Datum: 3.2.2017 / 28.1.2017 Místo: Praha, Modrá Vopice / Ostrava, Barrák Účinkující: Dying Passion, Heiden, Somnus Aeternus

Praha, 3.2. (Onotius):

Jak jsem již nastínil v únorovém vydání koncertního eintopfu, na pražskou zastávku turné Svlékni tmu jsem byl vskutku zvědav. Měla se zde totiž objevit hned trojice kapel, jejichž jména na tuzemské scéně poměrně značně rezonují, a já přitom ani jednu z nich do nynějška neměl tu čest okusit naživo. Například pro brněnské Heiden jsem měl vždy trochu slabost, ať už mluvíme o jejich blackové, post-metalové nebo baladické tváři, a do podobné pozice se díky svému druhému albu „Exulansis“ v mých očích vyšplhali i jejich doomoví kolegové Somnus Aeternus. Ryze českou soupisku doplňovali služebně nejstarší a obecně celkem chválení, byť mnou zatím nepříliš prozkoumaní Dying Passion ze Šumperka. A zajímavá akce byla na světě. Pražská zastávka se konala v klubu Modrá Vopice. A jaké dojmy z téhle akce nakonec opanovaly?

Je pár minut před osmou, já se rozvážným krokem šinu po namrzlém chodníku a nechávám se navigovat směrem ke klubu, který jakkoliv je pro akce podobného formátu celkem oblíbený, mně se do nynějška vyhýbal. Kvůli své neznalosti lokality dorážím na místo až ve chvíli, kdy už Heiden spouští první tóny meditativní balady „Poslední list“. A tak jakmile zaplatím vstupné, rovnou se zařazuji do hlediště.

Heiden mě překvapují, ale abych řekl pravdu, ne úplně pozitivně. Nemám nic proti jejich intimnější tvorbě, jejíž střípky se začaly objevovat už na „Dolores“ a vygradovaly na baladickém „Na svůj příběh jsme sami“, jenomže když už se kapela rozhodne pro měkčí muziku s melodickými čistými vokály, bylo by fajn, kdyby ty vokály na koncertě měly charisma a vynikly. Což se bohužel neděje a dost to celkový dojem nabourává. Mám zkrátka pocit, že to Kverd naživo moc nedává, melodie si upravuje a mění frázování. Nejvíc tohle pozoruji na písni „Dva“ z poslední desky, v níž melodie sloky začínající slovy „Na oběžné dráze dýchám hvězdný prach“ oproti desce naprosto ztrácí svou sílu a zní bohužel poněkud mdle. Instrumentálně je však všechno v pořádku a Heiden se snaží své limity dohnat upřímným vyzněním a komunikací s fanoušky.

Slušelo by se zmínit, že zazněla i zbrusu nová skladba – jakýsi testovací vzorek z nového materiálu. Ta překvapuje rockovým feelingem, ale zachovává si i klasickou Heidenovskou zádumčivost. Nicméně takhle na první poslech ještě úplně nevím, zda se jedná o krok dobrým či špatným směrem. Blackmetalové období kapela zřejmě nechává za sebou, ale z post období zazní „Kolik času zbývá“ z “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” a na závěr tradiční „Dnešní noc je žena“ z „Dolores“. Především první jmenovaná celkem pěkně graduje, takže nakonec přeci jen ledy trochu povolí. I přesto se po vystoupení nemohu zbavit lehké pachuti toho, že jsem čekal nesrovnatelně víc.

Během pauzy, v níž probíhá tradiční přestavba scény, se v prvních řadách shlukuje relativně početná partička fotografů – což mě celkem překvapuje vzhledem k tomu, že tolik se jich často nevidí ani na o něco větších akcích zahraničních kapel. Fanoušci zatím popíjejí, prohlíží si merch (který je zde rozšířen i o stánek se zahraniční produkcí), baví se a netrpělivě vyhlíží, kdy už konečně na pódium nastoupí šumperští náladotvůrci. Netrvá dlouho a skupina poprvé hrábne do nástrojů. Takhle, přiznám se, že hudbu Dying Passion osobně nepovažuji za kdovíjaké terno, ale naživo to působí suverénně a celkem baví. Především silný zpěv a přesná instrumentace ukazují, že kapela za dlouhá léta existence svůj živý projev vybrousila a nyní sklízí ovoce. Samotné melodie mi sice postupně začínají trochu splývat, na druhou stranu ale jejich charisma a preciznost působí v porovnání s Heiden o poznání přesvědčivěji. Což je vlastně celkem paradoxní, neboť jsem čekal, že Dying Passion budou těmi, kdo mě tento večer zaujme nejméně. A oni nakonec předvedli velmi solidní set. Zvuk působí vyrovnaně, i když elektronické samply, jež formace poslední dobou čím dál hojněji využívá, jsou místy možná trochu upozaděné. Publikum je při jejich vystoupení asi nejpočetnější za celý večer a chvíli po skončení formálně posledního kousku si skandováním vyžádá přídavek.

Čekání na poslední vystupující večera se, jak to tak občas bývá, solidně protahuje. A publikum postupně poněkud řídne. Ti, co mají vkus, ale zůstávají, neboť vědí, že co nevidět budou rozsekáni vybroušeným doommetalovým rituálem. Somnus Aeternus nastupují na scénu a po chvíli zvučení rozjíždí naostro první pecku. Zvuk je pochopitelně řádně průrazný a hutný, avšak orientovaný spíš na basy, zatímco melodie ve vyšších frekvencích splývají. Klávesy mají trochu podivný nádech a často mi v nich unikají různé nuance, které znám z desky. Jsou zde slyšet víc tlumené táhlé melodie v hammondkovém stylu než klavírní vyhrávky – za příklad čehož může sloužit neúplně vyznívající refrén „Frostbound“.

Během prvních skladeb je sice poklidné užívání si muziky z první řady trochu narušeno šarvátkou mezi mírně podnapilým chlápkem a fotografem, ale agresivní jedinec je posléze zpacifikován a fotograf si na oplátku dává pozor, aby moc neobtěžoval fanoušky svým oslňujícím bleskem. A atmosféra je solidní, i když při letmém pohledu za sebe si říkám, že je vážně škoda, že mnozí z fanoušků předchozí skupiny už zřejmě šli někam na pivo. Tihle Brňáci by rozhodně zasloužili víc pozornosti. „Ale co, jejich chyba,“ říkám si a obracím se ke kapele, která zrovna vyhrává drtící pasáže v „Path Through Oblivion“. Nejvíc se má pozornost upíná na rytmickou složku v režii bubeníka Indiána (dříve aktivního v Arch of Hell), který naplno dává na odiv, že doom metal může být rytmicky velmi sofistikovanou hudbou. Z vokálů lezou ven hlavně growly, zatímco na čisté zpěvy musí člověk zatraceně špiclovat uši, aby něco pochytil. Přes těchto pár much mnou ale muzika Somnus Aeternus zkrátka hýbe. Pro mě nejlepší vystoupení večera. Hutné, procítěné, upřímné.

Koncert tří trojek – koncert konající se třetího se třetí zastávkou turné tří skupin – tedy dopadl dobře. Zklamání z Heiden částečně zalepili zábavní Dying Passion, především pak ale mocní Somnus Aeternus. Ti i navzdory své relativně krátké existenci odehráli set, který vypadal, jako by ho na svědomí měli nějací žánroví nestoři. Formální nedostatky vyrovnalo charisma. Škoda jen, že se subjektivně jaksi nemohu zbavit pocitu, že celý večer byl takový trochu roztříštěný. Možná i malinko rozptyloval polohospodský prostor Modré vopice. Ale čert to vem, i tak své návštěvy rozhodně nelituji.

---

Ostrava, 28.1. (Metacyclosynchrotron):

Když jsem před osmou dorazil do ostravského klubu Barrák, očekával jsem, že Heiden už budou mít kus setu za sebou. Nu, nebylo tomu tak, na pódiu byly pouze nástroje, členové všech tří kapel byli viděni různě po klubu, který byl navíc otevřený jen z poloviny. Onu druhou část, kde se nachází další bar a je zde i větší prostor pro sezení, prostě nemělo pro těch cca dvacet a něco příchozích smysl otevírat. Kapely tedy evidentně čekaly, zda místní ještě nedorazí, ale k tomu nedošlo.

Neuběhla ani dvě piva a Heiden se do toho konečně rozhodli praštit. Hlouček příchozích se sporadicky rozmístil v prostoru a v uctivé vzdálenosti od pódia, což bych ale dal za vinu hlavně přepálenému zvuku, který byl cca první tři skladby z blízka velice nepříjemný. Poměry nástrojů byly ale nastaveny šikovně, takže jakmile jsem si zacpal uši (a zvuk byl stejně brzy rozumně ztišen), zjišťoval jsem, že se mi vystoupení Heiden začíná překvapivě zamlouvat, a to jde současná tvorba kapely mimo mě. Bude to jistě tím, že od minulého setkání (2013?) na mě pánové a slečna působili mnohem vyhraněji. Nejlepším dojmem na mě nakonec zapůsobila skladba, kterou Heiden odehráli bez kláves a také závěrečná „Dnešní noc je žena“, i když bych byl raději za jiné skladby z „Dolores“. Ještě starší písně se celkem pochopitelně nehrály. Celkově vzato, Heiden překvapili natolik, že jsem pozdějšího startu rozhodně nelitoval.

S Dying Passion jsem rovněž neměl tu čest poprvé. Když se v Ostravě zastavili s Morgue Son a Forgotten Silence, a to snad v roce 2012, dost mě jejich vystoupení vzalo, i když to Forgotten Silence nakonec v Barráku rozsekali natolik, že onen „romantický“ dojem z Dying Passion byl trochu upozaděný. Těšil jsem se, že by se na minulý úspěch mohlo ve vhodnější hudební společnosti navázat, žel se tak nestalo. Těžko jasně definovat, čím to bylo, když po hudební stránce asi nic špatně nebylo. Hlavní rozdíl od minula bych spatřoval ve světlech, které tehdy krásně podtrhly komorní ráz koncertu, ale tentokrát nikoliv a nejen z toho důvodu set působil jako pouhá veřejná zkouška. Zkrátka jsem se nedokázal do vystoupení ponořit, i když jsem chtěl. Škoda. Ale, do třetice, se Somnus Aeternus, tomu už bylo podstatně jinak!

„Exulansis“ jsem zaslouženě zmínil ve výročním eintopfu, takže jsem byl logicky zvědav, jak Somnus Aeternus své dílo odprezentují live. Nu, bylo to takřka jako z desky, čímž ovšem nechci říct, že by vystoupení chyběla pravá koncertní intenzita. I když ani ta nezahladila kompoziční „chyby“, které jsou na desce přítomny. Konkrétně bych zmínil třeba planou pasáž předcházející podobně bezzubé „sypačce“ v „Path Through Oblivion“, ale to byl jen jeden z mála momentů, kdy mi Somnus Aeternus dovolili sestoupit zpátky v nudnou a šedivou realitu. Když totiž došlo na některý z výraznějších momentů (a že jich na desce pár je!), tak to bylo prostě mocné a strhující, až se chtělo řvát společně s Insomnicem (mít na to hrdlo). Vcítit se do hudby bylo navíc o fous jednodušší, když člověk viděl, jak ji prožívají členové samotní. A to hráli pro oněch příslovečných pět a půl lidí, neboť publikum (zřejmě kvůli blbým spojům) ještě více prořídlo. Zkrátka a jednoduše, bylo to něco „víc“ než jen pouhý koncert. Zážitek ve mně rezonoval ještě minimálně celý další den, což zkoumání limitky „Exulansis“ učinilo o to cennější. Díky.

---