Datum: 15.3.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Amorphis, Hamferð

Finští metaloví melodici Amorphis přitáhli množství převážně černě oděných jedinců do pražského klubu Rock Café, jež svým umístěním poblíž Národního divadla jako by upozorňovalo na kulturní úroveň, jíž některé koncertní večery reprezentované nejen tímto (za zmínku stojí z poslední doby například koncerty Kylesy či Moonspell) oplývají. O úvod večera se postaralo pro mě doom metalové překvapení Hamferð. Tedy ne úplně překvapení, protože jsem od zdejšího guru H. byl informován, že pokud by se on na koncert vydal, tak zejména kvůli tomuto uskupení. Možná jsem ale jeho slova bral moc na lehkou váhu (tedy dost tomu přispělo, že se mi nedařilo žádnou jejich nahrávku sehnat). O to více mě proto překvapil jejich charismatický projev. Ale pěkně popořádku.

Při příchodu někdy tak deset minut před oficiálním otevíráním sálu jsem po zjištění, že šatna není otevřená, přisedl ke stolku k pár fanouškům. Čekání mi ukrátil jeden z nich, který se mě otázal na nejoblíbenější album Amorphis (možná ho překvapila má odpověď že ze starších “Tuonela”; to, že z novějších preferuji “Skyforger”, ovšem byla zase asi celkem klišé odpověď), přičemž se z něho vyklubal vášnivý fanoušek Sonata Arctica. “Nu, proti gustu žádný dišputát,” říkám si v duchu a dále se chvíli nenápadně bavím tím, jak se vzájemně se svými druhy hašteří, kdo z nich vlastně poslouchá popík. Mezitím je konečně otevřena šatna, takže se vydávám nejdříve tam, poté do samotného sálu, kde čekajícím krátí dlouhou chvíli pouštěná hudba z reproduktorů; v jeden moment matně rozeznávám nějaké My Dying Bride, snad nás chtějí trochu žánrově nasměrovat k Hamferð, říkám si. Prostor, jež je mi znám z již zmiňovaných akcí, je tentokrát připraven i včetně plátna s motivem poslední desky “Circle”, kterou považuji za velice zdařilou v rámci Finy už vyšlapaných cest. Tedy právě ona melodická a hitová tvář doprovázena onou severskou romantikou bude naživo velice intenzivní, říkal jsem si. Nakonec mi dlouhou chvíli při čekání na předkapelu ukrátil rozhovor s jedním vrstevníkem, s nímž jsem stihl tematicky přejít od Emperor až po studium. Scéna je mezitím připravena a přichází…

Odkud nám může být ten člověk, jenž u mikrofonu brilantně střídá growling s čistým zpěvem, povědomý? Tento sympaťák totiž zároveň nyní brázdí vlny progresivního melodického death metalu pod vlajkou Barren Earth (kde letos vystřídal Mikka Kotamäkiho a momentálně s nimi pracuje na třetí desce), tedy další kapely ze země tisíce jezer, jež je bůhvíproč v rámci zdejší scény v globálním měřítku přehlížena. Chceme-li ovšem lokalizovat samotné Hamferð, musíme se vydat severozápadněji do Atlantiku na Faerské ostrovy, kde se roku 2008 zrodil tento nadějný doom metalový projekt. Jejich vystoupení mě dost zaujalo už jen samotnou melancholicky dusivou atmosférou pro žánr typickou, ovšem především pak právě pěveckým výkonem Jóna Aldary i pomalými kytarovými sóly, jež díky tempu naživo krásně vynikla. Pokud jde o zvuk, byl až překvapivě vyrovnaný, což podporovalo celkově dobrý dojem z vystoupení Farských čarodějů. I přes mou jak se zdá ostudnou neznalost jejich tvorby jsem si jejich výstup náležitě užil.

Čekání na hlavní hvězdu večera je už trochu delší, na což také reagují někteří pravděpodobně mimopražští fanoušci pokřiky “Dělejte!” Naštěstí chvíli po čtvrt na deset začíná intro, jež je vystřídáno otvírákem novinky “Shades of Gray”; parádní je refrén, jak je to u Amorphis zvykem, fanouškovský entusiasmus zdá se nevyčíslitelný, sám prozpěvuji společně s Tomim (který třímá svůj oblíbený steampunkový mikrofon), přičemž v duchu dávám za pravdu prohlášením, že je to showman. Zvuk, jenž je ze začátku ze strany kytar trochu přepálený, se během skladby srovnává a ve výsledku je v nejlepším pořádku. Setlist poskládaný převážně ze skladeb z “Circle” a “Skyforger” mi imponuje už jen tím, že z Joutsenovské éry tyto desky považuji za nejpovedenější. S tím, že skladeb z “Far from the Sun” a “Tuonela” se spíše nedočkám, jsem tak nějak počítal, překvapením proto mě bylo několik starších kousků – dva z dnes již klasické desky z roku 1996 “Elegy” (“Against Widows” a “My Kantele”), dva z “Tales from the Thousand Lakes” (“Into Hiding”, “Black Winter Day”) a jedním coverem vedlejší kapely kytaristy Tomiho Koivusaariho, Abhorrence – “Vulgar Necrolatry” (kterou Amorphis předělali pro kompilaci “Magic & Mayhem – Tales from the Early Years”), z čehož se vyklubalo přijemné death metalové zpestření (a klávesák Santeri Kallio si alespoň mohl odpočinout a popít trochu vína z kelímku). O největší fanouškovskou podporu se zasloužily třeba “Silver Bride” svým táhlým refrénem, parádní hitovka “Hopeless Days” a zejména závěrečná a dnes již notoricky známá (ale pořád celkem pěkná) odrhovačka “House of Sleep”. Rád jsem vychutnal i takové “Sampo”, “Sky Is Mine” či monumentální klipovku “The Wanderer”.

Hudebníci ukázali energické vystoupení, jejich nasazení bylo odměněno velkou odezvou ze strany českého publika a musím říci, že stejně jako křestní jméno jejich zakládajícího kytaristy Holopainena, Amorphis jsou zkrátka koncertní e(E)sa. A pokud jde o Hamferð, na tyhle nadané faerské doomaře si budu muset posvítit. Howgh…