Datum: 28.10.2010 Místo: Praha, Retro Music Hall Účinkující: Annihilator, Svölk, Sworn Amongst

V den státního svátku se legenda Annihilator rozhodla nás poctít návštěvou našeho hlavního města a co bych to byl za člověka, kdybych se na takové akci neukázal. Diskotéková hala s webovými stránkami v růžové barvě mi nepřišla jako bůhvíjak dobrý výběr místa činu, ale na místě všechny pochybnosti zmizely. Jako správný Pražák, co zná jen svoji čtvrť, jsem zabil hodně času hledáním haly, takže jsem ani nemusel moc dlouho čekat a na pódiu se objevili Svölk.

Nikdy předtím jsem je neslyšel, takže jsem podle vizáže čekal nějakou nářezovku – ostří norští hoši, dost sympatičtí, kterým nechyběly správné sestřihy vousů ani tetování, ale překvapili. Předvedli poměrně chytlavý heavík/hard rock, který dokázal dostatečně zabavit, abych jen nekoukal na hodiny a přemýšlel, kdy už nastoupí další kapela. Ke konci už začalo být jejich vystoupení mírně repetitivní, ale asi to moc dobře věděli a ve správnou chvíli se rozloučili.

Netrvalo dlouho (řekl bych, že to nebylo ani 15 minut) a nastoupila další kapela Sworn Amongst. Zpočátku jsem si myslel, že jim jen někdo přišel zkontrolovat nástroje a nastavit všechna potřebná udělátka, ale nakonec se z mladíků vyklubala samotná kapela. Stejně jako předchozí skupina měli spoustu energie a (stejně jako Svölk) si v každé volné chvilce plácali s fanoušky a podávali si ruce. Mohla panovat přátelská atmosféra, ovšem velmi rychle se strhlo ďábelské pogo několika podnapilých fans a většina lidí, včetně mě, nevydržela a rychle se odklidila kousek stranou. Sworn Amongst po heavy metalu dost přitvrdili a spustili pořádnou řežbu, která mi dost připomínala DevilDriver. Hlavně bych chtěl pochválit kytaristu, jenž nejenže byl extrémně zručný se svým nástrojem, ale navíc před vystoupením při lazení nástrojů hrál sóla a riffy od kapely Death. Bohužel mě takto na rychlo jejich hudba moc nechytla a po pár skladbách jsem spíš sledoval opilce v pogu a těšil se, až si některý z nich něco zlomí.

Hlavní hvězdy večera začaly peckou “Ambush” z nového alba, ze kterého jsme později ještě měli šanci slyšet skladby “Betrayed” a hlavně “The Trend”. Spokojeni ale byli určitě i milovníci starší tvorby – setlist byl velmi vyvážený a zaznělo něco snad z každého alba. Dokonce došlo i na balady, o těch ale později. Hlavní slovo měly rychlejší songy, které nemohly nechat nikoho v klidu.

Dost pařili i sympaťáci na pódiu. Hlavně zakladatel, mozek, kytarista a částečně i zpěvák kapely, Jeff Waters, si celou show pořádně užíval. Na všechny se usmíval jako sluníčko, když to šlo plácnul si s každou nataženou rukou a u toho všeho ještě stíhal hrát ty ďábelské riffy. Mezi jeho oblíbené grimasy určitě patří klasická “to božské sólo, to vlastně vůbec nehraju já”, při které se kouká někam do blba a dělá jakože nic.

Správní týpci jsou i ostatní z kapely, ať druhý stálý člen, zpěvák Dave Padden, nebo baskytarista Al Campuzano. Na bubeníka jsem bohužel moc neviděl. Pořádně to rozjížděli i chlapci v pogu. Většina diváků si spíš užívala hudbu, ale pár otravných individuí, která nevědí, kdy končí sranda, se vždycky najde. Při skladbě “The Fun Palace” jeden z nich asi podesáté zkusil vylézt na pódium (proč?) a tentokrát ho dolů nesundala ostraha, ale sám baskytarista. Ten už nevydržel a hudební nástroj se náhle změnil ve vražedný – narušitel dostal decentní odmítačku baskytarou a zdálo se, že si pro něj hudebník dojde dolů, to už ale radši ostatní přerušili hraní. Doufám, že tento incident nezmění mínění kapely o nás, přeci jen nás asi mají dost rádi, když tu v minulém roce natočili DVD z festivalu Masters of Rock.

Většina skladeb, které ten večer zazněly, byly tradiční hitovky Annihilator, ovšem byl prostor i pro překvapení. Myslím, že toto turné bylo první, na němž zazněla skladba “Tricks and Traps”. Další překvapení/potěšení byly balady. Smíchanina skladeb “Phoenix Rising” a “Sounds Good to Me” byl jeden z vrcholů večera. Škoda jen, že odezva od fanoušků nebyla nic moc a v refrénech pomáhalo jen malé procento publika. Častokrát mi přišlo, že na otázku “Are you still with us?” jsem odpovídal sám :)

Koncert zakončila nerozlučná dvojice skladeb z prvního alba – “Crystal Ann” a “Alison Hell”. Pak už jsem jen přiskočil k pódiu, natáhnul ruku… a dostal jsem trsátko (no jo, musím si zamachrovat). Suma sumárum, super koncert, další zážitek na celý život nebo aspoň na jeho pořádný kus – škoda jen toho zbytečného incidentu.