Datum: 30.3.2016 Místo: Praha, Cross Účinkující: Hexvessel, New Keepers of the Water Towers, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Mít Hexvessel v klubu v Praze – to je něco, na co jsem čekal pěkných pár roků, a i když mě malinko mrzí, že Mat McNerney a jeho houbičková parta nestihli přijet v období fantastického alba „No Holier Temple“, pořád lepší později nežli vůbec. Na druhou stranu, setlist postavený především na letošní, psychedelicky rockové novince „When We Are Death“, která postupně zazněla takřka celá, mi rovněž nevadil, protože i to je skvělá deska. Ale to už trochu předbíháme události…

Nejprve se ujal slova domácí support v podobě Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip alias pták s kytarou, lord helma s kytarou, kabuki maska s baskytarou a paroháč za bicími (fakt – to jsem si nevymyslel). Při domácím poslechu mě tahle psychedelická partička na zadek tak úplně neposadila, ale v živém podání to bylo docela příjemné a minimálně příčná flétna à la Jethro Tull určitě potěšila. Navíc je mi sympatické, že se tu konečně někdo snaží o čistokrevný psychedelický rock, což je žánr, který, zdá se mi, v našich končinách zas tak moc nefrčí. Nicméně, rozhodně se musí nechat, že v tom jsou i dobré nápady, což na koncertě vyniklo ještě dvojnásob oproti studiovým nahrávkám, a stačí mi to k tomu, abych další počínání Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip po očku sledoval i nadále. Začátek večera tedy ne omračující, ale rozhodně pohodový.

Skutečná pecka ovšem přišla s druhými New Keepers of the Water Towers ze Švédska, kteří už Hexvessel podporovali na celé šňůře. Upřímně říkám, že do tohohle večera jsem skupinu vlastně vůbec neznal a jaksi jsem se neobtěžoval si to předem byť i jen letmo pustit – moc jsem tedy netušil, co bych měl od Švédů čekat, nicméně o to větším překvapením pro mě New Keepers of the Water Towers nakonec byli. Byla to podmanivá rocková psychedelie se spoustou vintage zvuků (mellotron!) a malých audio experimentů, které dohromady dávaly jeden sakra působivý celek. Tahákem pro oči bylo množství použitých nástrojů, s nimiž se kapela na pódium sotva vešla – mnozí by to klidně mohli považovat za poněkud zbytečné megalomanství, když využití u nejednoho instrumentu by šlo spočítat na prstech jedné ruky, což byl případ třeba gongu, ale mně to rozhodně nevadilo a naopak se mi takový přístup líbí.

Neřeknu vám, co New Keepers of the Water Towers hráli za songy, nevím to, ale rozhodně vám můžu povědět, že to mělo sakra velkou sílu a že mě kapela, jejíž někteří členové vypadali jak regulérní hipíci, dokázala udržet v napětí i v dlouhých monotónních pasážích. Inu, tohle jsem si opravdu užil – tak moc, že se Švédové dle mého názoru ten večer nemuseli stydět ani vedle Hexvessel. A to říkám i navzdory tomu, že jsem přišel především na Finy a ten zbytek mě s nadsázkou vlastně nijak moc nezajímal. Každopádně, mě si New Keepers of the Water Towers získali na svou stranu a moc rád se podrobněji podívám i na studiovou tvorbu.

No, a poté již konečně nastoupili Hexvessel v čele s McNerneym v zálesáckém ponču (které však po pár skladbách odhodil) a s parádním zvukem za zády… snad jen klávesy bych si dokázal představit víc nahlas, ale zase mě potěšila krásně zvonivá baskytara. Je sice trochu škoda, že skoro polovinu setu a i přes několikeré výzvy kapely nikdo nedokázal ztlumit zatemnit pódium, ale i tak se Hexvessel dařilo s naprostým přehledem kouzlit svou specifickou atmosféra, byť je po vydání letošní desky oděna do rockovějšího hávu.

A když už jsem zmínil letošní desku, rovnou můžu zopakovat i to, co jsem vlastně vyzradil již v prvním odstavci – Hexvessel své hraní postavili především na „When We Are Death“, které zaznělo takřka celé. To v překladu znamená, že nechyběly věci jako „Mirror Boy“, „Cosmic Truth“, „Transparent Eyeball“, „Teeth of the Mountain“ či „Mushroom Spirit Doors“. Starší tvorbě se Finové věnovali jen okrajově. Třeba z debutu „Dawnbearer“ zazněla pouze „I Am the Ritual“; druhá deska „No Holier Temple“ byla zastoupena lehce víc, například s „Woods to Conjure“ nebo magickou „Sacred Marriage“, jejíž přítomnost mi obzvlášť udělala radost.

Jednu velkou nevýhodu však set Hexvessel přece jen měl – utekl strašně, ale strašně rychle. Samozřejmě, z jistého úhlu pohledu je to spíš pozitivum, protože to značí, že kapela hrála skvěle, ale i tak to bylo pryč dřív, než by se mi líbilo. Navíc, nemůžu si pomoct, mi přišlo, že Hexvessel zahráli o dvě skladby méně, než kolik měli napsáno na setlistu… ale možná jsem na ten papír jen blbě čuměl. Tak či onak, bylo to výtečné, McNerney předvedl nádherný pěvecký výkon, kytarista Simo Kuosmanen předvedl epický plnovous a skupina jako celek předvedla bravurní koncert.

Hexvessel si nakonec bez problémů potykali i se steampunkovým interiérem Crossu, ale zrovna tohle nebylo nic, čeho bych se v předstihu bál; tak nějak jsem tušil, že ani takový kontrast Finům nijak neuškodí, což se také nestalo. Trochu jsem se ovšem obával toho, že byl koncert zadarmo (což je v Crossu docela běžné). Sice se mi zdálo, že zde skutečně byli i lidé, kteří se na takovém vystoupené ocitli spíš omylem, ale nakonec jsem s ničím problém neměl a počet lidí mě neiritoval. Na rozdíl od předraženého baru a hnusného piva, ale to samozřejmě není nic, co by člověku večer zkazilo, přišel-li za hudbou. Za sebe tedy mohu vyhlásit spokojenost.