Datum: 28.3.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Altar of Plagues, Malthusian

První pohled (H.):

Jsou kapely, které vesele hrají o sto šest, ačkoliv je jejich tvorba (možná ještě diplomaticky řečeno) prostě debilní (čímž nenápadně zdravím kupříkladu švarné jinochy ze Sabaton!). A pak jsou skupiny, jejichž hudba je naopak excelentní, přesto jejich cesta skončí dříve, než by měla. Přesně do té druhé spadají bezesporu i Altar of Plagues. Tito Irové k sobě začali poutat pozornost již v začátcích své kariéry, protože hned na prvních ípkách a následném debutu “White Tomb” začali nabízet velmi zajímavou muziku. Hutný post-black metal, rozmáchlé, přesto však pocitově minimalistické hudební plochy a především úžasná atmosféra – tohle všechno a mnohem víc zdobilo Altar of Plagues už v jejich počátcích a na druhém albu “Mammal” (2011) to bylo dotaženo takřka k dokonalosti.

Když ovšem Altar of Plagues vydali v roce 2013 svou třetí desku “Teethed Glory and Injury”, jejich hudba se stočila jiným směrem – k většímu experimentu, industriálnímu nádechu a zvláštním ruchům. Co však zůstalo nezměněno, to byla hloubka atmosféry, jakou Irové dokázali vytvořit – jinými slovy, i s odlišným směřováním Altar of Plagues jasně ukázali, že v nich dřímají talentovaní skladatelé. Jenže to, co se zdálo jako začátek nového hudebního vývoje, jenž sliboval vysoce zajímavou budoucnost, se nakonec ukázalo být labutí písní Altar of Plagues. Necelé tři měsíce po vydání Irové ohlásili svou vlastní smrt, v říjnu odehráli poslední vystoupení a konec.

O to větší překvapení bylo, když Altar of Plagues na letošní rok ohlásili koncertní šňůru po Evropě. Snad jako zpětné rozloučení, které předtím neproběhlo, kdo ví, protože kapela se s důvody nijak zvlášť neobtěžovala – “No reunion. No explanation. Just music.” Inu, nakonec proč ne, když se ono “just music” mělo uskutečnit – a nakonec také uskutečnilo – mimo jiné i v Praze. Jsou koncerty, u nichž se neúčast nepromíjí a tohle byl jeden z nich.

Altar of Plagues si s sebou jako předkapelu vezli své krajany Malthusian, kteří byli asi pro většinou lidí velkou neznámou – není divu, když skupina do té doby vydala pouze jeden demosnímek a své první EP “Below the Hengiform” vypustí až těsně po konci turné. Malthusian nastoupili ve čtyřčlenné sestavě (z níž nejvíc pozornosti poutal jistě baskytarista s vpravdě epickým plnovousem) a s desetiminutovým zpožděním a spustili poměrně obhroublý a neučesaný black / death metal s občasnými téměř až doomovými závany. Jejich produkce byla správně dřevní a takříkajíc “pořádně metal” a z tohoto úhlu pohledu snažení kapely působilo rozhodně sympatickým dojmem. V živém podání to navíc mělo poměrně koule a i samotní muzikanti se evidentně dost snažili, byť nepředváděli žádnou šílenou show a vesměs si vystačili jen s mlácením palicí.

Na druhou stranu, ve skutečnosti Malthusian stále nepředváděli nic skutečně dechberoucího. Sice potěšilo střídání hned tří murmurů a v pomalejších momentech se Irům jisté charisma upřít nedalo, ale v těch rychlejších pasážích to vlastně nebylo nic jiného než vcelku obyčejný death metal, jaký je v plus/mínus obdobné kvalitě ke slyšení i v našich luzích a hájích. Samotný koncert byl v pohodě a poměrně jsem se bavil, ale na zadek jsem si z toho zase nesednul.

Netrvalo dlouho a před poměrně dost naplněnou Sedmičku se dostavili ti, kvůli nimž se naplnila. Altar of Plagues nastoupili ve tříčlenné sestavě zpěv+kytara, kytara, bicí, což znamená, že baskytara byla bohužel pouštěna jen ze záznamu. To sice byla trochu škoda, ale i tak dokázali Irové velmi přesvědčivě přenést uhrančivost svých alb do živé podoby. Začalo se v duchu posledního alba “Teethed Glory and Injury” se skladbami “Mills” a “God Alone”, nicméně postupně došlo i na starší monumenty. Ať už ale Altar of Plagues spustili novější avantgardnější věci nebo starší hypnotičtější tvorbu, v obou případech to fungovalo bravurně a hlavně se to mezi sebou vůbec nijak netřískalo. Samotní muzikanti “jen” hráli, nicméně to je vzhledem k jejich produkci zcela v pořádku – při hraní muziku prožívali a to bylo naprosto postačující. A vůbec nebyl problém se hned od začátku ponořit do hudby také – a to je přesně to, co od koncertu takové skupiny očekávám.

Mohlo by se tedy zdát, že šlo o skutečně excelentní vystoupení. Ono to tak vlastně i bylo, ale přesto měl celý koncert dvě poněkud nepříjemné nevýhody. Na prvním místě musím zmínit nepříliš povedený konec, protože před poslední skladbou začal mít James Kelly problémy s kytarou. Po chvíli marných pokusů s přepojováním kabelů Altar of Plagues ohlásili, že závěrečná věc již díky technickým problémům nezazní a že stejně už nemají čas na její odehrání (jelikož na Sedmičce se vzhledem k tomu, že je umístěna přímo pod jedním blokem strahovských kolejí, musí končit nejpozději v deset). To je sice trochu blbý konec, ale ještě bych jej pochopil (když prostě nefunguje, co se dá dělat) a přežil. Jenže jen co se lidé začali rozcházet, podařilo se kytaru rozhýbat a Altar of Plagues naprosto zničehonic začali zase hrát. To, že policejní desátou přetáhli o deset minut, mi vůbec nevadí, ale horší byl fakt, že během vynucené přestávky odeznělo ono ponoření v hudbě, vystoupení se rozkouskovalo (a to je u hudby jako tato mnohem větší problém, než by se mohlo zdát!) a poslední píseň tím pádem přinejmenším pro mě prostě vyzněla do ztracena.

Druhou věcí, která mi vadila, byli klasicky lidi. Ani ne proto, že jich bylo (na prostory Sedmičky) hodně, protože s tím jsem prostě počítal, spíš mi jde o to chování během koncertu. Jako nevím, ale kotel na Altar of Plagues? To jako fakt? Jděte do hajzlu, ty vole! Z reproduktorů se ozývá taková atmosféra a lidi na to skáčou, jak kdyby to tam hoblovali nějací pankáči. Tohle fakt nikdy nepochopím…

Z celkového hlediska byl večer poměrně vydařený a na akci určitě budu vzpomínat jako na povedenou, především díky vystoupení Altar of Plagues. Naprostá dokonalost a perfektní konstelace hvězd to však bohužel nebyla – především díky oněm dvěma výše zmiňovaným záležitostem. Tak jako tak jsem ale přece jenom rád, že jsem měl možnost Altar of Plagues (nejspíš naposled) vidět, o tom žádná.

Druhý pohled (Atreides):

Jak už padlo o pár odstavců výše, výlet na podle všeho poslední setkání s Altar of Plagues byl povinností a nejinak tomu bylo i pro mě. Tahle banda Irů mi učarovala již nějakou dobu zpátky a je pro mě dalším důkazem, že hudba z tohohle koutu světa má svoje jedinečné kouzlo, o jehož vyniknutí se postaral poněkud stísněný prostor strahovské Sedmičky.

Nicméně popořadě. Večer ve zdravě podroušené společnosti (nepodroušená část se jala rozdíl bez meškání dohnat) začal notně zvesela, což poněkud zatrhli další Irové, Malthusian. Čtveřice začala bez skrupulí sypat poctivý death/doom a na nic si nehrála, což publikum soudě dle reakcí dokázalo náležitě ocenit. I mě jejich nasazení docela bavilo a v pomalejších pasážích to byla hudba řádně hnilobná, odér rašelinišť i zatuchlých hrobek se od pódia táhnul na sto honů a nechybělo mnoho, aby šlo o solidní atmosférický zážitek… kdyby to bylo trochu hlubší a člověk se mohl víc ponořit. Jistá povrchnost vynikla, jak již výše zmínil H., hlavně v rychlejších kusech, které sice příjemně odsýpaly, ale prostě nenabídly nic zvlášť výjimečného. I tak ale nelze hodnotit mně neznámé Malthusian záporně, neboť mě jejich set skutečně bavil.

Přestávka nabídla pohled na vyskládaný merch, který ke zklamání některých přítomných nabízel pouze trička a nikoliv CD nebo vinyly, což plně chápu. Nicméně vzhledem k tomu, že Altar of Plagues s největší pravděpodobností již živě neuvidím, neváhal jsem jeden kus bílého ošacení s parádním potiskem zakoupit, ať má člověk něco na památku do parných letních dnů.

To už se ale dostávám k Altar of Plagues, kteří se objevili na pódiu a bez řečí se opřeli do strun. Úvodní“Mills” sice začínali na dvakrát, nicméně jakmile se rozjeli, nebyli k zastavení. Iniciace hnusu a zloby nastala již s ostrou “God Alone”, naprosté pohlcení proudem pocitů přišlo s velkolepým opusem “Neptune Is Dead”. Nápor šlo těžko opětovat jinak než náporem, přední řady narvané Sedmičky se proměnily v těla zmítající se v křečích a změť poletujících vlasů. Škoda, že atmosféru v nejvíce vypjatých momentech nepodpořil enormně silný stroboskop, který si přitáhli třeba Dragged into Sunlight, protože sem by padl jako prdel na hrnec.

Nijak nevadilo, že basa byla samplovaná, na síle to nijak neubralo a Altar of Plagues si bohatě vystačili ve třech. Starší, atmosférickou tvorbu dokázali umně propojit s novější, industriálně laděnou prostřednictvím jednotícího zvuku. Společným jmenovatelem byla hutnost a síla, negativní emoce stékající do publika v mohutných proudech. K mojí spokojenosti zazněla vedle výše zmíněných i “Twelfe Was a Ruin” a “Feather and Bone”. Uznávám, nebýt zmiňovaného technického výpadku, bylo by to ještě hutnější, na druhou stranu jsem se nacházel v tak extatickém stavu, že když spustili závěrečnou (a asi mojí nejmilejší) “Scald Scar of Water”, veškeré rozčarování bylo rozprášeno, anihilováno a nahrazeno pocity radosti (docela paradoxní, hovořit o radosti ve spojení s hudbou Altar of Plagues, což?), že na onu skladbu přece jen došlo.

Zaručeně bych se však obešel bez kotle, který se odehrával kdesi za mými zády a který z velké části zapříčinil, že jsem ne příliš vybíravým způsobem potloukl fotografa, jenž se usídlil na kraji pódia přímo přede mnou. Všechna čest, že moje paření dokázal ustát a nedal se odradit, čímž bych se mu chtěl omluvit – skutečně nešlo o záměr. Nic to však nemění na tom, že jedna z posledních teček za hudební dráhou irského tělesa byla vskutku velkolepá a excelentní. Rozloučení, jaké si kapela formátu Altar of Plagues bezesporu zaslouží, jakkoliv v něm byla cítit mírná pachuť hořkosti, že už po brilantním posledním počinu již žádný další nebude. Kdo nebyl, může jen litovat.

---