Filmový eintopf – únor 2018 30.1.2018 H.  Podobně jako v lednu ani v únoru nečekám žádné velké věci, kvůli nimž bych nemohl dospat, ale něco málo se z filmové nabídky vybrat dá. Tentokrát jsem se rozhodl vypíchnout jednu science-fiction a dva hororové kousky.
Z únorové filmové nabídky mě asi nejvíc zaujal počin s názvem „Annihilation“ natočený podle stejnojmenné novely z roku 2014 od Jeffa VanderMeera. Oblast postižená neznámou přírodní katastrofou požírá expedice do ní vyslané. Když se odsud vrátí její manžel v žalostném stavu, rozhodne se bioložka (Natalie Portman) do bubliny ze světélkující hmoty vstoupit v rámci další výpravy, aby zjistila, co se uvnitř děje a co se stalo jejímu muži. Upoutávky se tváří relativně zajímavě, takže jestli se výsledek zdaří, mohlo by se jednat o dobrou podívanou. Snad nepřijde zklamání.
Redakční eintopf – speciál 2017: Cnuk 28.1.2018 Cnuk  Jedničkou uplynulého roku je pro mě album „Nightmare Logic“. Power Trip s ním zaslouženě uspěli a konečně se dostali do vyšších příček metalové hierarchie. Trochu mě to samotného překvapilo, jelikož už debut „Manifest Decimation“ byl vysoce kvalitní a není rozhodně o nic horší než letošní placka. Je pravda, že ta má o něco jasnější produkci a písně mají větší hitový potenciál, takže to dohromady leze lépe do ucha a funguje to takřka na první dobrou. Jejich thrash říznutý hardcorem na mě zkrátka funguje a lehce rozemlel všechno ostatní na padrť. Je to zároveň jediné album roku 2017, které vnímám jako něčím výjimečné a zarylo se ve mně opravdu hluboko. Power Trip vůbec navrátili mou víru v thrash a ukazují, že i dnes má co nabídnout.
Redakční eintopf – speciál 2017: Metacyclosynchrotron 23.1.2018 Metacyclosynchrotron  Recenze hovořila jasně, „Tabernaculum“ je prvotřídní dílo; blackmetalové mistrovství, které po všech směrech překonalo mé představy, a tedy jasná letošní jednička. Nadšení samozřejmě s postupem času trochu zesláblo a desku si nepouštím tak často, ale soustředěný poslech je stále radostí a digipak se mi v posledních měsících obvykle válel v bezprostřední blízkosti věže. | Kruté obětiny a úlitby krve mimozemským bohům v hlubokých kamenných útrobách prehumánní svatyně zčernalé mastným dýmem nevyhasínajících ohňů. Osvícení skrze degradaci těla, mysli i ducha. Červená tma. Fialový dým. Paralyzující strach. Extatické zhnusení. Tvary, plameny, křeče. Hlasy. Smrt příčetnosti, sláva halucinogenům! Těm hudebním (jako je tenhle) zvlášť.
Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius 20.1.2018 Onotius  Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. ... Redakční eintopf – speciál 2017: Zajus 17.1.2018 Zajus  „Finisterre”, konec světa, ne v onom apokalyptickém, nýbrž geografickém významu, hlásají Der Weg einer Freiheit, ovšem já hrubě nesouhlasím. Tak jako bylo pro cestovatele z východu Finisterre koncem světa, mohlo být pro potenciální cestovatele ze západu jeho začátkem, a přesně tak je třeba se na desku dívat. Ano, je to atmosferický black metal, ale nemá v sobě ani špetku deprese či nihilismu, naopak překypuje nečekaně pozitivní energií i ve chvílích největších bouří. „Finisterre” není ani přehnaně zapamatovatelné, vlastně nyní, když jsem ho už dobrý týden neslyšel, si toho z něj mnoho nevybavuji, a přesto vím, že stačí ho spustit, a vše se okamžitě vrátí na své místo. Chtělo to pár poslechů, nakonec si mě však album získalo.
Redakční eintopf – speciál 2017: H. 15.1.2018 H.  V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry. Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně ... Redakční eintopf – leden 2018 1.1.2018 Sicmaggot  Rok s pořadovým číslem 2018 se rozjede docela příjemně. V lednu vyjde hned několik alb, jejichž poslech rozhodně nevynechám, ale do eintopfu se mi prostě nevejdou. Eintopfová pravidla jsou však neúprosná a i já bych je měl dodržovat (kór když jsem je vymýšlel), takže se nemůžu ani zmínit. Pojďme radši na mou vítěznou trojici. Navzdory slušnému výběru je první místo jasné jak facka. Švédský projekt Panphage mě s minulou deskou „Drengskapr“ odstřelil jako svině (vždyť z toho nakonec bylo čtvrté místo v ročním žebříčku), takže „Jord“ bude povinnost. Tím spíš, že půjde o finální album Panphage, protože kapela již svou činnost ukončila a novinka vychází až posmrtně.
Koncertní eintopf – leden 2018 31.12.2017 Sicmaggot  Na Wardrunu v České republice se čekalo dlouho a myslím, že v určitých kruzích i dost toužebně. A po letech čekání se tu Einar Selvik, který zde vystoupil jen jednou sólově v Olomouci, se svou družinou příští rok objeví hned třikrát – na dvou samostatných koncertech v lednu v Praze a potom na Brutal Assaultu. Já osobně jsem to vyhlížení Wardruny v České republice zas až tak neprožíval, poněvadž už jsem kapelu viděl před pár lety v Polsku na Castle Party. Ale bylo to hodně super (nějaké slinty o koncertu a celém festivalu, respektive jeho ročníku 2015, si můžete zpětně přečíst tady – jde jen tak mimochodem o jeden z hrstky článků, které jsem kdy napsal mimo Sicmaggot), takže mě vlastně ani nebolelo pomyslně vysázet škváru na pomyslný pult a vyboxovat si místo na první vystoupení 17. ledna.
Filmový eintopf – leden 2018 30.12.2017 H.  Začátek ledna je co do filmů dost slabý. V domácích kinech nedávají vůbec nic zajímavého – snad jedině s výjimkou čtvrtého dílu „Insidious“ s podtitulem „Poslední klíč“, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě neviděl předchozí části, tak mě to nijak zásadně nerajcuje. Našinec se tedy musí rozhlédnout do zahraničí, chce-li vidět něco slušného, ale to v dnešním globálním světě nebude snad takový problém… No dobře, ani mimo česká kina to není žádná zásadní hitparáda, ale něco málo, co by za zhlédnutí mohlo stát, se snad najde. Ani v jednom případě ovšem neočekávám žádné zázraky. V té bídě se tváří nejhratelněji remake kultovního zombie hororu „Den mrtvých“ (1985) od George A. Romera. Možná to bude nepopulární názor, ale ze slavné Romerovy zombie trilogie mám nejradši právě „Den mrtvých“, ale tím spíš „Day of the Dead: ... Redakční eintopf – prosinec 2017 2.12.2017 Sicmaggot  Letošní prosinec sice vyloženě slabý není, ale nevyhlížím tu nic, co by mě vyloženě zvedalo ze židle, jako tomu bylo třeba v listopadu. Asi nejzajímavější mi přijde novinka komanda Iperyt. Poláci svými nahrávkami dost šetří, ale „Particular Hatred“ a „Totalitarian Love Pulse“ jsou památné zlo-náser. „No State of Grace“ bylo svého času zklamání, protože se zde Iperyt vydali přístupnější cestou, ale postupem času jsem si i k téhle fošně našel cestu a dnes ji vlastním na LP i CD. Poslech „The Patchwork Gehinnom“ mě rovněž nemine, tím jsem si docela jist. Na druhé místo mohu s klidným srdcem jebnout druhou desku norského projektu Deathcult, v němž se angažují Hoest, Skagg a Thurzur. Debut „Cult of the Dragon“ byl, vzpomínám-li si dobře, v cajku. Po „Kultu draka“ přichází „Kult kozy“, tak snad to nebude ... Koncertní eintopf – prosinec 2017 30.11.2017 Sicmaggot  Dámy a pánové, má vůbec cenu o tom psát? Zásadní akce prosince přijde hned zítra, a kdo tvrdí, že ne, tak je píča. Sortilegia je dost dobře možná nejlepší koncertní blackmetalová kapela… a jestli ne nejlepší, tak přinejmenším jedna z nejlepších. Syrové kanadské duo jsem doposud viděl dvakrát – poprvé to nebyl koncert, nýbrž černá magie, podruhé to bylo také silné jako svině. Není co řešit, musím vidět znova! Dost v cajku by měl být support, i když zrovna u Sortilegie je to úplně šumák, panč bych na ni šel, i kdyby jí předskakoval Michal David. Z trojice Sinmara, Almyrkvi a I I jsou pro mě nejzajímavější Islanďané Almyrkvi a nejnezajímavější Němci I I, nicméně ani na ně nemám v plánu chybět. Výběr místa konání je taky v pohodě a mohl by podobně laděné akci ... Filmový eintopf – prosinec 2017 29.11.2017 H.  Poslední měsíc roku je v kinech (a vlastně nejen tam) tradičně vyhrazen píčovinám, takže našinec prahnoucí po extrémnější části kinematografie si moc neužije. Nějaký pořádný horor aby jeden pohledal mezi těmi pohádkami, rodinnými komediemi a filmíčky pro celou rodinku. Mrdat cecky. Z toho mála, co by se mělo objevit, vypadá nejlákavěji pokračování vypalováku „WolfCop“ z roku 2014. O tomhle bijáku už nějakou dobu vím, ale doposud jsem se nedostal k tomu, abych se na něj podíval, tak snad mě nadcházející dvojka s názvem „Another WolfCop“ donutí k tomu, abych si dostudoval i první díl. Každopádně to vypadá na hodně nevázanou zábavu plnou krve, sexu a vulgarit. Vlkodlačí policajt s nadměrnou zálibou v alkoholu mi připadá jako dost cool záležitost. Pobavil mě i jeden z plakátů parodující „Cobru“ se Sylvesterem Stallonem, což také značí, že tahle záležitost se prostě nebude brát vážně ... Redakční eintopf – listopad 2017 1.11.2017 Sicmaggot  V listopadu není o čem. Hned na prvním místě se nachází obrovsky silný hráč. Jak bych mohl hlasovat pro něco jiného než novou nahrávku (Dolch)? Minialbum „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ už sice hraju nějakou dobu, protože jsem to jak správná novinářská kurva dostal předem, ale oficiální datum vydání je až 10. listopadu a tahle mimořádná kapela si speciální vypíchnutí rozhodně zaslouží. I na druhém místě se ovšem nachází obrovsky silný hráč. Sortilegia je v koncertním podobě regulérní černá magie, ale i ve studiové formě mě tahle kanadská dvojice vysoce baví. Debutová deska „Arcane Death Ritual“ byla bravurní, takže od jejího pokračování „Sulphurous Temple“ neočekávám nic menšího než další syrový skvost.
Koncertní eintopf – listopad 2017 31.10.2017 Sicmaggot  Podzimní salva zajímavých koncertů pokračuje. Pravda, říjen byl ještě o poznání extrémnější, přesto je pořád těch akcí tolik, že člověk musí pečlivě vážit, kam se vydat a co oželet. Hlavním středobodem měsíce je pro mě koncert Ulcerate, Blaze of Perdition a Outre. Ačkoliv první jmenované, novozélandské mistry technického deathu, jsem už jednou letos viděl, tak vzhledem k tomu, že festivalový set měl poměrně špatný zvuk, milerád si dám čitelnější opáčko s rozsáhlejším setlistem. Na co se ale těším asi ještě víc, to jsou polští Blaze of Perdition, jejichž poslední „Near Death Revelations“ je výtečná záležitost a v době koncertu bude už venku i jejich novinka „Conscious Darkness“, v níž vkládám nemalá očekávání.
Filmový eintopf – listopad 2017 30.10.2017 H.  V listopadu mezi filmy neočekávám žádnou zásadní pecku, kvůli níž bych nemohl dospat, ale že by nebylo nic k mání, to zase ne… Docela jsem zvědav na snímek „Seven Sister“ (nebo také „What Happened to Monday“; v české distribuci vtipně překřtěno na „7 životů“), který měl sice v zahraničí premiéru už dříve, ale do našich kin doputuje až koncem listopadu. Letmo jsem přečetl nástin děje o sedmi identických sestrách, které žijí spolu a každá chodí ven jeden den v týdnu, a potom jsem se od dalších informací, trailerů nebo obrázků záměrně odstřihnul, abych si to náhodou nezkazil. Tváří se to zajímavě, tak snad se bude dařit a vyleze z toho docela chytrý film. Dost zvláštně se na první pohled tváří také „Zabití posvátného jelena“ od řeckého režiséra Yorgose Lanthimose.
Redakční eintopf – říjen 2017 2.10.2017 Sicmaggot  V říjnové nadílce nemám album, které bych vyhlížel nedočkavě v tom pravém slova smyslu, ale i přesto nemám potíže nalézt hned několik počinů, jejichž vydání rozhodně nehodlám minout. Jako nejzajímavější mi připadá debut španělské entity Noktifer s prapodivným názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“. Krásně zhovadilé pojmenování ovšem není tím důvodem, proč chci desku zmínit. Za projektem totiž stojí Emesis z Conjuro nuclear a zde se pouští na pole experimentální lo-fi elektronické muziky. Věřím, že to bude paráda. Zato u druhého místa myslím příliš velké překvapení nevzbudím – „Nordkarpatenland“. Slovenští Malokarpatan jdou aktuálně hodně nahoru, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že novinku budou vydávat firmy jako Invictus Productions a The Ajna Offensive, tak doufejme, že chalani přinejmenším dorovnají laťku skvělého debutu „Stridžie dni“.
Filmový eintopf – říjen 2017 1.10.2017 H.  V říjnu lze jen velice těžko dosadit na pozici nejočekávanějšího filmu cokoliv jiného než pokračování kultovního „Blade Runnera“. Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když původní film z roku 1982 označím jako jeden z nejlepších sci-fi snímků vůbec, takže očekávání a především nároky nemohou být nízko. S odstupem 35 let bych od Hollywoodu čekal pomalu spíš remake než klasické pokračování, ale ještěže tak, tohle je ještě ta příjemnější varianta. Přesto nemohu tvrdit, že bych od „Blade Runner 2049“ očekával nějaké velké zázraky, radši se snažím vyhlížet střízlivě, abych pak nebyl o to víc zklamán, neřkuli rovnou znechucen. Už za pár dnů se v kinosálech dozvíme, jak to dopadlo. Vedle toho říjen nabídne další díly hned tří dlouhých a známých hororových sérií, ale dva z těchto filmů se bohužel do kina vůbec nepodívají a jdou rovnou ... Koncertní eintopf – říjen 2017 30.9.2017 Sicmaggot  Největší tahák října je naprosto jednoznačný. Sestava King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch) a Caronte patří k těm, které prostě nelze vynechat. Absence lze být omluvena pouze smrtí anebo nespoutaným sexuálním stykem s Dillion Harper v tom samém termínu. Nicméně vzhledem k tomu, že předpokládám, že mi Dillion na moje perverzní návrhy opět neodpoví, asi nebudu chybět, poněvadž přesun na onen svět také v nejbližší době neplánuju. Nicméně – nejspíš na rozdíl od většiny ostatních návštěvníků – pro mě budou největším tahákem (Dolch), jejichž muzika je ze studiových nahrávek kurevsky geniální. V říjnu mám ovšem v hledáčku víc akcí. Jestli se nic nezesere, asi se objevím i na pražském koncertu Igorrra. Letošní album „Savage Sinusoid“ mi sice nepřijde tak dobré jako předchozí věci, ale ani to mi snad nezabrání, abych 27. v Nové Chmelnici otravoval vzduch svojí přítomností.
Redakční eintopf – září 2017 2.9.2017 Sicmaggot  Letošní září není nijak zásadně našlapané a nevidím v něm žádnou nahrávku, kvůli níž bych nemohl dospat. Pár zajímavých kousků ale očekávám – asi nejvíce jsem zvědav na debut „Unhallowed Blood Oath“ australského projektu Runespell, jehož letošní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ mě hodně bavil. Originalitu nečekám, ale pokud se podaří udržet úroveň dema, spokojen myslím budu. Na druhé místo samozřejmě musím fláknout Arckanum – zvlášť když „Den förstfödde“ má být poslední deskou kapely vůbec. Tenhle švédský projekt mám hodně rád a první tři alba jsou dle mého skromného názoru zkurvený kult. Kdo neuctívá klasiky jako „Kostogher“ či „Kampen“, ať si vylíže hnědku! Novější tvorba se sice na devadesátkové věci nedotahuje, ale důstojná rozhodně je a lze v ní také najít výborné věci.
Koncertní eintopf – září 2017 31.8.2017 Sicmaggot  V září mám v hledáčku jednu povinnou akci, jež se odehraje 27. září na Nové Chmelnici. Ačkoliv z akce vypadli finští zvrhlíci Archgoat, kteří pro mě trochu nepochopitelně hodlají vynechat první tři koncerty z turné včetně Prahy, pořád se jedná o silnou sestavu. Bölzer a Svartidauði jsou sami o sobě silné lákadlo. První jmenovaní na svých studiových nahrávkách bodují a živě mě už také přesvědčili o svých kvalitách, ačkoliv hrají jen ve dvou. Svartidauði jsem ještě neviděl se zvukem, který by se dal poslouchat, tak doufejme, že tentokrát to dopadne lépe. Slovenští Malokarpatan, jimž v říjnu vyjde druhá deska „Nordkarpatenland“, jsou důstojnou a zajímavou náhradou za Archgoat, takže ani zde není od věci se těšit.
|
