Datum: 14.3.2013 Místo: Praha, Hoodoo Účinkující: Diabolical, Mindthorn, Nocturnal Pestilence, Souldrainer, Warheim

Polovina března letošního roku si pro příznivce death metalu přichystala zajímavou příležitost k realizaci – švédská banda Diabolical totiž vyrazila na turné k chystané nové desce “Neogenesis” a Česká repoublika se stala dějištěm hned čtyř jeho zastávek. Po Třinci, Ostravě a Plzni přišla na řadu Praha, místem činu se stal poslední dobou zhusta využívaný vinohradský klub HooDoo a krom stálého supportu v podobě kapel Souldrainer a Warheim se zde představili i dva zástupci domácí scény – nováčci Mindthorn a ostřílení Nocturnal Pestilence, kterým rovněž patří vděk za realizaci celé akce.

Koncert se konal ve čtvrtek, tudíž šlo očekávat, že návštěva asi nebude nijak extrémní, ale ani tak jsem se neubránil značnému překvapení, když se cca půl hodiny po otevření klubu v jeho prostorách motaly akorát kapely a plus mínus pět nesmělých fanoušků. To mi na náladě věru nepřidalo, a když navíc uprostřed zvučení prvních Mindthorn někde vypadly pojistky a celý sál se ponořil do tmy, začal jsem tušit katastrofu, maje přitom na paměti loňský koncert Fortíð, kde se rovněž pokazilo snad úplně všechno. Po nějakých dvaceti minutách se však podařilo dodávku proudu obnovit, Mindthorn dozvučili a večer tak mohl konečně začít.

V úvodu jsem zmínil, že jsou Mindthorn místními nováčky, a je tomu skutečně tak – toto vystoupení bylo jejich vůbec prvním. S ohledem na tuto okolnost jsem tedy ochoten přehlédnout zjevné rezervy, co se pódiového projevu týče, a omezím se na prohlášení, že pokud se pánové nezaleknou živých vystoupení a najdou si bubeníka z masa a kostí (který by jim slušel mnohem víc než automat), mohli bychom se z jejich strany dočkat velmi zajímavých věcí. Když bych totiž měl hodnotit jen samotnou hudbu, sice nevím přesně, co to bylo, ale bylo to až překvapivě dobré. Slyšet z toho šlo kdeco, a když zmíním jasné progresivní vlivy, death metal a hutnou atmosféru, bude to snad alespoň trochu vypovídat o realitě. Pokud si tedy odmyslím zrakové vjemy, jednalo se o vydařený koncert, který ve mně vzbudil, co se kapely a její tvorby týče, zvědavost. A jestli se shodneme na tom, že podobné koncerty si přesně toto kladou za cíl, pak Mindthorn bezezbytku uspěli.

Pořadatelé a klasici pražské UG scény, Nocturnal Pestilence, nastoupili hned vzápětí a navzdory stále velmi tristní návštěvě (tou dobou v klubu rozhodně nebylo víc jak deset platících) odehráli svůj solidní standard, se kterým ani tentokrát nezklamali. Hrálo se především z aktuální desky “Evangelium Aeternum”, ale došlo i na ukázku nově vznikajícího materiálu na některý z budoucích nosičů, a publiku byli představeni rovněž klávesačka a bubeník, kteří jsou v sestavě ještě čerství a neokoukaní. Jinak to bylo, jak už jsem uvedl, klasicky slušné vystoupení, na kterém jsem si všiml snad jen jediného kazu. Frontwoman Aleně občas v hlubokých polohách trochu ujel tón, ale jinak zpívala zcela bezchybně a svou práci tak odvedla velmi solidně – stejně jako zbytek kapely, na který se navíc koukalo o poznání lépe než na Mindthorn.

Na pomyslné lámání chleba došlo hned s dalším vystoupení. Na řadu totiž přišli první Švédové Warheim a já se děsně bál, že při tak tragické návštěvě celý set vypustí a místo nadšení se dostaví akorát pruda. Jenže to se bohudík nestalo a Warheim pro těch pár přítomných spustili pěkně zostra. Trve painty muzikantů a veskrze blasfemická a klasickými motivy vyzdobená pódiová proprieta sice ze začátku působily trochu směšně, ale záhy poté, co se začalo hrát, se posměch změnil na vděk za neuvěřitelný nadhled, s jakým Warheim svoji image prezentují. Podařilo se jim totiž vyvážit pořádnou porci temnoty se zjevným humorem, a když se k tomu přidala výborná muzika, o zábavu bylo postaráno. Warheim se vytasili s nesmlouvavým satanistickým death/black metalem a i přes ono neustálé pomrkávání na posluchače to zafungovala dokonale. Čím déle se hrálo, tím větší rámus se z nějakých třiceti hrdel pod pódiem (do čehož počítám i zrovna nehrající kapely; jak jsem se později dozvěděl, platících návštěvníků se sešlo nakonec jen 13) linul a závěr vystoupení Warheim se dá považovat za naprostý úspěch. Kapela triumfovala jak výbornou muzikou, tak veskrze sympatickým přístupem (basák a po něm i zpěvák si udělali drobný výlet mezi lidi, což přítomné rozhodně nakoplo ještě o něco víc) a já nemohu než všem čtenářům doporučit, aby si Warheim rozhodně nenechali utéct, pokud někdy budou mít příležitost dát si je naživo. Pro mě rozhodně jedno ze dvou nejlepších vystoupení večera pokud ne to vůbec nejlepší!

Na oldschoolovou blasfemickou jízdu v podání Warheim navázali pánové hrající pod jménem Souldrainer, a to ve značně odlišném duchu. Jejich moderní melodeath podpořený hromadou samplů vykazoval silné industrialové vlivy, což atmosféru posunulo do podstatně jiné sféry, než v jaké se pohybovala po předchozím vystoupení. Jenže to asi také do jisté míry přispělo k jakési jednotvárnosti, která na mě z toho všeho dýchala, a jako celek mě to rozhodně nebavilo tolik jako živelní Warheim. Buďme ale fér, to je záležitost hudby samotné a všem třem muzikantům musím i tak vyseknout poklonu, protože ani oni svoji show nezazdili a dali do ní maximum. Odezva mi sice přišla slabší, než jakou dostali v závěru Warheim, ale i tak lze hovořit o podařeném vystoupení.

Když Souldrainer vyklidili pódium, na programu večera zbývala už jen jediná položka – headlinující Diabolical. Tou dobou už v sále panovala vcelku příjemná atmosféra, takže jsem se docela těšil na nějakou tu plnokrevnou tečku právě od Diabolical, a začátek show opatrně naznačil, že by na ni mohlo dojít. Diabolical vsadili na prezentaci nového materiálu a dobré dvě třetiny koncertu se tak hrálo převážně z chystané desky “Neogenesis”, která dala rovněž název celému turné. A po celou tu dobu jsem měl takový neurčitý pocit, že je to sice velmi dobrý materiál, ale asi ještě pořád pod vlivem vystoupení Warheim mi tam trochu chybělo více energie a tahu na bránu. Na druhou stranu je ale třeba podotknout, že to byl patrně čistě můj osobní problém, protože ta hudba svou atmosférou naprosto dokonale korespondovala s na pozadí promítaným videem, z jehož obrazů vyloženě dýchal rozklad, odlidštěné podrobení a bezútešná marnost. Lehce smíšené pocity z první části setu mě však přešly v okamžiku, kdy se dostal ke slovu starší materiál. Muzika to byla v základu velmi podobná, ale na mě zkrátka zafungovala lépe než její mladší sourozenci. A jakkoli jsem do té doby nebyl z Diabolical vyloženě nadšený, v tu chvíli to konečně dotáhli na úroveň, kterou o dvě hodiny dříve nasadili Warheim. Závěr lze tedy považovat za mimořádně vydařený, o čemž svědčí také stoupající zápal kapely, který se nejvíce projevoval skrze velmi komunikativního kytaristu Carla Stjärnlöva. Jako by mu nestačilo, že prakticky po celý set poutal asi největší pozornost publika, v samé závěru se za plného nasazení vypravil mezi lidi, aby společně s nimi zaházel řepou. Velmi sympatické. V rámci možností bouřlivý závěr setu Diabolical pak přinesl ještě krátký přídavek a i poslední kapela večera to nakonec zabalila, děkujíc těm přítomným, kterým nebylo zatěžko předvést nějakou odezvu.

Jak jsem naznačil v úvodu, tento koncert dlouhou dobu balancoval na hraně totálního průseru. Mizivá návštěvnost a technické problémy se však nakonec nemohly měřit s nasazením většiny vystupujících kapel, a především Švédům patří velký dík za to, že nepropadli trudnomyslnosti a i přes nepříznivé podmínky předvedli velice dobrá vystoupení, která nakonec strhla i těch nemálo dorazivších. Jak mi po koncertě sdělil kytarista Diabolical, Carl Stjärnlöv, i pro něj (a dost určitě i pro ostatní kapely) to nakonec byl dost dobrý koncert, protože z vlastní zkušenosti ví, že i mnohem početnější publikum může vytvořit mnohem slabší atmosféru, než jaká se podařila nám. A já s ním musím naprosto souhlasit, protože i když si pořadatelé asi trochu rvou vlasy (nebo taky ne, o finanční stránce akce nemám nejmenší ponětí), nakonec to byl jeden z těch koncertů, kde pár lidí vytvořilo atmosféru dost dobrou na to, aby se o něm dalo mluvit jako o povedeném…