Zajus:

Top5 2014: 1. Ne Obliviscaris – Citadel 2. Swans – To Be Kind 3. Lux Occulta – Kołysanki 4. ’68 – In Humor and Sadness 5. Nachtmystium – The World We Left Behind CZ/SVK deska roku: 1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš 2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom Neřadový počin roku: Deconstructing Sequence – Access Code Artwork roku: Foo Fighters – Sonic Highways Shit roku: Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes Koncert roku: Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014 Videoklip roku: ’68 – Track 2 E Potěšení roku: vše pokračuje v předvídatelných kolejích Zklamání roku: Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.

2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.

3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.

4. ’68 – In Humor and Sadness
V ’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.

5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.

CZ/SVK deska roku:

1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.

2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.

Neřadový počin roku:

Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.

Artwork roku:

Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.

Shit roku:

Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.

Koncert roku:

Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.

Videoklip roku:

’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.

Potěšení roku:

vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.

Zhodnocení roku:

Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.

---