Datum: 18.10.2016 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber

Když jsem před rokem viděl své oblíbence Enslaved na jubilením dvacátém ročníku Brutalu, zařekl jsem se, že to není naposledy – že je chci zažít minimálně ještě jednou, tentokrát pěkně v atmosféře klubu a s patřičně dlouhým setem. Totéž jsem si říkal i o úplně posledním vystoupení daného ročníku, technicky blackových Ne Obliviscaris, kteří mi navzdory brzké ranní hodině učarovali a donutili i na rozbolavělých oteklých nohou paralyzovaně stát a hltat každý kytarový zákrut, úder bicích, vokální linku i houslovou melodii. Proto když se rozkřikla zpráva, že tyhle dvě formace spojí síly na evropské turné a jednou z jejich zastávek bude Praha, jakékoliv diskuse byly zbytečné. Účast byla povinností a očekávání ne zrovna malá. Tato dvojice byla nakonec doplněna ještě o texaské porgressivemetalové Oceans of Slumber – další z kapel, co bourají stereotypy o tom, že frontwoman band musí být zákonitě nějaký symhonic/power patos. Koncert byl umístěn do Nové Chmelnice a navzdory pár mouchám ve mně zanechal veskrze pozitivní dojem.

Vědom si aktualizovaného harmonogramu jsem do klubu vkročil nějakých deset minut před začátkem první skupiny, přičemž lidí zde bylo vzhledem k formátu akce zatím ještě relativně poskrovnu. Scéna byla pro Oceans of Slumber přizpůsobena především přítomností jejich vlastních bicích, které byly představeny před ty, jež pak sloužily pro zbylé dvě kapely. Zatímco jsem tedy odložil přebytečné zavazadlo do šatny a vystál frontu na Kozla 11 (což zde byla oproti mdlému Budvaru pro mě příjemná změna), rozezněly se první tóny oněch metalových Texasanů s charismatickou černoškou za mikrofonem. Hudba Oceans of Slumber disponuje hutnými riffy, zajímavou, až post-metalově působící rytmikou a především silnými vokály, které dodávají hudbě specifický ponuře magický nádech. Naživo pak působili důstojně, i když na můj vkus až příliš staticky a komorně, což v kontrastu s větším a relativně sterilně působícím prostorem Chmelnice tak úplně neharmonovalo. Zvuk byl jistější v basech a rytmice, zatímco kytarové nuance byly místy malinko ohoblovány, žádná katastrofa se ale nekonala – přeci jen až tak křišťálově technickou hudbu nehrají, aby potřebovali zvuk naprosto precizní. Příjemným vizuálním zpestřením bylo, když bubeník na kus jedné skladby vlezl za klavír, zatímco jeden z kytaristů ho vystřídal u bicích. Dle očekávání byl jejich set příjemným zabavením, jež sice nedisponovalo nějakou závratnou přidanou hodnotou, přesto velmi potěšilo.

V mých očích jediná předkapela v pravém slova smyslu byla za námi a nezbývalo než se nakvartýrovat pod pódium a očekávat jednu z hlavních hvězd večera, zatímco sál se konečně solidně plnil. Reorganizace scény zabrala nějakou čtvrthodinku a po chvíli spustila světla, napochodovala šestice charismatických Australanů a spustila svou technicky i kompozičně vypiplanou muziku. Pokud jsem si tehdy na Brutal Assaultu pochvaloval parádně čitelný zvuk, tentokrát jsem nemohl být spokojen. Ne snad, že by se jednalo o nějakou tragédii – žádná neprostupná hluková koule se naštěstí nekonala, přesto měl zvuk k vyrovnanosti daleko. Jasně, zvučit open air akci je přeci jen něco jiného než klub formátu Chmelnice, přesto zrovna u hudby typu Ne Obliviscaris je každý detail podstatný – a v porovnání s organickým festivalovým zvukem jejich klubový set strádal.

Nicméně samotní hudebníci předvedli takřka bezchybný a velmi přesvědivý výkon. Jejich profesionalitu lze ilustrovat na příkladu houslisty a vokalisty Tima Charlese, jenž navzdory tomu, že ho během setu trápily zdravotní obtíže (údajně dle jeho spoluhráčů se prý těsně před koncertem vehementně vyzvracel), své pasáže byl schopen výborně odehrát. Setlist vyrovnaně balancoval mezi oběma alby, i když přeci jen vzhledem k délce jejich kompozic se toho za těch 50 minut nestihlo zas tolik, kolik bych chtěl. Nejvíc na mě zapůsobili při „Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux“ a závěrečné „And Plague Flowers the Kaleidoscope“. Ve výsledku jsem samozřejmě spokojen. Přesto mi však těch pár much, s nimiž bohužel sami hudebníci mohli těžko něco udělat, zpětně asi nedovolí vystoupení glorifikovat, jakkoliv by si to tahle kapela zasloužila.

Po Ne Obliviscaris jsem tedy příjemně naladěn a čekání na norské matadory uteče celkem rychle. Na scéně se nyní tyčí výzdoba s logem skupiny a jakmile je vše připraveno, na pódium hrdě nastupují ostřílení hudebníci a spouští „Roots of the Mountain“. Zprvu zastřený zvuk kytar na úkor rytmiky sice budí trochu obavy, ale postupně si uši zvykají a zvuk se vyrovnává. I když výhrady bych stále měl – kytary bych si přál hlasitější a průraznější, dvojšlapka u bicích občas trochu splývala a čisté vokály také místy nepůsobily moc rozpoznatelně. Na to, že kapela s sebou brala svého zvukaře i s pultem, jsem přeci jen čekal, že bude celkový projev působit o něco přesvědčivěji. Nicméně o žádnou katastrofu ve stylu „po půl minutě teprve zjišťuji, že hraje moje oblíbená skladba“ se rozhodně nejednalo.

Co se týče pak samotného nasazení hudebníků a celkové atmosféry, úterní vystoupení jednoznačně pokořilo rok starý festivalový zážitek. I když uznávám, že z oslavy pětadvacátého výročí – což byl argument proč tohle turné vzniklo – se přeci jen dalo vymlátit víc. Pro Austrálii si například Enslaved přichystali dvoudílné koncerty, kde zazněly jak zahrabané a dnes již naživo raritní pecky z 90. let, tak novější věci, které hrají běžně. My jsme byli o onu archivnější polovinu ochuzeni. I tak ani sázka na jistotu není v případě Enslaved žádná ostuda a setlist mě zkrátka bavil. Ať už „Ruun“, „Fenris“, „The Crossing“ či naprosté koncertní jistoty jako „The Watcher“, „Ethica Odini“ či chytlavá rockovka z posledního alba „Building with Fire“. Jen mě mrzí, že nezahráli ani jediný kousek z uhrančivé desky „Monumension“ ani nic z fenomenální „Isa“.

Havraní Grutleho skřeky stále uzemňují stejnou razancí jako kdysi, z projevu Enslaved dýchá naprostá uvolněnost, poctivost a přesvědčivost. Snad jen ono hecování ke skandování bych si s klidem odpustil – to kapela tak úplně nemá zapotřebí (nemohu si pomoct, ale když slyším od frontmana „hej, hej“, vzpomenu si na jedny švédské producenty patetických odrhovaček a otvírá se mi kudla v kapse). Po „Ground“ se Norové vydávají do zákulisí, ale je jasné, že přídavek na sebe nenechá dlouho čekat. Zprvu ve formě bicího sóla Cato Bekkevolda a poté prostřednictvím epické „One Thousand Years of Rain“ z „In Times“ a nestárnoucí „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasil“. Pak už nastává skutečné loučení, podávání si rukou a další sentimentální serepetičky.

Celkově jsem s úterním večerem velmi spokojen. Ne Obliviscaris mě sice o poznání víc odpálili na loňském Brutal Assaultu, i tak se ovšem jednalo o velmi slušné vystoupení s fajn atmosférou. Detaily, které bránily k naprosté extázi, mohli sami hudebníci jen těžko ovlivnit a co se týče jejich zápalu, není skutečně na co si stěžovat. Enslaved oproti nim své festivalové vystoupení pokořili – bylo to delší, setlist asi lepší a především energie, atmosféra a nasazení bylo nesrovnatelně poutavější. Sice je škoda, že si namísto hodinu a půl dlouhého vystoupení nedali hned pořádné výroční tříhodinové, ale holt člověk taky nemůže mít všechno, že.