Datum: 22.10.2015 Místo: Praha, Futurum Účinkující: God Is an Astronaut Akreditaci poskytl: Obscure Promotion

Pár dnů nazpět jsem se podíval na zub aktuální placce z dílny irských post-rockérů God Is an Astronaut, „Helios | Erebus“. Ve čtvrtek 22. října pak přišel čas zjistit, jak zbrusu nové písně obstojí naživo. Vystoupení v rámci loňského Brutal Assaultu řadím mezi top zážitky festivalu a jeden z nejlepších post-rockových koncertů, které jsem zažil, takže jsem popravdě ani nedoufal, že by Irové mohli překonat sami sebe.

Původně jsem očekával, že „Astronautům“ bude předskakovat některá z místních žánrovek (a že by se jich našlo víc než dost), ostatně i název události na FB a informace zveřejněné klubem tomu napovídaly. Jenže do poslední chvíle nebylo o dalších vystupujících nic známo a pořadatelé v podstatě až za pět dvanáct oznámili, že kapela vystoupí sama a začátek bude o hodinu později, což mohlo některé platící, podle mého názoru docela oprávněně, nakrknout – ostatně, já se taky těšil na trochu delší akci. Čtveřice tak přesně v devět nastoupila před nerozehřáté publikum, nicméně to, jak se záhy ukázalo, pro ni nebyl kdovíjaký problém.

Průzkum vesmírných dálek začal spíše střídmě, proud tónů se nikam zvlášť nehnal a melodie zlehka pročesávaly zaplněný klub. God Is an Astronaut si postupně připravovali publikum mírnějšími skladbami jako „Echoes“ nebo „Vetus Memoria“, což se jim povedlo na výbornou. Odhadem tři stovky lidí se chytaly od samého začátku a civilní, přátelská atmosféra začínala nabírat na obrátkách. Po čtyřech skladbách si dali kratší pauzu s drobnou klávesovou vložkou od Jamieho, jenže pak nastala změna v podobě „Worlds in Collision“ a nebe explodovalo. Polovina diskokoule umístěná uprostřed stage pod světly projektovala na její stěny mezihvězdný prostor, jehož časový rozměr během písní přestal existovat. Pokud první skladby plnily roli červených trpaslíků, s titulkou novinky „Helios Erebus“ došla řada na i na rudé obry a další vesmírné giganty, kteří do publika přelili svoje nezměrné dávky energie.

God Is an Astronaut provedli Futurum většinou své diskografie; i když osmá, poslední řadovka se dostala ke slovu celkem pochopitelně nejvíc, ani starší desky nijak nestrádaly. Do dvanácti písní se tak vešly ještě kusy jako „The Last March“, „Centralia“, „Forever Lost“ nebo závěrečná „Agneya“. Když už to vypadalo, že se kapela sebere a zmizí do hlubin backstage, Jamie s Torstenem se pustili do dialogu s publikem, který by se dal přeložit zhruba touto otázkou: „Máme teď zalézt do backstage a nechat se čtvrthodiny vytleskávat jako kokoti z Nickelback, nebo se na to prostě vysereme a uděláme to jako post-rockeři?“ Odpověď byla docela jednoznačná, takže se oba dva jen naoko otočili zády, teatrálně skočili zpět, aby na závěr přidali „Suicide by Star“ a „Route 666“. Ostatně, tahle vypečená dvojice provázela příjemně civilním vystupováním a decentními vtípky celý večer, takže kontakt s publikem stejně jako při mém posledním setkání nijak netrpěl a bylo vidět, že si ho obě strany užívají.

Je možná trochu škoda, že reakce publika nebyla tak bouřlivá jako třeba právě na Brutal Assaultu. Nevím, jestli to bylo místem nebo absencí předkapely, ale zkrátka to nebyl zdaleka takový nářez. Praha byla klidnější, komornější, v jistém ohledu individuální, až téměř intimní. Žádné skákání členů kapely do publika, ani žádné brutální paření, nanejvýš decentní házení řepou. Na druhou stranu, God Is an Astronaut se revanšovali víc než jeden a půl hodinovým setem a skvělou atmosférou, takže díky za ryby a příště se (pravděpodobně) uvidíme zas, protože jak se ukázalo, Irové si svoji koncertní úroveň drží.