Datum: 4.10.2014 Místo: Praha, Divadlo Archa Účinkující: Front 242, Pokémon Reaktor, R.B.M.K. Akreditaci poskytl: Sanctuary

Budeme-li se bavit o nejvýznamnějších skupinách elektronické scény, asi jen těžko by šlo vynechat belgické Front 242, kteří jsou de facto zakladateli celé EBM odnože. Tihle veteráni fungující již od začátku 80. let v České republice vystoupili naposledy před šesti lety v Praze, nicméně tehdy jsem ještě jakožto (relativně) ortodoxní posluchač metalu žil v přesvědčení, že jakmile tam není kytara, tak to není pořádná muzika. Během šesti let se toho ovšem mnoho změnilo, takže když se právě do Prahy, ještě konkrétněji řečeno do pražského Divadla Archa, Front 242 vrátili, bylo o programu na večer 4. října jasno.

Než ovšem došlo na samotné Front 242, objevilo se samozřejmě nějaké to zahřívání v podobě předkapel. Celou akci otevřel domácí projekt R.B.M.K. (což je jen tak mimochodem také zkratka pro typ reaktoru jaderných elektráren používaný především na území bývalého Sovětského svazu – právě reaktor tohoto typu vybuchl při nechvalně proslulé Černobylské havárii), který je úplně novou akvizicí na scéně. V jeho sestavě se ovšem nacházejí zkušení borci, jmenovitě z Rodent & Laura a Tear. Nicméně když srovnám výkon R.B.M.K. s tím, co předvedli třeba právě Tear na našem letošním setkání před Project Pitchfork, tak nyní to bylo o několik levelů lepší, a to nejen co do samotného vystoupení, ale především i co hudební stránky.

Koncert R.B.M.K. byl zejména o překvapení – tím hlavním byla muzika, jež byla pro mě osobně až nečekaně dobrá. Kapela se na svém prvním živém vystoupení vůbec představila relativně agresivní směskou EBM a industrialu, která šlapala, jaksepatří. Byla v tom koňská porce energie, a i když ty songy asi všichni přítomní slyšeli poprvé v životě, právě díky té energičnosti to fungovalo na výbornou hned, takže nějakou odezvu R.B.M.K. rozhodně měli. Jestli měl koncert sloužit jako nalákání na případnou studiovou tvorbu, pak se to rozhodně povedlo, protože třeba já bych po tomhle s poslechem moc neváhal. Samotný výkon byl také dobrý, sice to nebylo nic extrémně strhujícího (což je ale v pohodě, přece jen to byl první koncert projektu), ale nuda se v žádném případě nedostavila ani na chvilku, čemuž také notně pomáhala i podařená projekce za zády kapely. Ve výsledku tedy vyhrazená půlhodinka uběhla docela rychle, což je v překladu vždycky znamení povedeného vystoupení.

Druzí na řadě byli němečtí Pokémon Reaktor, kteří sice živě nevystupovali úplně poprvé, ale bylo to poprvé mimo Německo. Když jsem jejich muziku zkoušel v rámci předkoncertové přípravy, nemůžu tvrdit, že bych si z toho zrovna sednul na zadek, spíš naopak, protože mě to moc nezaujalo a ulítlá pokémonová prezentace a záměrně amatérské homemade videoklipy mě spíše odrazovaly. Koncert byl ovšem úplně jiná liga a Pokémon Reaktor byli totálně kulervoucí. Opětovně se potvrdilo osvědčené heslo, že živě je hudba vždycky větší divočina, protože zatímco studiové nahrávky mi přišly docela hodné, na koncertě to byla úplně jiná káva a masáž elektronických beatů byla vážně drtící. Sice to byla jízda od začátku do konce, ale speciální zmínku si i tak zaslouží song “Steam Pressure, Drill & Kick It”, z něhož se vyklubala hitovka jak dobytek a její návykový refrén mi hrál v hlavě ještě pěkných pár dnů.

Jestli jsem u R.B.M.K. řekl, že to mělo energii, tak u Pokémon Reaktor jí tam bylo minimálně o vesmír víc a bylo to tak po čertech zábavné, že ani plyšový Pikachu mě nijak nerušil. Vizuální složku navíc hodně příjemně zpestřovaly dvě slečny klávesačky, které mi tam sice připadaly spíš na ozdobu, protože toho obě víc naskákaly, než zahrály, ale vzhledem k tomu, jak jim to slušelo, si asi málokdo mohl stěžovat. To, že toho moc nenahrály, se ostatně pěkně ukázalo v době, kdy jedna z nich klávesy zahodila, vydala se pařit na celý song do publika a ve zvuku nebyl poznat sebemenší rozdíl. Jenže nic z toho mi tak nějak nevadilo a zcela upřímně jsem se během Pokémon Reaktor bavil tak královsky, že zasypávání publika konfetami nebo pokus skupiny o vytvoření wall of death (která se moc nepovedla – většina návštěvníků koncertů Front 242 zjevně nechodí na hardcore nebo metal, aby takovéhle srandy znali) byl jen malý bezvýznamný bonus navíc. Je mi jasné, že je to docela kacířská myšlenka, ale Pokémon Reaktor to u mě ten večer vyhráli a bavili mě víc než samotní Front 242.

Tím ovšem nechci říct, že by snad Front 242 byli špatní. Viděl jsem je poprvé v životě, takže nemůžu srovnávat s jinými koncerty, ale i oni se mi líbili. Nedá se tvrdit, že by to byla nějaká vysokooktanová našlapaná jízda, ani že by to snad mělo nějakou strhující atmosféru, ale i tak to rozhodně mělo něco do sebe a Front 242 s jistotou (i když možná trochu rutinně) odehráli vystoupení, u něhož jsem se rozhodně nenudil. Projekce nebyla zrovna bombastická, ale nijak to nevadilo, alespoň se člověk mohl pořádně soustředit na kapelu a její muziku. Jediné, co onu rutinní jistotu trochu narušilo, byl moment, kdy se na pódium vyškrábal mírně opilý borec a si chtěl také zazpívat, pro což ovšem Richard Jonckheerem, jenž byl zrovna u mikrofonu, neměl zrovna pochopení a nesl to trochu nelibě, takže se nakonec vetřelec spokojil pouze s tancováním všude okolo. Ochranka trochu zaspala, tudíž si nějakou tu minutu slávy užil.

Výběr songů nebyl nijak překvapivý, a jestli se někdo kouknul na nějaký letošní setlist Front 242, musel mít už předem představu, co se bude hrát. Belgičané provětrali svůj katalog napříč časem a nějaká ukázka zazněla z většiny vydaných alb, přičemž největší zastoupení měla kultovní deska “Front by Front”. Otvírákem koncertu se stala “Moldavia”, na kterou takřka ihned navázala “Body to Body”, a přesně v tomhle duchu skupina pokračovala i po zbytek svého vystoupení – naprosto minimální proslovy, minimální prodlevy a jeden track za druhým. Malinko mě živě zklamaly pomalejší kusy jako “Triple X Girlfriend” nebo “Quite Unusual”, které jsou na albech výtečné, ale v živém podání jim to zas tolik neslušelo.

Co se však povedlo na jedničku, to byly rychlejší věci, které se tak pro mě staly jednoznačnými vrcholy. Zajímavé bylo, že Front 242 vystoupení hodně dobře stupňovali a tyhle rychlejší skladby se tak nacházely především v závěru setu. Finále však bylo excelentní a závěrečné kvarteto kultovek “Im Rhythmus Bleiben”, “Headhunter”, “Funkahdafi” a “Welcome to Paradise” už nemělo chybu. Po “Welcome to Paradise” přišla první pauza delší než pár vteřin, když se Front 242 uklidili do zákulisí. Za nějakou tu minutku se však samozřejmě vrátili na přídavek, který obstaraly “Until Death (Us Do Part)” a “Punish Your Machine”. Poté se již Front 242 uklidili definitivně, a když se takřka ihned rozsvítila světla, bylo jasné, že je konec.

Podle zveřejněného programu měli Front 242 hrát dvě hodiny, od desíti do půlnoci, nicméně rozhodně nehráli, protože o půlnoci už jsem byl pomalu doma. Základní set trval necelých 70 minut + nějakých cca 10 minut navrch za přídavky, díky čemuž by se mohlo zdát, že to kapela trochu ošidila. Ve skutečnosti však toho Front 242 nezahráli úplně málo – jak už bylo řečeno, jelo se v tempu a bez přestávek nebo proslovů, písnička za písničkou. Především díky tomu to trvalo tak “krátce”, ale osobně jsem si nestěžoval a přišlo mi to tak akorát… ne málo, aby se člověk cítil ošizen, ale ani ne moc, aby to bylo natahované nebo nudné.

Na koncertech samozřejmě bývá alfou a omegou také zvuk, nicméně kdyby byl špatný, už jsem na něj dávno nadával. Všechny tři skupiny měly sound dobrý, čitelný, žádný nástroj nebyl utopený, v tomto ohledu jsem ze svého místa neměl sebemenší problém. Návštěvnost mi také přišla výborná, jak se na jméno takové formátu sluší a patří… když spustili Front 242, byla Archa opravdu našlapaná a vepředu na ploše se skoro nedalo hýbat, takže i z tohohle pohledu se určitě jednalo o povedenou akci.

Je pravda, že nemůžu tvrdit, že by Front 242 předvedli úplně geniální vystoupení, možná jsem i čekal, že to bude ještě lepší, protože vlastně byli “jenom” dobří. Mluvit o zklamání však na místě není, protože i tak jsem se bavil, a i když Belgičany trochu paradoxně zastínili Pokémon Reaktor, jejichž set beze srandy válcoval vše okolo, pořád se mi to líbilo a jsem rád, že jsem tuhle legendu konečně taky viděl.