techno anarchistů Atari Teenage Riot. Přesto ani jedno z těchto alb v očekávání ani zdaleka nemá na “We Love You” od původem norské, nyní však už spíše americké aggrotechové divočiny Combichrist. Právě Combichrist totiž pro mě už asi navždy budou mít mezi všemi elektronickými kapelami speciální pozici… sice zdaleka nebyli první a už před nimi jsem s oblibou sjížděl pár jednotlivých songů, nicméně to bylo jejich “Today We Are All Demons” z roku 2009, jež se stalo první elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce a díky níž jsem téhle muzice definitivně propadl. Po zpětném nastudování zbylé tvorby jsem hodně rychle zjistil, že i ten zbytek je totální bomba, takže nic jiného neočekávám ani od “We Love You”. První singl “From My Cold Dead Hands” sice neznačí, že by Andy LaPlegua se svou partou hodlal uhnout někam jinam oproti minulým nahrávkám, ale to je vlastně možná dobře, protože přesně tohle chci od Combichrist slyšet, a pokud se opět podaří nastavenou laťku udržet (v což doufám), tak vím už teď, že se z toho zase poseru až za ušima…

Ježura

Ježura:

Byly doby, kdy jsem veškerou corovou hudbu odsuzoval jako prvoplánovitý odpad pro děti, pozéry a lobotomiky – než jsem objevil francouzké Eths, kteří mi svou zatím poslední řadovkou “III” vážně vyrazili dech a v neposlední řadě zasadili jednu z posledních ran mému již delší dobu živořícímu přesvědčení o nadřazenosti jistých žánrů nad ostatními. Rok a půl starý odchod zpěvačky Candice Clot mě tedy zákonitě zarmoutil a zároveň nasadil vysoké nároky, se kterými se musí nějak poprat její nástupkyně Rachel Aspe. A jak se jí to podařilo, to se dozvíme už brzy. Eths totiž v březnu vydávají EP “Ex Umbra in Solem”, a i když se na něm (krom tří živáků a tří znovu nahraných songů) objeví jen jediná zcela nová skladba, mně to na nominaci tohoto minialba do březnového eintopfu bohatě stačí.

Kaša

Kaša:

Tak vám nevím… Mám se v březnu těšit víc na nafouknutou bublinu jménem Lacuna Coil, nudnou Sonatu Arcticu, na niž jsem po minulé sračkoidní řadovce tak trochu zanevřel, nebo na vyčpělé Gamma Ray, kteří na slušné album čekají už více než deset let a žijí jen ze své minulosti? Původně jsem byl odhodlaný, že se čtyřbodovým indexem očekávání sem prdnu ty Gamma Ray a bude hotovo, ale neodolal jsem a pustil si pár ukázek z mnou doposud neslyšených alb výše zmíněných Курск a nezní to vůbec špatně, takže nasrat na mnou vyjmenované party, které už beztak nemají čím překvapit (pokud Lacuna Coil vůbec kdy měla) a už dávno vaří z vody a radši budu své pohledy upínat směrem k “Имена на стене”, od něhož, když už nic, očekávám slušnou doomovou desku, kterých jsem v poslední době moc neslyšel.

nK_!

nK_!:

Zimní sezona vrcholí a to znamená, že alespoň pro mě vrcholí i sezona okurková. Tedy co se týče zahraničních kapel, protože tam bych sáhl maximálně po Sonata Arctica (Sonatě Arctice?), ale vážně jen jako po znouzectnosti, protože tahle kapela podle mého už dávno řekla všechno, co kdy říci měla. Už tak před deseti lety na “Reckoning Night”. Zalovím tedy v našem maličkém středoevropském rybníčku a vyberu kapelu z nejlegendárnějších – samotný Arakain. “Homo Sapiens..?” už se venku větrá pěkné tři roky, a tak už je prostě čas vydat něco nového. Zveřejněné skladby mě zatím tolik nepřesvědčily, ale nebudu zbytečně hanit, když nevím, jak bude vypadat finální dílko, že ano? Nemění to totiž vůbec nic na tom, že se těším jako malý Jarda, a to i přes maličko kontroverzní klip, ve kterém Arakain hraje společně s “otcovsko/synovskou” smečkou Dymytry. Těm právě v březnu také vychází placka a právě s Arakainem jedou velké společné turné, u jehož příležitosti vznikl zmíněný videoklip. Normálně bych do eintopfu zvolil právě vás, hoši, ale srovnávat se u mě s Arakainem? Špatně načasováno.

Zajus

Zajus:

Už to vypadalo, že březen překoná extrémně bídný loňský prosinec, ovšem nakonec je všechno jinak. V plánu je totiž vydání dvou možná méně známých, o to však zajímavějších kapel. V první řadě půjde o Horseback, kteří ve své tvorbě míchají špinavé sludgové bažiny s pořádnou porcí dronu. Od Horseback jsem zatím slyšel jen dva roky starý počin “Half-Blood”, který byl na rozdíl od většiny žánrově spřízněných alb mimořádně posluchačsky přívětivý, a i přesto, že už to bude nějaký ten pátek od posledního poslechu, si z něj vybavím solidní množství momentů. Proto jsem zvědav, zda kapela udrží solidní laťku i na letošním “Piedmont Apocrypha”. Druhým, a přeci jen o něco očekávanějším počinem, je třetí album Američanů La Dispute. Tuto post-hardcorovou partičku táhne hlavně skvělý vokalista Jordan Dreyer, který ať již čistě zpívá, recituje či zkouší řvát, vždy zní, jako by se měl celým vypětím každou chvílí zhroutit na zem. Dosud poslední deska “Wildlife” byla sice poměrně nevyrovnaná, ve svých nejsilnějších momentech byla však opravdu výborná. Pokud na novince bude víc skladeb na úrovni skvělé “King Park”, budu naprosto spokojený.

Atreides

Atreides:

Březen pro mě nabízí hned několik možných favoritů, jakkoliv vypadá na první pohled nuzně. Prvním z nich jsou finové Курск, přičemž snad každé vydání jejich desky je samo o sobě událostí. Druhým favoritem je industrialová/aggrotechová prasečina Combichrist s deskou “We Love You”, třetím pak další indusitrální diskotéka “Restart”, pro změnu od Atari Teenage Riot. Čtvrtým favoritem, který však stojí ve středobodu zájmu, je ambient/black/doom/dronový one man project Neige et noirceur z kanadského Montrealu. Sníh a černota zavane do uší posluchačů již čtvrtou řadovkou “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” – a já opět neočekávám nic menšího než další hypnotický opus, jenž snoubí poetiku zasněžené quebecké krajiny s dokonale temnou hudbou.

Skvrn

Skvrn:

Hodně slabý. Určitě bych se tak nebál označit letošní březen, který sice nabízí několik známých jmen, ale novinku, na kterou bych se vyloženě těšil, prostě neobsahuje. Z těch velkých jmen třeba Sonata Arctica mě už dávno opustila a nově zveřejněnou skladbu jsem ani nebyl schopen doposlouchat, a to i přesto, že na rozdíl od ostatních lidí mi její poslední album “Stones Grow Her Name” ani zdaleka nepřišlo tak špatné. Snad jen vydání dvou březnových počinů na mně zanechává jiný pocit než jen prachsprosté mávnutí rukou. Prvně bych si dovolil jmenovat Курск, a i když doom metalu není zrovna to, co bych dennodenně protáčel přehrávačem, právě finští rusisté ve mně vzbuzují určité sympatie. Druhou zajímavou novinkou budiž ípko Árstíðir Lífsins a tady vlastně končím, opravdu nic jiného (maximálně snad ještě Estonci Metsatöll) mě z březnové palety neoslovilo.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Můj první “jednohrnec” a napadá mě jenom pár věcí, které bych na následující měsíc vypíchnul. Ne, že by mě březnové desky nebraly, ale v jízdním řádu nenacházím nic, co by mě mělo posadit na zadek, krom jednoho jména, zářícího však na kilometry daleko. Animals as Leaders přicházejí s deskou “The Joy of Motion” a já počítám, že půjde o důstojného nástupce klenotu “Weightless”, jenž mi v přehrávači rotuje až nezdravě často. Jestli bude deska víc progresivní či víc do djentu, to je otázka, ale ať přijde Tosin Abasi s čímkoli, bude to jistojistě pecka mezi oči. Na to se teda těším velmi. Pak se taky celkem těším na Combichrist, ačkoli mě žádná jejich deska nechytla úplně celá. Každopádně na sto procent počítam, že mi do složky oblíbených hitů přisypou z nové nahrávky nějaký další materiál a na Brutal Assaultu si ho zakřepčím naživo. Další dvě jména si taky zaslouží pozornost, a to Carnifex a Architects, akorát si ještě nejsem jist, jestli zrovna moji pozornost. Pro někoho zásadní kapely žánru, já jsem ani jedné z nich nikdy nepřišel na chuť, přesto mi nejspíš zvědavost nedá… Nakonec ještě za zmínku stojí Gojira – zaslechl jsem, že mají v březnu vydávat živák a DVD z turné k “L’enfant sauvage”, což bych asi moc rád viděl, minimálně kvůli songu “Backbone”, což je naživo totální masakr.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.