Datum: 13.11.2018 Místo: Praha, Futurum Music Bar Účinkující: Idles, John

Koncert Idles, to pro mě byla povinnost. Jestli nějakou novou kapelu fakt žeru, tak právě je. Desky „Brutalism“ a „Joy as an Act of Resistance“ představují to nejlepší, co se v punku v tomto století odehrálo, a Idles přerostli během dvou let z lokální bristolské partičky v globálně vyhledávanou záležitost. Ostatně o jejich narůstající popularitě svědčí i vystoupení ve Futurum Music Baru, kdy se tak týden před samotným koncertem objevil na události akce štempl „Sold Out“, tedy vyprodáno. No a já vůl samozřejmě zase neměl lístek. Takže jsem začal shánět všude možně, až se nakonec zadařilo.

Očekávání jsem měl veliká, tomu se prostě nedalo ubránit, ale poučen z předchozích zklamání jsem si od hudby Idles dal na nějaký čas pokoj, abych nebyl úplně přesycen, což vedlo také k tomu, že jsem zapomněl, že je tu nějaká předkapela. Tou byli John. Nikdy předtím jsem je neslyšel a ani nic o nich. Ještě před začátkem vystoupení jsem si v klubu prohlídnul veškeré zboží obou kapel, zjistil, že John mají čerstvě venku prvotinu „God Speed in the National Limit“ a ocenil nezvykle nízké ceny za šatnu a pivo.

John mě mohli jenom překvapit a tak se také stalo. Netuše s čím vyrukují (tedy tuše, že asi půjde o něco alespoň trochu spřízněného s hlavním vystupujícím), jsem se poroučel k pódiu. John jsou klasickou neučesanou garážovkou, která hned od začátku bezpečně fungovala a bavila mě po celou dobu. Údernou hudbu zvládají předvádět pouze ve dvou, jeden John měl kytaru, druhej John bicí a mikrofon, čímž mi připomněli vystoupení Mantar na letošním Brutal Assaultu, kdy to bylo podobně účinné. Jedinou vadou na kráse bylo, že všechny jejich písně jsou vlastně na jedno brdo. Vždy se začalo takovým tím netrpělivým přešlapováním bicích a nabalováním nějakého riffu, z čehož zákonitě muselo přijít urvání ze řetězů, a k tomu ostatně vždy došlo. Bylo to ale chytlavé a John to umějí prodat. Zaujal mě také zpěv, pořádně zvířecí, trochu mi připomínal The Barona z Amebix. Celkově rozhodně spokojenost a příjemné rozehřátí.

Po menší pauze už se sál naplnil do posledního místečka, takže jsem měl co dělat, abych se vecpal trochu blíž, ale povedlo se. Idles začali temným otvírákem nového alba „Colossus“, atmosféra se pomalu zahloubala do všech záhybů Futura a v davu to začalo pořádně houstnout. Tohle zahřívací kolo je na zahájení koncertu úplně geniální. Když Joe Talbot začal zpívat naléhavý part „It’s coming“, bylo všem jasné, že to fakt přichází a s následující hardcorovou explozí to taky přišlo. Přílivová vlna energie se v publiku hned odrazila a souznění s kapelou bylo na výbornou. Co začali Idles na pódiu předvádět, muselo vtáhnout každého.

Vyprodané Futurum vyřvávalo veškeré slogany tutovek jako „Mother“, „Danny Nedelko“ nebo „1049 Gotho“, které zazněly hned zkraje, a prakticky nebylo kdy si odpočinout. Jedním z vrcholů byl také flák „Divide & Conquer“, monotónní brutalita, při níž se klub otřásal v základech, a pobavil také bizarní cover „All I Want for Christmas Is You“ od Mariah Carey. Idles potvrdili předpoklady, že právě oni jsou jednou z nejzábavnějších kapel současné rockové scény, a upřímně lituji každého, kdo se na koncert nedostal.

Rytmická dvojice Jon Beavis a Adam Devonshir neustále přidávala pod kotlem, hnala všechno kupředu, a vlastně tak byli jedinou jistotou, jelikož zůstávali na svém místě. Kytarista Mark Bowen s radostí zahazoval kytaru, čapnul mikrofon a vydával se do lidí, a ani Lee Kiernan si nenechal ujít pár skoků do rozvášněného davu. Při „Exeter“ dal svoji kytaru nějaké holce, kterou záhy pobídl, aby vylezla na pódium, no a to už jí následovali další fanoušci. Do Talbota neustále někdo narážel, z čehož nebyl zjevně úplně nadšený, ale hrálo se dál.

Co mě trochu překvapilo, byla Talbotova starost o zdraví fanoušků. Je fakt, že některé skoky byly o hubu, třeba když borci zkoušeli salta, ale jednou je to agresivní, naštvaná, ale i pozitivní hardcorová hudba, a tak nějak to k tomu patří. Každopádně vřava neustávala a už po pár odehraných písních klub připomínal spíše prádelnu, takže se po skončení mohl každý jít směle vyždímat. Idles zahráli vlastně celé nové album, s výjimkou „June“, o které Talbot už dříve říkal, že naživo tuhle osobní zpověď zpívat zřejmě nikdy nebude. Končilo se „Rottweilerem“ a tady mi to sedělo daleko líp než na desce. Zakončení si vzal na paškál Bowen, který nám uštědřil několikaminutovou ukázku běsu a hluku, kdy zbytek kapely už dávno stál opodál s lahváčem v ruce, ale on měl ještě potřebu se pořádně hlasitě vyjádřit.

Vystoupení Idles naplnilo má očekávání a je jisté, že se objeví ve finálním zúčtování nejlepších akcí tohoto roku. On to vůbec byl jeden z nejlepších koncertů, kterým jsem byl kdy přítomen. Jestli dnes stojí za to nějakou skupinu vidět, tak jsou to právě Idles. Jejich punk (přestože se tak oni sami neradi označují) nepředstavuje nic dříve neslyšeného, ale dokáže spolehlivě strhnout. Ani nemám, co bych vytknul, prostě to byl zážitek, autentický, uvěřitelný a bez příkras. Ohlas za touto kapelou je zcela oprávněný.