Triptykon - Melana Chasmata

Redakční eintopf #72.3 – speciál 2014 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2014:
1. Triptykon – Melana Chasmata
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
3. Ne Obliviscaris – Citadel
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
5. Opeth – Pale Communion

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
2. Streetmachine – Kult

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi

Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address

Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014

Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off

Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died

Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River

Top5 2014:

1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.

2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.

3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel”
z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.

4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.

5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.

Streetmachine - Kult

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.

2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord
mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.

Mastodon - Once More Round the Sun

Artwork roku:

Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.

Shit roku:

Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.

Koncert roku:

Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica
v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!

Videoklip roku:

Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.

Potěšení roku:

Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.

Zklamání roku:

Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.

Triptykon

Zhodnocení roku:

Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.