Datum: 20.6.2018 Místo: Praha, Letiště Letňany Účinkující: Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Na posledních dvou svých pražských koncertech se heavymetalová legenda Iron Maiden představila ve Vršovicích na stadionu fotbalové Slavie. Tentokrát Britové zahráli na letišti v Letňanech, kam na ně dorazilo, jak Bruce Dickinson prohlásil v samém závěru setu, celkem třicet tisíc lidí. Což je úctyhodné číslo a docela by se mu i dalo věřit, protože když se na promítacích obrazovkách sem tam objevil záběr na zaplněnou plochu, byly to opravdu mraky lidu. Což se jenom potvrdilo v metru po konci koncertu, kde to bylo dost brutální bukkake.

Jako předskokané se rozpálené letištní ploše představili The Raven Age. Jméno, které pravidelným návštěvníkům koncertů Iron Maiden asi nebude neznámé, protože pro metalové titány otvírali i před dvěma lety na turné k tehdy aktuálnímu albu „The Book of Souls“. Hádám, že asi nepůjde o důsledek vysokých kvalit The Raven Age, protože ty při vší úctě k nim opravdu neslyším, nýbrž o protekci, poněvadž kapelu vede kytarista George Harris. Stejné příjmení se Stevem Harrisem není náhodné, skutečně se jedná o syna baskytaristy Iron Maiden.

The Raven Age letos vedl nový zpěvák, jemuž by měl někdo vysvětlit, že takhle teplý melír byl v módě tak před dvaceti roky, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Pořád to byl dost špatný bezpohlavní nuda metal, který možná instrumentálně jakž takž zněl živě, ale i tak bylo slyšet, že ze studia to bude nehorázně homosexuální. Mnohem radši bych viděl, kdyby Iron Maiden dávali prostor nějakým skutečným talentům a necpali si na turné pořád dokola skupiny svých dětí, protože prostě není o co stát. Utrpení.

Killswitch Engage taky nepatří ke kapelám, jejichž tvorba by mě nějak zajímala nebo snad dokonce bavila. Ale oproti sterilním The Raven Age šlo i tak o výrazné zlepšení. Objevila se i špatná místa („My Curse“ se fakt nedá), ale obecně to bylo poslouchatelnější a i jejich pódiová prezentace nepůsobila tak strojeně a nuceně. Zpěvák Jesse Leach navíc ukázal zábavně ujetou image a na závěr setu padl i cover „Holy Diver“ od Ronnieho Jamese Dia, takže vzato kolem a kolem to bylo mnohem lepší než předešlá formace. Příliš jsem od Killswitch Engage, protože je nijak zvlášť nemusím, ale koncert byl snesitelný.

Pak už konečně došlo na to, kvůli čemu všichni přítomní dorazili. Nedlouho po osmé se rozeznělo vyčkávané „Doctor Doctor“ od UFO, po němž následoval Churchillův proslov a očekávaný otvírák v podobě „Aces High“, během níž nad pódiem poletovala maketa letadla spitfire. Tak začala první z několika tématických sekcí, do nichž byl vzpomínkový set turné Legacy of the Beast rozdělen. Ve válečné tématice pokračovaly i následující „Where Eagles Dare“ a „2 Minutes to Midnight“, po níž si vzal Bruce Dickinson slovo a vrátil se k tématu „Aces High“, kde vyzdvihl české letce a poté plynule uvedl čtvrtou „The Clansman“.

Co se výběru songů týče, žádná překvapení se nekonala a Iron Maiden hráli to samé, čím se prezentují na celém turné. Kdo se tedy na setlist mrknul dopředu, s jistotou věděl, co bude následovat dál. Přesto to nevadilo. Z britských veteránů nebyla cítit žádná povinnost či rutina, Iron Maiden naopak servírovali vysokou heavymetalovou školu a člověk neměl sebemenší problém věřit, že si to hraní užívají. Což je jednak docela obdivuhodné, jednak i přinejmenším stejně důležité, ne-li důležitější než výpravná show, která jako vždy nechyběla.

Už jsem zmiňoval model letadla při „Aces High“, ale nad pódiem porůznu poletovaly i další velké modely (například hlava démona), nechyběl velký chodící Eddie, na každý song se měnila hlavní plachta, aby korespondovala s aktuální písní, po konci pásma skladeb s válečnou tématikou z pódia během minuty zmizela camo výzdoba a atmosféra kulis se razantně změnila.

Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na Bruce Dickinsona, který vedle zpěvu (a že tentokrát se mu opravdu dařilo, nepostřehl jsem snad jediné zaváhání) zvládal i ukázkovou práci s publikem a spoustu další show okolo. Ať už šlo o obligátní mávání vlajkou při „The Trooper“, ruční plamenomety à la Rammstein při „Flight of Icarus“, dramatický přednes při „Sign of the Cross“ nebo „Fear of the Dark“, neustálé střídání převleků a bezpočet dalších menších či větších skopičinek. Dokonce bych řekl, že moment, kdy Janickovi Gersovi ukradl botu, čemuž se následně rošťácky smál jak malý kluk, nebyl nacvičený. Chudák Janick pak musel hrát chvíli bez boty, než mu ji někdo z crew nasadil zpátky, a Bruce měl o srandu postaráno.

Snad jediné, co mě během koncertu napadlo (a vlastně to ani neberte přímo jako výtku)… docela by mě zajímalo turné, kde by Iron Maiden podobně jako nyní udělali výběr starých songů, ale úplně by vynechali všechny ty notoricky známé šlágry jako „Aces High“, „The Trooper“, „Fear of the Dark“, „The Number of the Beast“, „Iron Maiden“, „Hallowed Be Thy Name“, „Run to the Hills“ nebo „Wrathchild“ (i když ta tentokrát, jako jediná z právě jmenovaných, nezazněla), které hrají prakticky vždycky. Myslím, že zrovna Iron Maiden mají tak rozsáhlý a kvalitní katalog skladeb, že by i po vynechání takzvaně povinných kusů zvládli s přehledem poskládat dva výborné plnohodnotné setlisty. Nakonec, jako vrchol koncertu bych označil triptych „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a „Sign of the Cross“, což je ukazuje, že i ty ne tak často hrané věci fungují skvěle.

Celkově se mi ovšem Iron Maiden moc líbili. Ostatně jako prakticky vždy. Tahle kapela jednoduše umí a i tentokrát se to bezezbytku potvrdilo. Zvuk byl na mém místě povedený, pouze u „Aces High“ byla trochu utopená kytara, ale to se velmi rychle vyladilo a pak už jsem si neměl nač stěžovat. Snad jen by to už příště chtělo lepší předskupiny, méně mobilů v publiku a obecně méně debilů v publiku.