Thy Catafalque - Sgurr

Redakční eintopf #81 – říjen 2015

Thy Catafalque - Sgùrr
Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Sgùrr


H.:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Hades Almighty – Pyre Era, Black!
3. Corrections House – Know How to Carry a Whip

Ježura:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Shining – International Blackjazz Society
3. Queensrÿche – Condition Hüman

Kaša:
1. Avatarium – The Girl with the Raven Mask
2. Saxon – Battering Ram
3. The Winery Dogs – Hot Streak

nK_!:
1. Children of Bodom – I Worship Chaos
2. Blue Stahli – The Devil

Atreides:
1. Corrections House – Know How to Carry a Whip
2. Thaw – St. Phenome Alley
3. Kauan – Sorni nai

Skvrn:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Kauan – Sorni nai
3. Shining – International Blackjazz Society

Onotius:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Deafheaven – New Bermuda
3. Abigail Williams – The Accuser

Příval nových nahrávek pokračuje a zajímavá alba se na posluchače sypou jedno za druhým. Suverénně největší očekávání v naší redakci však budí jen jedno. Hudebním králem v měsíci říjnu v naší redakci evidentně bude Tamás Kátai. Tvorbu tohoto maďarského chlapíka, jenž aktuálně žije ve Skotsku, opravdu milujeme, takže není divu, že když vychází novinka jeho projektu Thy Catafalque, tak nám z toho všem už teď vibrují chlupy v nose, jak čucháme další hudební závislost.

Avšak i bez „Sgùrr“, jak se ona novinka Thy Catafalque jmenuje, říjnový výběr rozhodně není chudý. Z toho, co naši redakci zjevně zajímá nejvíce (tedy získalo nejvyšší počet bodů v neveřejném eintopfovém sčítání hlasů), za zmínku určitě stojí ještě „Know How to Carry a Whip“ od zámořského experimentálního projektu Corrections House, v němž se potkávají členové kapel jako Neurosis, Eyehategod, Yakuza nebo Buried at Sea… a kromě něj samozřejmě i všech dalších 12 níže zmíněných věcí, protože už jen dostat se do vybrané společnosti našeho eintopfu je čest!

H.

H.:

Vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září, by nebylo nijak překvapující, kdyby byl říjen co do počtu nahrávek, na něž se člověk těší, o něco chudší, nicméně i tenhle měsíc drží laťku vysoko. I tentokrát toho bude dost k poslouchání, zvlášť když vám právě v říjnu vychází jedna z nejočekávanějších desek roku. O volbě na tento měsíc jsem nemusel nijak přemýšlet, protože ta byla zcela zřejmá již od doby, kdy bylo ohlášeno, že 16. října vyjde nové album Thy Catafalque. Tamás Kátai, jenž za tímto projektem stojí, je pohříchu nedoceněný hudební génius. To, co předvedl na posledních třech deskách, je čistá a ničím neředěná dokonalost, což je přesně ten důvod, proč i na „Sgùrr“ budu mít ty úplně nejvyšší nároky. Přesto věřím, že zklamán nebudu. A těším se tak hodně, že toto album odsunulo na druhé místo i jednu z mých největších srdcovek, a to dokonce i přes fakt, že tato vydává první nový materiál po 14 letech. Sice je pravda, že jde jen o EP, ale i tak – po 14 letech! Hades Almighty bezvýhradně uctívám a jejich tvorbu považuji za naprostý klenot, tudíž i v případě „Pyre Era, Black!“ mám nejvyšší nároky a jsem natěšený jako ďas, přestože to bude bohužel poprvé bez Janto Garmanslunda. Hodně zvědavý jsem ovšem i na „Know How to Carry a Whip“ od experimentální superskupiny Corrections Hosue, jejíž debut „Last City Zero“ jsem svého času pomalu nedokázal vyndat z přehrávače, tak snad spolupráce členů kapel jako Neurosis, Eyehategod nebo Yakuza vyjde i tentokrát.

Ježura

Ježura:

Po nářezovém září by se mohlo zdát, že už to zase taková sláva nebude, ale říjen i tak nabízí celou řadu pěkně šťavnatých novinek, které by byla chyba přejít bez povšimnutí. Začněme u té, která to u mě vyhrála… Tamás Kátai respektive jeho avantgardní projekt Thy Catafalque mě před čtyřmi lety dostal(i) do kolen, takže není divu, že od nové desky „Sgùrr“ očekávám jen to nejlepší – cokoli slabšího by bylo zklamáním. Jen nedaleko za Thy Catafalque skončili norští Shining. S těmito jazzmany mám zkušeností sice zatím jen pomálu, každá z nich je ale v pozitivním smyslu intenzivní, takže jejich nový počin „International Blackjazz Society“ netrpělivě očekávám od momentu, kdy jsem se dozvěděl o tom, že se chystá, a mám takové tušení, že to bude pekelná jízda. No, a pak tu máme Queensrÿche, kteří před časem po právu získali nárok na vlastní jméno, a tuhle milou skutečnost by se zasloužilo oslavit pořádnou šlehou. Že na to Queensrÿche s novým zpěvákem mají, to dokázali už naposledy a podle obou zatím vypuštěných ukázek to vypadá, že „Condition Hüman“ by mohla mít ještě větší grády, takže mě prosím omluvte, já jdu doufat. Víte co, srdcová kapela…

Kaša

Kaša:

Říjen je oproti silným letním měsícům co do množství zajímavých alb sice menší propad, ale nějaká ta želízka v ohni se najít dají. Já sám se těším na druhé album superskupiny The Winery Dogs, v jejíchž řadách se spojili Billy Sheenan, Mike Portnoy a Richie Kotzen. Debut byl překvapivě silný a s příchodem „Hot Streak“ věřím v další porci svižného hard rocku s bluesovým feelingem. Ujít si nenechám ani britské rutinéry Saxon, kteří sice už léta hrají totéž a nemůžou mě snad už ničím překvapit, ale ten jejich klasický heavy metal mě v aktuálním miléniu pravidelně baví, takže jestli se na „Battering Ram“ něco nepodělá a staří bardi si udrží svůj letitý standard, tak budu spokojený. Pokud se o předchozích dvou počinech dá říct, že se na jejich příchod těším, tak z „The Girl with the Raven Mask“ od švédských doom metalistů Avatarium jsem už předem připosraný, protože tahle parta kolem Leifa Edlinga svým skvostným debutem „Avatarium“ a nadcházejícím EP „All I Want“ představila hudbu, jíž se dá vytknout jen opravdu málo. Jennie-Ann Smith zpívá jako bohyně, atmosféra je správně melancholická, přesto místy rockově odlehčená, a riffy se táhnou pěkně pomalu. Vzhledem k jejich dosavadní formě čichám horkého adepta na Top5 výročního eintopfu!

nK_!

nK_!:

Na skvělou muziku bohaté září pomalu končí a je tedy potřeba vyhlížet, co nám nabídne měsíc další. Opět vychází hromada očekávaných desek, mě však zaujaly především dvě – novinky Children of Bodom a Blue Stahli. Finská parta okolo Alexiho Laiha se po dvou nemastných albech před dvěma lety blýskla povedeným „Halo of Blood“ a v případě novinky „I Worship Chaos“ nečekám o nic horší materiál. Blue Stahli je elektronická sázka na jistotu. Ačkoliv písně z „The Devil“ vychází postupně na krátkých nahrávkách už dva roky, vyčkávám raději na kompletní album a dočkat bych se měl právě začátkem října.

Atreides

Atreides:

Pokud jsem v říjnu nezaznamenal až tolik akcí, které by stály vyloženě za řeč, s alby je to jiná. Po dlouhé době můžu říct, že vycházejících placek je po delší době tolik, že budu mít problém vybrat trojici, na kterou se těším nejvíce. Mít tu možnost, rozšířil bych trio alespoň na kvintet či spíš rovnou sextet. Ale dost řečí – říjnovým nahrávkám vládnou Corrections House. Scotta Kellyho (Neurosis) tu hádám nijak zvlášť představovat nemusím – dva roky zpátky s trojicí dalších hudebníků spáchal výborný debut „Last City Zero“ a já se popravdě nemůžu dočkat, až se dostanu k novince „Know How to Carry a Whip“ a s ní i k další porci experimentů na hranici několika žánrů. Experiment a vývoj trochu jiným směrem očekávám i od polských oblíbenců Thaw, kteří po loňské syrovosti „Earth Ground“ přichází s kazetovou limitkou „St. Phenome Alley“, jež má obsahovat všehovšudy dvě zhruba 20 minutové kompozice (na každé straně jednu), přičemž to vypadá, že by se noise / blackové komando mohlo tentokrát vydat spíše onou více industriální, hlukově ambientní cestou. A v neposlední řadě jsem do třetice zvolil svou další srdcovku, kterou si i přes kvality ostatních alb nemohu nechat ujít. Finsky pějící Rusové Kauan připravili po dvou letech další řadovou desku a popravdě jsem vážně zvědavý, co na „Sorni nai“ přinesou tentokrát.

Skvrn

Skvrn:

Tak tu zas pro jednou máme solidní albový nátřesk. Jestliže září vypadalo velmi nadějně a co do počtu očekávaných nahrávek hravě překročilo průměr, desátý měsíc kalendářního roku onu hranici průměru přeskakuje ještě ladněji. Vlastně si nevybavuji, kdy naposled jsem stál před tak silným hudebním obdobím. V říjnu totiž – při využití moc užitečné pomůcky slyšící na jméno aritmetický průměr – vychází každý třetí den deska, kterou si s jistotou a radostí pustím. Jenže eintopfových přihrádek není deset a nezbude mi nic jiného než z toho zajímavého vybrat to úplně nejzajímavější. Zvolit první místo je naproti tomu jednoduché. Na nové Thy Catafalque se čeká už čtyři roky a na rovinu říkám, že jestli se „Sgùrr“ nezařadí k letošní absolutní špičce, tak budu zklamán. Zato o další příčky se vedou ostřejší boje. Původně jsem měl v úmyslu přisoudit druhou pozici norské jazz metalové bláznivině Shining, ale vzhledem k ukázkám, které mě zatím příliš nepřesvědčily, dávám přednost ruským Kauan. Tuhle milou muziku na pomezí doomu, post-rocku a folku mám moc rád, a byť těleso kolem Antona Belova vydanými počiny nešetří, já už se opět těším. Navíc je podzim, tak co tu ještě řešíme?

Onotius

Onotius:

Při pohledu na říjnovou nadílku čerstvě vycházejících desek mé srdce plesá. Dlouho se mi nestalo, že bych měl na výběr z tolika zajímavých novinek, o to těžší bylo vybrat pouze onu trojici, na niž se těším nejvíce. První deskou z ní je určitě novinka maďarského avantgardně metalového projektu Thy Catafalque, který zrovna nedávno v mém přehrávači prožíval renesanci. První zveřejněná skladba i pěkný obal, ovšem především vysoká laťka nastavená skvělými předchůdci, slibují nemalý zážitek. Dále jsem pak zvědav na post-black metalové Deafheaven, jejichž poslední deska „Sunbather“ vzbudila zájem i mimo metalové kruhy, především však předváděla velmi kvalitní kombinaci zběsilého black metalu se shoegazovou zasněností. Začátkem měsíce vydávají desku „New Bermuda“ a já jsem zvědav, jak nakonec obstojí. A v black metalové škatulce zůstanu i s posledním favoritem –  tentokrát hudebníky koketujícími více s technikou, symfoničnem a občasnými core záchvěvy. Mám samozřejmě na mysli americké Abigail Williams, kteří svou novinku vydávají pro změnu koncem měsíce.


2 komentáře u „Redakční eintopf #81 – říjen 2015“

  1. Alespoň někdo zmínil Shining ;)
    Ukázky jsou sice zvláštní, ale posečkejme na finální mix alba (minimálně u The Last Stand čekám alespoň drobné změny.) a hlavně na koncerty, přeci jen na nich mají tihle Norové trochu jinou dynamiku než na albech.

    1. Já jsem neslyšel ani jednu ukázku, protože čekám na celou desku, ale taky jsem zvědavej – na album i na koncert. Ale tak před One One One jsem taky někde slyšel, že ty ukázky znějí nějak divně, a pak to bylo parádní album…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.