Baroness poster 2016

Baroness, Closet Disco Queen

Baroness
Datum: 17.3.2016
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Baroness, Closet Disco Queen

Je 17. března kolem osmé hodiny, venku už se dávno setmělo a v pasáži u pražského Lucerna Music Baru ve frontě postává nejeden fanda progresivního stoner / sludge metalu. Tenhle večer bude patřit americkým Baroness, kapele, jež kromě toho, že stojí za nejedním výborným žánrovým zářezem, si před čtyřmi lety prošla celkem nepříjemnou situací. Cestou na koncert v anglickém Southamptonu totiž havarovali se svým tourbusem, který sjel ve špatném počasí z desetimetrového viaduktu. Členové jako zázrakem vyvázli „pouze“ se zlomeninami, avšak pro formaci tento incident znamenal významný milník, jenž vyústil v personální výměnu poloviny sestavy. Hudebníci se však oklepali, začali pracovat na novém materiálu a koncem loňského roku se vytasili s deskou „Purple“. Z rozhovorů Baroness působí neobvykle odpočatě. Jak se tedy zdá, tato neblahá událost je zocelila a dodala jim jistou zkušenost, jež se může odrážet na současné uvolněné atmosféře v kapele, která z čtvrtečního vystoupení v pražském centru sálala.

Ačkoliv mě loňská novinka nenadchla tolik jako její předchůdci v čele se skvělou „Blue Record“, na koncert jsem se těšil, neboť jsem očekával, že přesně to, co mi z aktuální nahrávky připadalo jako sázka na jistotu, v živém provedení vynikne. Přesně tam, kde se totiž na desce přiklánějí k melodičtější a údernější formě na úkor kompoziční pestrosti, tam mohou naživo předvést svou energii a fanoušky strhnout. Navíc vzhledem k tomu, že jsem s Baroness naživo zatím ještě neměl tu čest, svůj čtvrteční program jsem měl zanesen v kalendáři již pár měsíců dopředu. Proto, zatímco se jiní redakční kolegové chystali na elektorinku v podání Perturbator, já zamířil do Lucerna Music Baru. A jak že se tedy nakonec večer vyvedl?

Ve chvíli kdy ve třičtvrtě na devět začíná předkapela, je onen klubový, více široký než dlouhý sál s půlkruhovým pódiem tak odhadem z poloviny naplněn. Na scéně se tyčí hradba ze zesilovačů a dva chlapíci, jeden odvážně třímající kytaru a druhý sedící za bicí soupravou, jsou připraveni spustit svou verzi stoner rocku. Říkají si celkem vtipně – Closet Disco Queen – a šlape jim to. Pravda, není to nic objevného, často to více těží z rytmické šikovnosti a bluesového feelingu než z nějakých oslnivých nápadů, ale celkem příjemně to zabaví. Místy se mihne nějaká pomalejší atmosférická část, avšak převážně se to nese v klasickém šlapavém tempu. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o kytaru a bicí, zvuk je relativně čitelný, a ačkoliv by kytaře možná prospělo o špetku přidat výšky, celkově rozhodně není na co si stěžovat. Bubeník sází svá tempa velmi precizně a kytarista oděný v tričku Chelsea Wolfe si své účinkování na pódiu užívá. Z publika se čas od času ozve i nějaký nadšený výkřik, z čehož dedukuji, že pro někoho můžou být tito Švýcaři nový objev, avšak já je vnímám jako klasického průměrného předskokana. Účel splnili na jedničku – zabavili, avšak nemám důvod shánět si desku.

Je však jasné, že kvůli duu švýcarských týpků s ulítlým jménem sem asi zrovna moc lidí nepřišlo. Teprve před hlavní hvězdou večera, jak to tak koneckonců bývá zvykem, se sál zaplňuje celý a zatímco je pod pódiem čas na pokec či nedočkavé znuděné zírání do stropu, scéna se reorganizuje a připravuje na americké sympaťáky. A po nějakém tom čekání se konečně setmí, spustí světla a za zvuku intra na pódium napochoduje čtveřice hudebníků – relativně čerství členové (od roku 2013) bubeník Sebastian Thomson a basák Nick Jost (mimochodem ve vtipně infantilním tričku), dále pak kytarista Peter Adams a kytarista a zpěvák John Baizley. A začíná se peckou z nového alba – „Kerosene“. Rytmická složka, tedy basa a bicí, je krásně čitelná, ovšem kytarám by slušely trochu čitelnější výšky. A tahle zvuková konstelace v průběhu večera zůstává – snad až na dvě výjimky, při nichž John vystřídá kytaru. Jinak se však vyhrávky často v porovnání s basy ztrácí, což není úplně ideální. Nicméně skupina tento nedostatek celkem obstojně vyvažuje nasazením, s nímž si ve spojitosti s chytlavými refrény omotává nejednoho fanouška kolem prstu.

Až na výjimky se hraje z posledních dvou desek (respektive tří, neboť „Yellow and Green“ je dvojalbum), což je trochu škoda, neboť vzhledem k délce vystoupení se myslím dal sestavit vyrovnanější setlist i se zastoupením více než jedné pecky ze zbylých desek. Především je mi pak líto, že nezazněla parádní „A Horse Called Golgotha“. Nicméně zase Baroness zahráli pecky „Fugue“, „Try to Disappear“ či z pomalejších například parádní psychedelickou „Cocainum“. Z červeného debutu zazněla pouze „Isak“.

Z pódiové prezentace bylo však evidentní jediné – nálada v kapele je velmi dobrá a hudebníci působili, jako by jim vyhrabání se z autobusové patálie a personálních rošád vlilo novou krev do žil. Plni energie a elánu sázeli jeden song za druhým bez známky únavy a jakýchkoliv pochyb. Přízně diváků si patřičně vážili a odvděčili nás přídavkem, jenž byl uzavřen jednou z největších hitovek kapely – „Take My Bones Away“. Teprve při ní se alespoň na chvíli stává z fanoušků skutečný živel.

Nu, nepopírám, že čtvrteční koncert Baroness přeci jen měl i nějaké ty mouchy, avšak ve výsledku se jednalo o velmi příjemně strávený večer, kterého rozhodně nelituji. Ono možná to mé hnidopišství je zapříčiněno i tak trochu tím, že jsem se předchozí sobotu nechal pěkně rozmazlit naprosto pohlcujícím koncertem Oranssi Pazuzu, který jako by byl z jiné dimenze. Avšak Baroness předvedli velmi poctivé vystoupení, jež i navzdory nevyrovnanému zvuku zanechalo velmi pozitivní dojem, jenž přetrvává do teď. Prezentovali především svou novější tvorbu, což je vlastně celkem pochopitelné, nicméně bych na jejich místě první dvě nahrávky přeci jen do setlistu zařadil trochu hojněji, už jen pro větší vyrovnanost. Ve výsledku jsem však odcházel s dobrou náladou a myslím, že jsem rozhodně nebyl sám.


2 komentáře u „Baroness, Closet Disco Queen“

  1. Víceméně to bylo tak, jak popisuje kolega v reportu. Closet Disco Queen oukej, nevadilo mi se na to podívat a nic jsem proti tomu neměl, ale žádná šleha. Baroness hodně dobrý, mělo to švih, ale zároveň takový uvolněný a bez zbytečnejch póz. Já tu kapelu sice poslouchám tak málo, až jí vlastně vůbec neposlouchám, ale živě mě to bavilo…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.