Lux Occulta - Kolysanki

Redakční eintopf #72.2 – speciál 2014 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Opeth – Pale Communion
3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
4. Empyrium – The Turn of the Tides
5. Ilya – In Blood

CZ/SVK deska roku:
1. Aneta Langerová – Na Radosti
2. Master’s Hammer – Vagus vetus

Neřadový počin roku:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Lidande – As the Night Wept

Koncert roku:
The Gathering: Nijmegen – Doornroosje (Nizozemsko), 9.11.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
koncertní reunion The Gathering

Zklamání roku:
Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Deska “Kołysanki” byla mým prvním setkáním s Lux Occulta a hned je z toho album roku. To je docela slušné, co? To teda… Je to asi jediná loňská deska, která mi nabídla materiál velmi těsně blízký genialitě a zážitek je to i teď s každým dalším poslechem opravdu mimořádný. Pořád se ani náznakem neoposlouchala, pořád mě podněcuje k hledání dalších detailů, které by její kontury ještě trochu zpestřily, a pořád v ní doutnají uhlíky čiré esence umění. Ne, tady prostě není o čem, a ta známka vážně není přestřelená.

2. Opeth – Pale Communion
Opeth
jsem vždycky hodně respektoval. Přesto je to z jejich bohatého repertoáru až “Pale Communion”, které mě dokonale uzemnilo. Moc nevím, co o něm napsat, abych neopakoval svoje nadšené hodnocení pod recenzí, ale věřte mi, že tohle je prostě prvotřídní skvost. S “Pale Communion” v uších jsem strávil dlouhé hodiny a pokaždé to byl fantastický zážitek. Opeth se mi zkrátka strefili do vkusu jak nejlépe to šlo a naservírovali mi naprosto famózní desku, se kterou mám v plánu strávit ještě hodně času. A věřte mi, že jsem nejednou váhal, jestli si “Pale Communion” nezaslouží ještě o stupeň lepší pořadí…

3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
Když spojí síly lídr slovutných avantgardistů Manes, Tor-Helge Skei, a Anna Murphy, jejíž působení v provařených Eluveitie jí nijak nebrání v angažmá u mnohem zajímavějších bokovek, je předem jasné, že to asi bude stát za to. A Lethe je jasným důkazem, že to za to skutečně stojí – a jak! “When Dreams Become Nightmares” je jedním slovem skvostná deska, která ze spolupráce obou výrazných individualit těží tím nejlepším možným způsobem a pro mě osobně se jedná asi o nejpříjemnější překvapení roku.

4. Empyrium – The Turn of the Tides
Empyrium
jsou srdcovka, takže by se mohlo zdát, že jim umístěním v Top5 trochu nadržuji, ale kdepak. Já se vlastně docela bál, že “The Turn of the Tides” nebude žádný zázrak, ale tyhle obavy se naštěstí nenaplnily a dopadlo to snad lépe, než jsem doufal. Tuhle desku poslouchám v pravidelných intervalech prakticky neustále a zatím to nevypadá, že by mě kdy měla přestat bavit. Naopak je každý poslech poměrně jedinečným zážitkem, jakých mi loňský rok opravdu moc nenabídl. Ne, tady zkrátka není o čem diskutovat.

5. Ilya – In Blood
Poslední místo v mém absolutním výběru je trochu problematické. Sešly se mi na něj totiž hned tři desky a vybírat z nich nejlepší nebylo vůbec jednoduché. To, že jsem nakonec zvolil další nečekaný objev Ilya, tedy sice bez debat znamená, že v případě jejich počinu “In Blood” jde o nesmírně podařenou nahrávku (fakt jo a pokud nejste metalová konzerva, tak to rozhodně zkuste), ale na druhou stranu to nijak neumenšuje kvality ostatních dvou desek, které nakonec zůstaly pozadu. Oficiálně tedy můj výběr uzavírají Ilya, ale fakticky tak činí spolu s “The World We Left Behind” od Nachmystium a “Distant Satellites” od Anathemy.

Aneta Langerova - Na Radosti

CZ/SVK deska roku:

1. Aneta Langerová – Na Radosti
Co se týče federační kategorie, mám stejný problém jako loni – prostě jsem po hříchu neslyšel ani zdaleka všechny potenciálně zajímavé desky, které československá scéna vyplodila, a fakt se za to stydím. Z toho, co jsem ale slyšel, nakonec odchází vítězně Aneta Langerová se svojí pořád čerstvou novinkou “Na Radosti”. Jak se jí to podařilo, o tom píšu v recenzi, kterou se mi nechce opisovat, tak dodám jen to, že “Na Radosti” sice není dokonalá deska, ale je evidentně dost silná na to, aby překonala i takovou ikonu, jako jsou Master’s Hammer.

2. Master’s Hammer – Vagus vetus
Ano, Master’s Hammer po vynikající zkušenosti s “Konvemi” jasně mířili na vítězství, ale z “Vagus vetus” se nakonec až taková bomba, jakou byl její předchůdce, nevyklubala. Pořád ale jde o zatraceně silnou desku, která má na umístění nárok zdaleka nejen proto, že ji nahráli Master’s Hammer. Těžko říct, jestli by to třeba nebylo jinak, kdybych se dokopal k poslechu třeba nových Morgue Son, ale jak jsem psal o odstavec výš – při tom, jak jsou rozdané karty, o pořadí na domácí scéně z mého pohledu není sporu.

Neřadový počin roku:

Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Tahle kategorie mi dala vážně zabrat. Sešly se mi tu totiž hned tři počiny, které by na vítězství klidně mohly aspirovat, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou nijak zásadní. “Xiądz” od Behemoth je rozhodně vydařený kraťas a především jeho skoro titulní skladba vzniknuvší během nahrávání “The Satanist” je zkrátka skvělá. Velké ambice měla také ochutnávka nového materiálu norských Solefald, jenže jasný triumf se nekoná díky tomu, že vedle vážně skvělého materiálu se tu Solefald pustili i do experimentování, které se mi do vkusu moc nestrefilo. No, a pak tu máme domácí Cult of Fire s jejich poctou Bedřichu Smetanovi a jeho dílu. “Čtvrtá symfonie ohně” proti svým soupeřům nepatrně ztrácí délkou (s chutí bych si dal alespoň o skladbu víc) a možná trochu i faktem, že “Vltava” je cover. Jenže on je to cover skvěle provedený, vůči geniálnímu originálu důstojný a dvojka “Váh” co do kvality a působivosti pranic neztrácí. “Čtvrtá symfonie ohně” mi tedy v rámci mé finálové trojice vychází hudebně nejsilnější, nejucelenější a titul neřadového počinu roku jí patří plným právem.

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
Deska, které tenhle obal patří, se zajisté objevuje na předních místech žebříčků nejlepších alb roku, jenže jak už jsem před časem utrousil v hodnocení pod recenzí, ona to hudebně zase taková sláva není. Artwork “The Satanist” je ale aspoň podle mého opravdu prvotřídní záležitost. Je mi úplně buřt, že je originál namalovaný zčásti i Nergalovou krví, a netvrdím, že jsem letos neviděl celou řadu dalších parádních obalů, ale v téhle kategorii je to vždycky složité a vlastně dost nefér, takže pokud artwork “The Satanist” patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl (a to patří), tak jej tu zmiňuji vlastně naprosto právem.

Shit roku:

Lidande – As the Night Wept
Už už jsem se do téhle nelichotivé kategorie chystal nacpat kolosální krávovinu “Defenestrace” od Plzeňáků Ortel, jenže pak mi bylo připomenuto, že jsem v loňském roce narazil na ještě mnohem horší zrůdnost. Desku tak moc špatnou, že jsem na ni zřejmě v záchvatu sebezáchovy zcela zapomněl. Jako vážně, tohle je to absolutně nejhorší, co mi kdy vlezlo do přehrávače, a snad všechno ostatní, co jsem tu kdy jebal za podprůměrnou kvalitu, je pořád o několik mílových kroků dál než “As the Night Wept”. Prostě zhudebnělá demence prvního řádu a horší už to snad být ani nemůže.

Koncert roku:

The Gathering: Nijmegen – Doornroosje, 9.11.2014
Abych pravdu řekl, viděl jsem koncerty, které jsem si v jistém směru užil mnohem více než tenhle. The Gathering ale nakonec stejně triumfují, protože předvedli nejen vynikající vystoupení, ale především mě nechali zažít a prožít událost, po které jsem několik let v tichosti toužil, aniž bych tušil, že se jí kdy dočkám. A to je pak jasné, že vás takový koncert dostane po všech směrech, pokud se nic nepokazí. Tady se nic nepokazilo a já budu na tenhle večer v Nijmegenu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Jako fajn, netvrdím, že mě tenhle irský příspěvek do fondu videoklipů odstřelil takovým způsobem jako před několika lety “Fjara” od Sólstafir (což je podle mého asi nejlepší klip, jaký jsem kdy viděl), ale Primordial rozhodně odvedli dobrou práci. Má to skvělou atmosféru, zmar z toho odkapává přímo po litrech, práce s kamerou je parádní a ty panorámata… A že ta mrtvola v pytli tažená krajinou krapet připomíná už vzpomenuté islandské veledílo? Kašlat na to, tak.

Potěšení roku:

koncertní reunion The Gathering
The Gathering
jsou jednou z těch kapel, které jsem objevil, zcela jsem jejich tvorbě propadl a o něco později s hrůzou zjistil, že zřejmě už nikdy nebudu mít možnost vidět jejich vystoupení v sestavě, jež se zasloužila o vztah, který k té kapele chovám. The Gathering mi ale z kraje listopadu nabídli jedinečnou, vlastně životní možnost, která se prostě neodmítá… Nadšení, které následovalo oznámení koncertu v (takřka) kompletní historické sestavě kapely, se popisuje opravdu stěží a v loňském roce se mu na hudebním poli nemohlo rovnat absolutně nic. Splněný sen.

Zklamání roku:

Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu
V předchozím odstavečku se mělo původně skvět jiné jméno. Naděje, že v Jaroměři uvidím legendu první kategorie a moji srdcovku Emperor hrát debut “In the Nightside Eclipse” v sestavě IhsahnSamothFaust a v celé jeho délce, mě živila od chvíle, kdy se éterem rozšířila zpráva o dočasném koncertním reunionu kapely, a o to trpčí pak bylo zjištění, že z toho nakonec nic nebude, byť chybělo tak málo. Vážně, ono mi to uteklo o jediný (ne)oznámený termín, což je prostě k posrání.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Tahle kategorie je tak volná, až paradoxně nějak nevím, o čem tu povídat – a když už, je to spíš takové nahořklé povzdechnutí. Jak stárnu, sbírám zkušenosti a rozšiřuju si obzory, začínám zjišťovat, že ani stran hudby už to není takové, jako to bylo pár let nazpět. Namísto nekonečného přijímání dalších a dalších novinek mám čím dál tím častěji chuť si jen tak v klidu sednout, protočit nějaký ten starší skvost a v mezičase si ten prožitek neředit žádným mrzkým průměrem jen proto, abych něco poslouchal. Touha po kvalitě prožitku byť i v malém množství tak získává stále větší převahu nad dobře známou fyzickou potřebou něco poslouchat, a věřte mi, že je to pro mě po těch letech docela zásadní posun. Kam, to si netroufám odhadovat, ale i tak je zřejmé, že mi rok 2014 po sobě zanechal perspektivu, ze které najednou věci vypadají jinak a priority se mění – jak v hudbě, tak v dalších aspektech bytí. A jsem fakt docela zvědavý, kam to všechno míří…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.