Datum: 23.11.2010 Místo: Praha, Exit Chmelnice Účinkující: Anathema, The Ocean

I přesto, že jsem se k Anathemě dostal teprve nedávno, nemohl jsem odolat možnosti jít na jejich koncert. Většina jejich tvorby už byla zažitá v mojí hlavě a nemusel jsem se bát, že bych se při vystoupení náhodou ztrácel nebo nudil. Když nastal den D, přepadla mě lenost, takže jsem si ještě chvíli užíval pohodlí domova a rozhodl se obětovat předkapely. O hodinu později, než byl plánovaný začátek akce, se mi naskytlo kvalitní místo v první řadě, a než jsem se pořádně rozkoukal, tak na pódium naběhla parta týpků, které jsem neznal. Došlo mi, že asi nejde o Pettera Carlsena, o nějž jsem tudíž přišel, ale o The Ocean.

Ti mě celkem překvapili – vyzbrojen melancholickou náladou jsem se těšil na Anathemu a najednou na mě vybafla vcelku moderní kapela, která se stylem pohybovala kolem HC, sludge, metalcoru a podobně. Používali také docela dost samplů, vlastně možná až moc. Zčásti můj dojem ovlivnila neznalost, dost mě ale nutilo myslet si něco o jejich odchodu taky to, že se jako předkapela Anathemy žánrově vůbec nehodili. I přes moji nespokojenost jim musím uznat určitou kvalitu a splnění hlavního úkolu předkapel – rozehřátí publika, které si je užívalo.

Kolem čtvrt na deset se už po krátkém intru na pódiu objevily hlavní hvězdy a spustily skladbou “Thin Air” z nového alba. Novinka mi silně přirostla k srdci, ale naživo zněly skladby z ní ještě několikrát lépe. Zvuk byl opravdu kvalitní (chvála zvukařům!), hudebníci se o nástroje a hlasy starali opravdu precizně, člověk by ani nepoznal že neposlouchá album, pokud by se před ním nepohybovaly postavy, které mají na svědomí všechnu tu genialitu – a ten večer ještě něco málo navíc.

Po otvíráku “Thin Air”, který zároveň otevírá i nové album, se bez keců pokračovalo dalšími skladbami z “We’re Here Because We’re Here”. Této desce patřila velká část večera, stejně jako albu “Judgement”. Z obou těchto mistrovských děl bylo vybráno po sedmi skladbách. Sedm skladeb by se mohlo zdát při kdejakém koncertě jako docela dost, jenže… Anathema zahrála při dvou a půl hodinovém koncertě dohromady 25 skladeb.

Zpočátku s námi kapela moc nekomunikovala, i tak ale bylo vidět, že si koncert užívá alespoň tak jako my. Velká část vystoupení tvořily balady, přitvrzování přišlo až po třetině, když přišel čas na album “Judgement” a nastoupila skladba “Deep”. Z tichého zasněného publika se stal kotel hodný metalového koncertu, všichni házeli hlavou o 106 a ještě u toho stíhali zpívat “Feel my heart burning, deep inside yearning, I know it is coming…” Změna proběhla i na pódiu, všichni pařili jako o život a začaly vtípky s diváky a průpovídky.

Velkým plusem pro mě byla zpěvačka Lee Douglas, bez níž by koncert byl mnohem slabší. Nejenom že se na ni dobře kouká, ale tahle drobná postavička asistovala svým mocným hlasem v dobrých osmi skladbách. Při skladbě “A Natural Disaster”, na kterou jsem byl osobně velmi zvědav se dokonce ujala vedení a spousta lidí ani nedýchala. Fantazie. Ze stejnojmenného alba došlo také například na skladbu “Closer”, kde se vyskytuje využití robotického hlasu – ten nechyběl ani naživo.

Další zvláštností bylo, že se hrálo takřka bez přídavku, dalo by se říct, že byla jakási pauza pro kapelu po 18 skladbách, kdy nám Danny sám zahrál a zazpíval cover “Big Love” od Fleetwood Mac. A aby nebylo málo kuriozit, Anathema udělala reklamu Petteru Carlsenovi, se kterým spolupracovala na jeho albu, a odehrála s ním skladbu s číslem 22 – “Pull the Brakes”.

Po poslední “Fragile Dreams” se fanoušci rozutekli, většina spokojená s novým životním zážitkem. Zaslechl jsem ale i pár nespokojenců, kteří si stěžovali na příliš mnoho balad. Je pravda, že skladeb s rychlejším tempem zaznělo velmi málo, takových jako “Empty” nebo “Release” mohlo být víc. I přesto jsem nadmíru spokojen, škoda jen horšího výběru předkapely, ale stejně s tím nic nenadělám.