Datum: 9.8.2012 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech

Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.

Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.

Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…

Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.

Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!

Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.

Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.

Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…

Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”…

Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’“) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…