Inter Arma

Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Datum: 22.10.2019
Místo: Praha, 007
Účinkující: Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Legendární pražský klub 007 slaví 50 let a k této události chystá několik speciálních koncertů. Mimoto se ale najde stále dost místa i pro řadové akce, ke kterým patřilo také nedávné vystoupení Američanů Inter Arma. Ti letos zasáhli zvukovody vyznavačů extrémního metalu velice povedenou plackou „Sulphur English“, s níž právě křižují napříč Evropou.

Jako první na programu ale byla tuzemská čtveřice Plešatá zpěvačka. Ionescovo absurdní drama stejného názvu neznám, takže jsem si pod tímto jménem hanebně představoval pitomost souznící s českou pivní smetánkou, ale když byli vybrání jako předkapela Inter Arma, bylo mi jasné, že to nemůže být žádné podobné hovno. První poslech na Bandcampu v rámci přípravy mi ukázal, s čím budu mít tu čest. Musím ale říci, že naživo to znělo ještě trochu jinak. Zatímco ze „Stezky buzerantu“ znějí jako noisově metalový post-hardcore, v Sedmičce se až přibližovali zvuku Inter Arma, tedy vyloženého sludge. Zůstaly noisové kytarové riffy, ale zpěv zněl daleko hruběji a stejně tak celé ladění šlo více do metalu. Působivější mi přijde ten zamlumlaný hlukový výplach ze studia, ale i tak to byl dobrý koncert, jejž ozvláštňovaly nejrůznější udělátka zpěváka Nela, což je věc, která se nevidí moc často. S úlohou předskokana se poprali dobře a dramaturgicky nakonec zapadli daleko více, než jsem myslel.

S Inter Arma už se prostor před pódiem důstojně zaplnil (ze začátku akce jsem byl v klubu takřka sám) a mohli tak začít kralovat rodáci z Richmondu. Že se jedná o první ligu, bylo jasné takřka hned. Koncert mě skutečně nadchl a předčil má očekávání. „Sulphur English“ mám rád, vracím se k němu stále, stejně tak předchozí alba jsou dobrá, ale jelikož se jedná o atmosférické záležitosti, tak nějak jsem nevěřil, že se to povede stejným způsobem převést i na koncertní pódia. To jsem se ale šeredně mýlil. Inter Arma jsou naživo naprosto zničující kolos.

Inter Arma

K mému potěšení se jelo hodně z novinky „Sulphur English“, ale nezapomenulo se ani na starší věci. Borci se na pódiu docela tísnili, což velice brzy začal řešit vokalista Mike Paparo pravidelnými návštěvami diváků, kde odzpíval velkou část vystoupení. Jeho posedlý výraz a náruživý headbanging, kdy si div hlavu neomlátil o zem, působili velice zúčastněně, ale i na ostatních bylo vidět, že si hraní užívají a jdou do toho se vší vervou. Hypnotizující hudba měla stejné účinky jako ze studia – když měla uklidňovat, uklidňovala, když měla přimáčknout ke zdi, přimáčkla.

Vrchol celého večera pro mě spočíval ve skladbě „Citadel“, která je prostě neuvěřitelný válec. Její monumentální riff a zatuhlé tempo patří k případům, jež dokáží navodit husinu. V Sedmičce se k tomu však přidala i energii linoucí se z pódia a ostatních návštěvníků, a to je prostě něco, pro co se chodí na koncerty. Příjemné bylo také zjištění, že zněla dobře i titulní skladba „Sulphur English“, jelikož tu z desky zrovna tolik nemusím. Když se Inter Arma odporoučeli z pódia, nebylo to ještě to poslední. Paparo prohodil do mikrofonu, že mají čas ještě na jeden cover. Spustili nějaký blastbeatový virvál, a až s druhou slokou jsem konečně poznal, co že to hrají. Na rozloučenou hodili „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od legendárních Hüsker Dü, což je dost možná můj nejoblíbenější flák od této kapely. Moje hardcorové já zaplesalo. Přestože notně upravené, stále skvělé. Takový závěr jsem si nemohl ani přát.

Jestliže jste nikdy Inter Arma neviděli, jeli vám jejich hudba alespoň trochu blízká, při příští příležitosti jděte, stojí to za to. Sám jsem nečekal, že to bude až taková morda a o to silnější je to zážitek. Síla materiálu „Sulphur English“ se projevila i v živém provedení. Musím jenom chválit, moc lepších koncertů jsem letos zatím nenavštívil a na tenhle jen tak nezapomenu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.