Datum: 24.6.2013 Místo: Praha, Synot Tip Arena Účinkující: Bon Jovi, Support Lesbiens

Pondělní deštivé odpoledne přivítalo po dvaceti letech se do Česka navrátivší rockové velikány Bon Jovi. Natěšenost byla veliká a atmosféra pár minut před začátkem vystoupení by se dala krájet. K Synot Tip Aréně (nebo prostě do Edenu) jsme dorazili před pátou hodinou, kdy byla tato oficiálně otevřena. Neuvěřitelné množství fanoušků proudících na stadion dávalo již předem jasně najevo, že tohle bude něco velkého. Ale opravdu bylo?

Přesně v šest hodin nastupuje na scénu česká předkapela Support Lesbiens, kterou snad čtenářům netřeba představovat. Jednalo se o jejich teprve druhé vystoupení s novou sestavou, která zní… nu, zajímavě. V půlhodinovém setíku zaznělo několik prastarých hitů typu “Sweet Little Something” a proběhlo pár pokusů o rozezpívání publika, které tedy nebyly úplně úspěšné. Myslím, že Bon Jovi by si zasloužili lepšího předskokana, protože jediné, co se znovuobnoveným Support Lesbiens podařilo, bylo vyvolat na tvářích okolostojících rozpačité úsměvy. Některé věci by měly prostě zůstat zakopané.

Krátce po sedmé přicházejí toužebně očekávaní Bon Jovi. Nejprve se pár slovy pokusím popsat samotné pódium, které bylo samozřejmě náležitě monumentální (aby ne, když jej přes 250 lidí stavělo čtyři dny). Úplně nahoře a po stranách se nacházela promítací plocha, na kterou se během koncertu snažilo několik kamer zachytit to nejzajímavější, co se na pódiu děje. Což bylo potřeba, protože už z předních řad běžného stání jsme na pódiu viděli pobíhat jen nějaké malé postavičky. Největší prostor však pro sebe urvala replika masky klasického amerického bouráku (což měl být údajně Cadillac, ale nakonec se prý jedná o Buick), pod kterým vlastně celá show probíhala a jehož světlomety fungovaly coby navozovač správné rockové atmosféry. Samotní hudebníci za sebou potom měli nesčetně maličkých obrazovek, které však nebyly nějak extra využívány.

Bon Jovi zahráli spíše pomalejší set, což mě a mé souputníky maličko zklamalo, poněvadž jsme čekali trochu více rocku než rádiového popíku. Ve skutečnosti se jednalo o ten typ zábavy, na kterou jednou za půl roku vezmete svou drahou přítelkyni, pomalu si zaploužíte, dvě písničky zaskáčete a odcházíte spokojeni domů. Vzhledem k tomu, že svou lepší polovičku jsem nechal doma a okolo byla jen hromada fakt hnusných chlapů (bez urážky), na mě tohle fakt nezabíralo. Když už přišla nějaká písnička, která je obvykle “od podlahy”, vyzněla díky poměrně špatnému a zanikajícímu zvuku (a to jsme stáli zhruba uprostřed před zvukaři) také prazvláštně pomalu a sterilně. Snad až na “It’s My Life”, ta byla zahrána výborně. Zásadních hitů kapela obecně moc nepředstavila a soustředila se hlavně na pomalé slintáky poslední dekády. Třeba absence kultovní “Runaway” silně zamrzela. Při akustické rozehře “Livin’ on a Prayer” (kterou moc lidí v této úpravě evidentně nepoznalo) jsem skoro vyzvracel nedělní oběd, ale naštěstí začala poté znovu od začátku a v klasickém střihu. “We Weren’t Born to Follow”, na kterou jsem se dost těšil, byla živě prostě příšerná. Pro příště si tohle vše raději pustím doma z cédéčka, děkuji.

Celý koncert mi přišlo, že mají všichni hudebníci přesně nalajnováno, kam se mají během setu dívat, jak stát a hlavně jakým způsobem se tvářit, aby to vypadalo dobře na kameru. Valnou část setu se na pódiu vůbec nic nedělo, což je při jeho monstrózních rozměrech poměrně škoda. Jediný sám velký Jon Bon Jovi se občas, aby se neřeklo, trochu hnul a přešel z jedné strany pódia na druhou. Sem tam se na někoho usmál skrze falešné zuby nebo ukázal do davu, ale víc nic. Publikum mu však žralo každé slovo, když už ze sebe tedy nějaké dostal (mimochodem, viděl jsem hromady různých zahraničních produkcí, ale zrovna u kapely formátu Bon Jovi bych nečekal, že frontmanovi nerozumím, protože napůl huhlá a napůl nemůže přes zářivý úsměv artikulovat). Během večera se na pravé tribuně dokonce ukázalo velké červené srdce poskládané diváky z jednotlivých barevných papírů a obecně byla odezva publika pozitivní, i když ke konci téměř dvouapůlhodinové jízdy, která byla ještě náležitě promočená od neustávajícího deště, již trochu pokulhávala.

Myslím si, že Bon Jovi se v Praze po tak dlouhé době mohli vytáhnout o dost víc a ne jen přijet s hromadou pozlátek, párkrát se pochlubit falešným chrupem a prostě si odehrát to svoje, aby bylo hotovo a mohlo se frčet dál. Příště si za ty peníze pořídím raději něco, co má duši.