Datum: 10.4.2014 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: Ille, Never Sol

Znáte to sami. Nebo alespoň doufám, že se tu krom našeho šíleného šéfredaktora najdou tací, kteří tu situaci taky znají. Prostě se vám čas od času nachomýtne do playlistu naprosto skvělá popová deska, kterou točíte pořád dokola. A když pak zjistíte, že ona kapela hraje v docházkové vzdálenosti od vašeho bydliště s velmi zajímavým supportem za lidové dvě stovky, tak prostě není důvod k tomu, proč na její koncert nezajít. A to je přesně případ severočeských Ille, kteří v současnosti jednou šňůru s Never Sol. Prvý jmenovaný celek točící se hlavně kolem zpěvačky, klávesačky a skladatelky Olgy Königové vydal debutovou desku “Ve tvý skříni” na konci loňského srpna. Druhé jmenované těleso skládající se ze čtyř hudebnic vydalo nahrávku “Under Quiet”, mimochodem rovněž debutovku, o měsíc později. A vzhledem k tomu, že obě kapely k sobě mají docela blízko jak žánrově, tak prvotřídní kvalitou, série společných koncertů byla docela nasnadě.

Do žižkovské Akropole jsem dorazil za posledních několik málo měsíců již potřetí – a tentokráte včas, neboť tenhle kulturní svatostánek je zasazen do centra hustě obydlené čtvrti a striktně pro něj platí desátá večerní. Nicméně i včasný příchod se ukázal až příliš včasný; jak často bývá program dost na knop, tentokrát se začínalo hrát až po osmé, a tak mi nezbylo než dobrou půlhodinu lelkovat. Obhlédnul jsem stánek s merchem, zkoupil CDčko Ille a vyzkoušel, jestli je tamní Plzeň stejně hnusná, jako když jsem ji měl naposledy na koncertu WWW. K mé smůle byla.

Nicméně to už odbíjí osmá a na podium přichází Olga s tříčlenným doprovodem a začínají jemným, atmosférickým intrem. Krátký, skromný pozdrav. Skoro jako by z postupně rozrůstajícího se publika měla respekt a dávala najevo svoji křehkost. Dál pokračují “Podhoubím”. Nebo “Zmrzlou”? Už nevím, tyhle dvě skladby se mi do určité míry svojí podobností slévají a v podstatě na tom ani tolik nezáleží. Na jednu stranu perou Ille do publika lidskost a souznění s trablemi všedního dne, na té druhé jsou symboličtí, abstraktní, s pokusy o přesah. Tak nějak v rovnováze, těžko jednu tvář odloučit od druhé – což je přesně to, co tolik můžu. Následují “Co udělaj”, “Kočka”, “Island” (známá z alba spíš jako “Na sever”) ale i klipovka “Zapomenout” a hit “Holka ve tvý skříni”. Zahráli i můj oblíbený cover Vypsané fixy “Ledňáčci” (jakkoliv fiXu nemusím), odkazující na sever Čech, odkud Olga pochází. Padlo i pár mně neznámých skladeb jako třeba “Pluto”, které neznám ani ze staršího EPka “V rekvitzitách”. Nevím, jestli šlo o novou skladbu, nebo o píseň, kterou Olga nahrála ještě s Obří broskví.

Od Ille jsem dostal přesně to, co jsem čekal – a vlastně ještě o kousek víc, protože živé podání skladeb ne, že by bylo tvrdší, ale elektrická kytara, za kterou se střídali oba kytaristé Marek Svoboda a A.M. Almela, byla výraznější, zejména v melancholičtějších, shoegazovějších pasážích, které byly krásně snivé. Na druhou stranu právě kytaristé dodávali svou často energickou hrou živější nádech. Tři čtvrtě hodina strávených v jejich přítomnosti uběhlo snad až moc rychle, ale rozhodně stála za to. Po skončení se mi povedlo ulovit i podpis s věnováním. Během čekání na Never Sol jsem konečně uzřel, kolik lidí došlo, a po předchozích zkušenostech mi Akropole přišla trochu poloprázdná – a to i přesto, že 200, 250 lidí přijít mohlo. A vyjma toho jsem došel zjištění, že Gambrinus je nemlich ten samý hnus co Plzeň, jen prodávaný o pár korun levněji.

Začátek setu Never Sol provázely poměrně zásadní technické potíže. Dokud na podiu byla jen Sára Vondrášková s bubenicí, všechno bylo v nejlepším pořádku. Jakmile se dostavila i zbylá dvojice dívek, totiž houslistka s druhou klávesačkou, začaly problémy. Že jinak jemná hudba začala znít jako vcelku kvalitní noise pop, by mi zdaleka nevadilo, nicméně prsty ucpané uši protagonistek nasvědčovaly, že to rozhodně není stav, který by jakkoliv souvisel s původním plánem. Řešení technických problémů Never Sol vyložili písní, kterou chtěli svůj set uzavřít, nicméně pak už pokračovali podle plánu. Přiznám se, že jejich tvorbu v podstatě neznám, desku jsem před koncertem slyšel jen jednou – na rozdíl od Ille, s nimiž jsem ať již vědomě nebo podvědomě odzpíval či odbroukal všechny texty.

Neznalost se nicméně nijak nepodepsala na tom, jak jsem si jejich vystoupení užil. Hudba Never Sol je více zaměřena jedním směrem, totiž především snivá, občas až mírně hypnotická. Vím, že zazněla “Burning”, otevírák debutovky “Under Quiet”, “Lake” a závěrečná “Femme Fatale”. Na rozdíl od Ille bylo kvarteto dívek trochu monotónnější, na druhou stranu více unášely mimo reality a věřím, že pokud bych jejich album znal tak, jako jsem znal tvorbu první kapely, užil bych si Never Sol mnohem více. Takhle byla Sára Vondrášková s doprovodem “jen” vynikající, ale už tam chyběl ten srdeční vztah. Konec přišel po několika přídavcích na minutu přesně o desáté večer a mně nezbylo než se odebrat domů. A rozhodně jsem nemohl odcházet nespokojen, protože přesně takovýhle koncert už mi dlouho chyběl.