Datum: 17.4.2014 Místo: Praha, Chapeau Rouge Účinkující: Dying Passion, Embassy of Silence, Herfst, Madgod

To máte tak – když strávíte pár týdnů ve společnosti nového alba své oblíbené kapely a to album se vám zalíbí, většinou vám začne vrtat hlavou, že by to zasloužilo prubnout nový materiál i naživo. A jelikož od loňského Brutal Assaultu, kde jsem se definitivně utvrdil v tom, že moje náklonnost k Dying Passion nebyla jen mladickou nerozvážností, uplynulo už hodně vody a deska “Transient” se zabydlela jak v mé poličce, tak v mém srdci, bylo jasno v okamžiku, kdy se začalo proslýchat, že Šumperští mají v úmyslu obkroužit ve společnosti Finů Embassy of Silence nejprve naši republiku a následně také domovinu druhého hlavního taháku celého turné. A jelikož do Brna, Karviné, Šumperka a Finska je to pro mě daleko, prostory pražského Chapeau Rouge byly jasnou volbou.

Ačkoli původní informace hovořily pouze o výše zmíněné dvojici kapel, nakonec to na soupisku večera dotáhla ještě další dvě jména – belgičtí black metalisté Herfst a domácí Madgod rovněž ze Šumperka. A právě Madgod byli těmi, kteří večer otevřeli. A ne, že by jejich vcelku moderní melodický death s prvky coru nešel poslouchat, to tu nikdo netvrdí. Jen to prostě nebylo až tak dobré, abych tu mohl nahlas vykřikovat pochvaly, a když přemýšlím o tom, co mě na Madgod zaujalo nejvíc, ten výčet se omezí na několikeré zmatky v setlistu, chybný rozjezd jednoho ze songů nebo trochu podivně působící přebíhání mezi češtinou a angličtinou v mluveném projevu. Kluci jsou to sice sympatičtí, jejich muzika není úplně marná, na pódiu se rozhodně snažili a řada vyjmenovaných neduhů dost určitě vymizí s přibývajícími zkušenostmi, ale i tak bych si vystoupení Madgod dokázal v klidu odpustit.

Herfst, kteří po Madgod převzali štafetu, se při přeskakování nasazené laťky ani moc nezapotili. Z toho, co tvoří a čemu říkají necromantic metal, se sice vyklubala vcelku běžná variace na melodic black metalové téma, ale ukázalo se, že v podání Herfst to rozhodně má něco do sebe. Je sice pravda, že ve zběsilejších technických pasážích se obě kytary trochu slévaly v nečitelný randál, ale nebylo to zase tak hrozné, a navíc to znatelně vylepšovaly pasáže umírněnější. V nich totiž celkem zřetelně vynikalo, že ta muzika není vůbec špatná a že v sobě skrývá vesměs zajímavý potenciál, který v průběhu setu několikrát vytryskl na povrch a v takovém momentu to byla vážně epická bomba se vším všudy. Herfst navíc na pódiu nelenili ani co se týče choreografie a pohled jejich směrem rozhodně skýtal řadu důvodů, proč od kapely neodvracet zraky. Herfst se zkrátka předvedli v dobrém světle, a i když z nich moje vyloženě oblíbená kapela asi nikdy nebude, tohle jejich vystoupení mi rozhodně vylepšilo náladu.

To nejlepší však bylo stále ještě na pořadu dne. Embassy of Silence možná trochu překvapivě nastoupili třetí, a i když jsem se trochu bál, co z nich vypadne, nakonec si mě vcelku suverénně získali. Alternativní rock/metal, který v případě Embassy of Silence vyhrožovaly propagační materiály akce a od něhož jsem čekal něco tak trochu ve stylu Dying Passion, se sice nedostavil, ale svěží, chytlavý, sympatický a nečekaně chytrý rock s parádním tahem na bránu ano a bylo to skvělé. Vzrůstem nevelká zpěvačka Ines mi sice místy přišla lehounce pod tónem, ale vše vynahrazovala parádní barvou, variabilním zpěvem a zejména strhujícím optimismem a vřelým projevem, jímž doprovázela celé vystoupení. Jelikož je pódium v Chapeau Rouge poměrně malé, oba kytaristé trávili spoustu času pod ním a jejich komunikace s publikem tak byl těsná, jak jen to šlo, ale i když se vrátili na svá místa, z nasazení neubrali ani kousek a v závěru jsme se tak dočkali třeba i hraní vleže.

Předem jsem netušil, co od Embassy of Silence čekat, ale oni odehráli parádní, upřímné a nesmírně zábavné vystoupení, jež si kdykoli v budoucnu rád zopakuji, a všem, kteří by k tomu někdy měli příležitost, doporučuji to samé. Výtečná odezva, jaké se Embassy of Silence dostalo, mi v tomto rozhodně dává za pravdu.

Dying Passion jsem zatím viděl třikrát. Když v lednu 2010 v pražském Abatonu předskakovali proslulým The Gathering, ještě mi to nic moc neříkalo, ale přesto jsem usoudil, že je to asi dobré, pročež jsem o dva roky později na Masters of Rock dal Dying Passion přednost před programem na hlavní stagi a v okamžiku, kdy koncert skončil, jsem toho ani náznakem nelitoval, protože tentokrát už to bylo opravdu skvělé. A snad ještě lepší to bylo na loňském Brutal Assaultu, kde Dying Passion i přes technické problémy suverénně zastínili řadu prvoligových kapel a postarali se o asi nejlepší koncert prvního dne festivalu. Očekávání směrem k našemu čtvrtému setkání tedy byla značná, tím spíše s vědomím, že se setlist bude nejspíš točit okolo podařené novinky. Začátek vystoupení však poznamenal vcelku výrazný neduh, s nímž kapela nezmohla vůbec nic, ale který celý dojem docela dost kazil. Řeč je samozřejmě o zvuku, který byl tak přepálený, že snad první tři nebo čtyři skladby proměnil v jen obtížně čitelnou a místy až bolestivou zkušenost. Jak ale čas plynul, najednou už to šlo a teprve potom mohli Dying Passion zazářit naplno – a že se jim to povedlo! Charisma jejich hudby i tentokrát zafungovalo na výbornou a nikam se nevytratilo ani přes tvrdší živé vyznění, Zuzka Jelínková opět zpívala i vypadala fantasticky a celé to bylo prostě tak skvělé, že Standův kiks v “Highlight” i Zuzčin výpadek textu v jedné z dalších skladeb vyvolaly jen pár blahosklonných úsměvů a dojmu to vůbec neuškodilo.

Podle očekávání se hrálo hodně z novinky, ale zaznělo i několik vykopávek. Sice trochu zamrzela absence skladeb z výtečného “Amplify” (a teď doufám, že jsem žádnou nepřeslechl, protože to by bylo trapné), ale to je jen čistě subjektivní dojem. Za celou dobu totiž nezazněl jediný slabší kus a okřídlené rčení “co song – to pecka” je zde zcela na místě. Odezva publika byla zpočátku (zřejmě kvůli zvuku) poměrně vlažná, ale čím déle se hrálo, tím výše nálada na obou stranách sálu stoupala, a i když na nadšení lidí z koncertu Embassy of Silence se Dying Passion nedotáhli, ke konci už to bylo velice obstojné a dokonce došlo na dva přídavky. Dying Passion tedy prakticky bezvýhradně naplnili nemalá očekávání, která jsem do nich vkládal, a předvedli další vynikající vystoupení, z něhož jsem odcházel naprosto spokojen a s pocitem vrcholného kulturního uspokojení. Tvrzení, že Dying Passion neumějí zahrát špatný koncert, zde tak opět nabrala na věrohodnosti a až budu mít příště příležitost podrobit je další zkoušce, ochotně tak učiním.