Thy Catafalque

Redakční eintopf #85.1 – speciál 2015 (H.)

H.

H.:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:
Venom – From the Very Depths

Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015

Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money

Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.

2. Euzen – Metamorph
Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.

3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.

4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.

5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Calvera – Calvera
O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral MichalFetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
„Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.

Artwork roku:

Non Opus Dei – Diabeł
Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.

Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:

Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.

Koncert roku:

Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.

Videoklip roku:

Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.

Potěšení roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.

Hades Almighty

Zklamání roku:

zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“

Zhodnocení roku:

Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.

Thy Catafalque

To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.

V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.

Euzen


15 komentářů u „Redakční eintopf #85.1 – speciál 2015 (H.)“

  1. BRAVO! Plne sa podpisujem pod prvým, druhým a piatym miestom. Obzvlášť ma potešila zmienka o Euzen, ktorých muzika urobila aj zo mňa “závisláka”, zaslúžene.

    Bez nároku na poradie by som medzi minuloročné špičky zaradil aj novinky Arcturus, Melechesh, Steven Wilson, Leprous, Between The Buried And Me, Swallow The Sun, Waltari, Amorphis, Symphony X, High On Fire,… a zopár ďalších, ak bz som mal menovať iba známe a očakávaneé veci. A pretože som “starý metalista”, nemôžem nespomenúť výživnú a nápaditú novinku Michaela Schenkera (príjemné prekvapenie!), ako aj Bushových Armored Saint !

    Naopak, ako Sklamanie roku si neodustím Iron Maiden. Viem, že platňa si našla prívržencov a celkom dobre boduje, no na mňa pôsobí unavene a rozťahane. Som naozaj ich dlhoročný a verný fanúšik, poznám ich tvorbu prakticky naspamäť, no tentoraz to akosi pre mňa nemá tú potrebnú iskru. Takmer každý pokus dať tomu šancu som napokon – odzíval.

    1. A trojku a čtverku jsi slyšel? :)

      Mě naopak Iron Maiden fakt baví, přijde mi to super, kór v porovnání s The Final Frontier (byť ani ten mi nevadil tolik jako jinejm lidem :)). Naproti tomu třeba Melechesh mě nijak nepoložili, to mi na jejich poměry přijde spíš slabota :)

      Jinak já bych tě výbornejch alb samozřejmě taky našel víc (namátkou třeba The Magik Way, Leviathan, Author & Punisher, Abyssal, Alien Deviant Circus – na všechno tu byly recenze, pokud někdo nezná), ale schválně je to omezený jenom na tu pětku, aby se tam dostala jen ta echt špica :)

      1. Trojku a štvorku som ešte nepočul, no v najbližšej dobe to napravím. :-) Ako poznám tvoj vkus, pri tak vysokom hodnotení pôjde určite o dobré veci.
        Samozrejme, Leviathan, Abyssal, Autor & Punisher… výborné veci! Nedá sa, samozrejme, spomenúť všetko.

        Melechesh som počul minulý rok prvý raz, možno preto na mňa tak výrazne zapôsobili. Spätne som si potom vypočul aj predošlé veci,… je to výborné. Musel som sa o nich zmieniť, lebo som ich počúval dosť často. a práve moja osobná “počúvanosť” je pre mňa najväčším kritériom pri hodnotení dosky.

      2. Ozaj, a všimol som si, že chýba kategória “Živák” (CD alebo DVD Live). Viem, že nie si príliš nadšencom; ale to sa ti naozaj nepodarilo zhliadnúť nič, čo by za to stálo?

        V tejto súvislosti musím už po druhý raz spomenúť Devina Townsenda (po predchádzajúcom neskutočne dobrom koncerte Retinal Circus). Aj posledné DVD Ziltoid Live At Royal Alberta Hall je azda ešte lepšie a prináša neskutočný pôžitok! Zvukovo dokonalé a čitateľné, obrazovo pôsobivé (12 kamier!) a obsahovo… škoda slov. Niektoré skladby majú lepšie prevedenie ako na radovom CD.

        1. Ta kategorie nechybí… pro živý alba je prostor v neřadovejch nosičích. Třeba jeden kolega tam teď live album mít bude :)

          Jinak já to fakt nevedu, za celej rok jsem neviděl jediný live DVD, neposlouchal jediný live CD… mě to fakt neba :) Akorát jsem si teď nedávno stáhnul živák od Darkestrah, kterej teď v prosinci vydali (https://darkestrahofficial.bandcamp.com/album/everything-becomes-fire), ale ještě jsem to neposlouchal…

    2. Já třeba od Arcturus čekal přeci jen více… Ochutnávka “The Arcturian Sign” byla dobrá a těšil jsem se, že na album přidají trochu elektroniky a cáklé rytmizace a nakonec mi ta deska přišla taková splývající a možná i svým způsobem bezkrevná. Což je škoda, protože minimálně začátek a konec alba ukazuje, že Norové pořád potenciál mají.

      Noví Melechesh nebyli špatní, ale “Enki” dost omílá postupy, které známe ze dvou předchozích řadovek…

      Mě trochu překvapilo, že AFoS jsou až pátí ;) Mě osobně “Beware the Sword You Cannot See” sedlo úplně nejvíce z toho, co vydali – hlavně díky kompoziční ucelenosti (ne že bych jejich až ambientní výlety neměl rád, ale vždycky mi přišlo, že některé až zbytečně moc rozbíjejí strukturu a plynulost alba), zajímavější rytmizaci a uchu příjemnější poloze vokálu Mistra Curseho. Chápu, že leckomu může právě ta vokální složka přijít jako jakési zaprodání, nebo zpřístupnění hudby širšímu publiku, ale mě zkrátka ten mix psychedelie, blacku a avantgardy sedí právě v tomhle poměru.

      1. No, tak ono jenom dostat se do tý pětky je čest :D Jak už padlo v tom textu, ta konkurence prostě tentokrát byla moc silná a všech těch další čtyř alb si cením stejně nebo o chlup víc. Ale ono to pořadí v tý pětce už je přece jen spíš kosmetický a kolikrát i jen podle aktuálního rozpoložení :)

        Tak jako tak, v rámci tvorby AFoS jsou pro mě nejvíc první dvě alba, to je absolutní strop :D Ale jinak i to nejnovější je pořád mocný a hodně se mi líbí. Ostatně, jinak by v tý pětce nebylo, žejo :D

        Zato ty Arcturus jsem ještě furt neslyšel, nějak se k tomu nemůžu dokopat…

  2. Ještě by mě zajímalo, který “komerční” tvrdý album se Ti loni nejvíc pozdávalo? Přeci jen vyšlo leccos – namátkou třeba Manson, Lamb of God, Maideni, Slayer, Cradle of Filth, Bring Me the Horizon atd.

    (Trivium zmíním v závorce a pouze pro pobavení :D )

    1. “Komerční” a “tvrdý”… to se skoro vylučuje, ne? :D Ne, vážně… asi ten Maiden no, to se mi líbí. Manson byl překvapivě oukej, ale žádná vyloženě šleha zase ne a zbytek z toho, co jsi psal, jsem buď neposlouchal, anebo mě to nebavilo.

      Z dalších větších věcí ještě Avatarium (vydávaj pod Nuclear Balastem – jasná komerce!), Ghost, švédský Shining (to už přece jenom taky není úplně malá kapela), Civil War… víc mě takhle z voleje nenapadá :)

      1. Já bych neřekl, že “tvrdý” a “komerční” k sobě nejdou… Jako asi se nikdy nestane, aby byl grind mainstream, ale pořád existujou kapely, který dokázaly oslovit hodně široký publikum a umí nějakej ten nářez nebo řádnou psychedelii zahrát (namátkou SOAD, Iron Maiden, Metallica, v Evropě určitě Rammstein, v USA Mastodon). Někteří z nich sice natočili leccos, co zkrátka je úlitbou mainstreamu (koukám mimo jiné na tebe, “Rosenrote”), ale pořád mi přijde, že mnohý tyhle kapely umí tvořit novej materiál a nežít jenom z podstaty – samozřejmě, někdo je v tom lepší, jiný horší.

        1. To bylo lehce v nadsázce, že to vůbec nejde dohromady, některý relativně tvrdý kapely nějakej ten úspěch samozřejmě mají :) I když, na každym šprochu pravdy trochu… jak říkáš, takovej grindcore se do mainstream rádií asi moc nedostane :D

          Jinak samozřejmě není za co děkovat… od toho tu ta diskuze, abysme se mohli bavit :D

          Jo a ještě jedna věc – Rosenrot je podle mě parádní album :) Rozhodně lepší jak Reise, Reise (byť i tam je pár povedenejch písniček)…

          1. Mě na Rosenrotu několik songů vytáčí až téměř k nepříčetnosti :D
            Kdyby je nacpali do bonusů a trochu dopilovali album, aby působilo soudržněji, tak ani neceknu, ale např. na Stirb nicht vor mir prostě dlouhodobě nemam.

          2. Zrovna Stirb nicht vor mir mi nevadí, i když je pravda, že vrchol alba to není. Jestli něco, tak bych si odpustil spíš Te quiero puta, která tam je mezi tím zbytkem jak pěst na voko…

            Ono obecně si myslím, že špatný album Rammstein ještě nevydali. Nakonec ani to Reise, Reise není blbý a je tam pár hodně povedenejch kusů (s odstupem času mě dokonce přestala srát i ta Amerika, kterou jsem dřív nemoh ani cejtit, protože se to úplně znechutila otravnym omíláním všude… Amerika od Rammsteinu byla svýho času pomalu něco jak teďka Hello od Adély :D). Na druhou stranu, první desky jsou už nepřekonatelný, o tom žádná…

  3. Te quiero puta taky přeskakuju ;)

    Amerika není v jádru úplně blbá… Ale taky mě trochu točí, že když řídím, tak na Beatu z Reise, Reise točí hlavně jí a Ohne dich.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.