Datum: 29.7.2013 Místo: Praha, Synot Tip Arena Účinkující: Iron Maiden, Voodoo Six

Když se nad tím člověk zamyslí, tak na to, jak velkou skupinou Iron Maiden jsou, hrají v tak malé zemi jako Česká republika v poslední době vlastně relativně často a po roce 2000 je každé dva, tři roky možnost je zde vidět. To ovšem není v žádném případě stížnost, ani se není čemu divit – proč by tu také nehráli, když i přes poměrně slušnou kadenci je to pokaždé událost, která přitáhne davy lidí. Snad netřeba říkat, že i tentokrát to v pražském Edenu vypadalo naprosto stejně – ačkoliv úplně vyprodáno nebylo, i tak byl stadion zaplněn poctivě. Než se ovšem půjdeme ohlédnout za samotným koncertem, pojďme se nejprve podívat na pár záležitostí okolo, které sice asi všichni – i ti, kdo samotné vystoupení nenavštívili – víte, nicméně z nějakých formálních důvodů by asi zaznít měly…

V roce 2005 se Iron Maiden vydali na první vzpomínkové turné Eddie Rips Up the World Tour (které shodou okolností otevřeli právě v Praze, v T-Mobile Aréně 28. května), v jehož rámci kapela hrála pouze materiál ze svých prvních čtyř alb “Iron Maiden” (1980), “Killers” (1981), “The Number of the Beast” (1982) a “Piece of Mind” (1983). Stalo se tak mimo jiné i díky vydání DVD “The Early Years” se stařičkými koncertními záznamy. V roce 2008 britská legenda vyjela na další vzpomínkovou šňůru s názvem Somewhere Back in Time World Tour a opět se soustředila na alba z 80. let, v tomto případě zejména “Powerslave” (1984), a opět bylo podnětem vydání DVD, tentokráte digitální verze kultovního “Life After Death” (1985); scéna pak byla založena na původní podobě pódia během šňůry World Slavery Tour z let 1984-1985. Historie se ovšem opakuje a Iron Maiden v loňském roce spustili třetí vzpomínkové turné, tentokrát na základě DVD vydání jiného starého živáku “Maiden England” (původně 1989), s důrazem na desku “Seventh Son of a Seventh Son” (1988) a scénou, která odkazovala na šňůru Seventh Tour of a Seventh Tour z roku 1988. A právě sem spadalo i vystoupení, které Iron Maiden odehráli v pondělí 29. července v Praze.

Toliko historické okénko a nyní už do současnosti. Asi největším strašákem koncertu bylo počasí, protože předpověď neslibovala zrovna nejpřívětivější podmínky – přes den obrovské vedro a večer obrovskou bouřku. Přestože předpovědi počasí nejsou zrovna tou nejdůvěryhodnější věcí na světě, tentokrát se to vyplnilo na sto procent a potom, co se všichni návštěvníci upekli, je zchladil vskutku vydatný dešťový příval, jenž průběh celého večera poměrně narušil. O tom už ovšem podrobněji na příslušných místech v rámci vlastního povídání o koncertu…

Původně měli mít v Praze Iron Maiden hned dvě předskupiny, z nichž jedna měla být domácí. Proběhla jakási soutěž, v níž bylo nějakým způsobem vybráno celkem deset skupin, které se následně utkaly v sms souboji posluchačů – tři nejlépe umístěné pak měly být odeslány na ústřednu Iron Maiden, kteří si měli sami vybrat, koho před sebou chtějí nechat zahrát. Nic proti tomu, proč ne, ostatně takto si v roce 2008 na Edenu před kapelou zahrála už Salamandra. Tentokrát k tomu ovšem nedošlo. Soutěž doputovala do bodu, kdy byly pomocí sms zpráv vybrány tři skupiny Edward Fortyhands (ti byli první a osobně jsem o nich nikdy neslyšel… asi mají hodně kamarádů, kteří jim ty smsky naposílali), Arakain a Ascendancy, ale víc nic, nakonec ani jedna z nich nehrála. Údajně šlo prý o rozhodnutí Iron Maiden z technických důvodů, ale kdo ví, jak to bylo. Výsledek byl však takový, že večer načala rovnou formace, kterou si s sebou přivezli samotní Iron Maiden.

Člověk by si možná i myslel, že někdo, kdo bude dělat otevírat pro takovou legendu, bude opravdu dobrý, ale asi to byla trochu naivní představa. Ne, že by Voodoo Six předvedli nějaký průser, ale jejich muzika byla přinejlepším průměrná… buď mají pánové hodně dobré konexe, nebo hodně prachatý management. Každopádně, kapela se určitě snažila, čtveřice muzikantů po pódiu běhala tam a zpátky, věčně pózovali na úplném kraji pódia co nejblíže lidem, pátý kolega za bicími je také jistil více než dobře, ale místy se mi zdálo, že je toho “dělání show” až moc, až to působilo spíše strojeně a malinko nepatřičně. Netuším, jak to vnímal někdo jiný, ale pro mě osobně je prostě fakt kontraproduktivní, když mě někdo nutí tleskat do rytmu třikrát během každé písničky, od začátku do konce koncertu bez výjimky. Nechci ovšem Voodoo Six nijak křivdit, jak už bylo řečeno, uběhlo to relativně příjemně. Nejvíce se mi svým výkonem líbil baskytarista Tony Newton, který to podle všeho prožíval se správnou vervou a hraní si užíval, a bubeník Joe Lazarus, jemuž to šlapalo opravdu pěkně. Naopak u obou kytaristů i zpěváka Lukea Purdieho mi přišlo, že to i přes veškerou snahu (nebo možná právě kvůli ní) trochu přehrávají. Zajímavé je, že i když Iron Maiden měli mnohem větší show, více efektů a všechno napevno secvičené a připravené a nijak neuhnuli z toho, co si na turné připravili, stále působili mnohem přirozeněji než Voodoo Six. Živě se ten jejich hard rock poslouchat dal, ale dost bych se divil, kdyby studiová tvorba nebyla hodně nudná. Upřímně řečeno, skupin, které hrají v podstatě stejně jako Voodoo Six, jsou stovky – jediný rozdíl je v tom, že těmhle Britům se nějak povedlo dostat se před Iron Maiden, nic moc víc zajímavého na nich nebylo…

Krátce před začátkem Voodoo Six skončilo ono opravdu nechutné vedro. Krátce po jejich konci se zatáhla obloha a následně začal slibovaný liják, který byl ovšem – všechna čest všem přítomným živlům – opravdu brutální. Silný déšť stadion svlažoval dlouhé minuty a za chvíli byl člověk mokrý opravdu skrz naskrz… a to je myšleno vážně doslova, protože po koncertě jsem mohl s klidem ždímat dokonce i spoďáry. Protože si však dovolím předpokládat, že vás moje spodní prádlo ne úplně zajímá, vraťme se k dění na pódiu, kde díky přívalům vody došlo k menším technickým problémům. Příprava pro nástup Iron Maiden se zastavila možná tak v půlce a technici jen v klidu seděli a pozorovali vydatný déšť, dokud neustal. Poté, co se tak konečně stalo, nastoupila uklízecí četa a ještě v době, kdy už měli heavy metaloví titáni hrát, probíhalo sušení pódia. Nicméně se mi hodně líbilo, že se posléze během samotného koncertu Bruce Dickinson všem přítomným omluvil za pozdní příchod, přestože zrovna v tomhle případě k tomu byl opravdu důvod, u něhož by vážně dalo fušku jej nepochopit. Inu, Axl Rose by si měl vzít příklad… Během páté (jestli správně vzpomínám) skladby se déšť spustil znova, ale poté už k žádnému přerušení nedošlo.

Nakonec se ovšem přece jenom z reproduktorů ozvalo očekávaný začátek v podobě songu “Doctor Doctor” od UFO, posléze přišlo vlastní mrazivé intro Iron Maiden, jež bylo na obrazovkách provázené parádními ledovými záběry, až se nakonec konečně stále ještě liduprázdným pódiem rozezněly úvodní tóny “Moonchild” – a s rozjezdem písničky také vběhla na pódium kompletní kapela a za ohromného aplausu již od prvních vteřin ihned začala vyučovat, jak se hraje nesmrtelný heavy metal, který ani po několika dekádách neztrácí nic ze svého lesku. Výběr skladeb nebyl nijak překvapivý, setlist turné byl znám a pevně dán dlouho dopředu před pražským koncertem, nicméně to ani v nejmenším nijak nevadilo. I když bych třeba radši slyšel ještě jiné songy, třeba místo “Can I Play with Madness” nebo “The Prisoner” bych našel oblíbenější kousky, setlistu nešlo vůbec nic vytýkat, protože kdyby Iron Maiden měli zahrát všechno dobré, stáli bychom v Edenu ještě dneska, navíc zrovna u téhle skupiny platí, že v podstatě co skladba, to perla, nové i staré, takže proti tomu nic. Hlavní prostor dostala deska “Seventh Son of a Seventh Son” z roku 1988 a zbytek obstaraly písně ještě starší – až na dvě výjimky, jimiž byly úžasná “Afraid to Shoot Strangers” a povinná “Fear of the Dark”, obě z desky “Fear of the Dark”.

Scéna vypadala samozřejmě skvěle, celá byla vybarvená do ledové podoby, přesně jako z obalu “Seventh Son of a Seventh Son”. Po stranách a napříč pódiem v jeho polovině se nacházely “hradby”, které byly podstatnou část vystoupení domovem Bruce Dickinsona. Kapela ovšem pro sebe měla asi tak polovinu prostoru, protože ta druhá za “ledovou” hradbou sloužila k tomu, aby se během některých skladeb zpoza ní mohly vysouvat různé další kulisy, jimž dominovaly především dvě obrovské podobizny maskota Eddieho v písničkách “Seventh Son of a Seventh Son” a “Iron Maiden”. V takové “The Number of the Beast” se ovšem objevil i parádně rohatý bafomet s rudě svítícíma očima, který během songu otáčel hlavou z jedné strany na druhou za účasti asi největšího počtu ohnivých efektů z celého koncertu. Za zády skupiny se navíc na každou písničku vyměnila plachta, takže se vlastně podoba scény lehce měnila každou chvíli. Co se týče zmiňovaného Eddieho, ten se samozřejmě objevil i v několikametrové pohyblivé podobě na pódiu přímo u kapely během skladby “Run to the Hills”, kdy v podobě nemrtvého vojáka sekal šavlí především do kytaristy Janicka Gerse a druhou rukou ukazoval prostředníček na celý stadion. Při “The Trooper” se do uniformy převlékl i Bruce Dickinson a klasicky mával britskou vlajkou.

Ostatně Bruce Dickinson je kapitola sám pro sebe. Samozřejmě všichni členové Iron Maiden odvedli úžasnou práci, do jisté míry určitě rutinní, protože úplně tu samou show předváděli v x městech už nějaký ten pátek, což platí i o Dickinsonovi, ale pořád to jsou Iron Maiden, což v překladu znamená, že úplně jiná liga. A i přesto nebyl sebemenší problém komukoliv z nich věřit, že si hraní stále užívá a na pódiu ho to baví. Ale i přes výtečný výkon všech to byl právě Bruce Dickinson, kdo celé dvě hodiny táhnul koncert kupředu. Sice je to obrovské klišé a určitě to říká úplně každý, kdo píše něco o živém přednesu Iron Maiden, ale to, co tam Dickinson předváděl, bylo vážně úctyhodné, tím spíš vzhledem k věku. Po celou dobu se téměř nezastavil, pořád bavil celý stadion různými vtípky (v tomto ohledu se vyřádil hlavně v “Aces High”), zároveň však dokázal být i teatrální, bylo-li to třeba (geniální pomalá pasáž ve středu “Seventh Son of a Seventh Son”), při zpěvu neustále svým typickým způsobem gestikuloval, bavil publikum i mezi písničkami a navrch samozřejmě úžasný vokál bez žádného většího zaváhání. Sem tam výjimečně občas nedotáhl nějaký tón úplně do konce tak, jak to člověk zná z +/- 30 let starého studiového originálu, ale šlo jen o maličkosti, jinak si byl ve všech polohách naprosto jistý a vše vytáhnul bravurně. A i když by si jeden pomyslel, že se ke konci tak dlouhého vystoupení unaví a závěr si možná trošku ulehčí, mně naopak přišlo, že v samotném finále posledních pěti skladeb od “Fear of the Dark” dál se do toho opřel s ještě větší vervou. Jednoduše řečeno, vše, co by měl frontman nejvyšší extratřídy mít, je Bruce Dickinson v jednom balení.

Již jsem někde výše zmínil, že u Iron Maiden až na naprosté výjimky platí, že co písnička, to klenot, což platilo i v živém provedení, přesto pokud bych měl zvolit jeden jediný vrchol představení legendárních Britů, určitě by to vyhrál již několikrát zmiňovaný opus “Seventh Son of a Seventh Son”, jenž nabídl vše, co jen člověk od Iron Maiden může chtít. Uhrančivá pomalá pasáž uprostřed písně byla prostě fantazie. Mimoto byla skladba v rámci koncertu výjimečná ještě tím, že v ní kapela jako v jediné na chvíli ukázala i svého sedmého živého člena, klávesistu Michaela Kenneyho, jenž právě v oné prostředí pasáži vyjel nahoru i se svými impozantně vypadajícími klávesami v zadní části pódia jako další “kulisa”. Kromě všech zmiňovaných songů bych dále ještě vypíchnul skvělou “The Evil That Men Do”, která byla v živém provedení rovněž bezchybná.

Co ovšem tak úplně bezchybné nebylo, to byl bohužel zvuk. Možná, že někde vzadu u zvukařů nebo na tribunách bylo vše tak, jak by mělo být, ale přímo pod pódiem byl nade všechno ostatní vytažený Bruce Dickinsona a dále bicí Nicko McBraina a baskytara vrchního principála Stevea Harrise. Kytary sice byly tři, ale pořádně nebyla slyšet ani jedna, nástroje Davea Murraye, Adriana Smitha i Janicka Gerse tam jen poletovaly kdesi vespod a člověk je víc tušil, než slyšel. Pořádně šla zaslechnout pouze sóla Davea a Adriana, ale Janicka jsem ze své pozice v podstatě nezaslechl. Škoda. Nicméně kdo znal veškeré songy zpaměti i pozpátku stejně jako já, ten to určitě nějak přežil a koncert si užil i tak, přestože měl zvuk do ideálu docela daleko.

Samotní Iron Maiden byli jednoduše fenomenální a jejich výkonu prostě nemůžu vytknout absolutně nic. Pominu-li tedy fakt, že bych chtěl ještě delší hrací dobu, protože Iron Maiden jsou skupinou, na níž by člověk pohledem dokázal viset i pět hodin, ne jenom necelé dvě. Všechno okolo už bylo trochu (trochu dost) horší. Především mě hodně štvali lidi, jak svým počtem, tak v některých konkrétních případech i svým chováním, ale to je věc, která se do jisté míry odvíjí od toho, kam si člověk stoupne a kdo si stoupne vedle něj, o deset metrů vedle by mi třeba nic nevadilo. Každopádně se to tak nějak dalo čekat a dopředu jsem s tím počítal, tudíž jsem si tím koncert nenechal zkazit. Nicméně jsem si opět připomenul, proč stadiónové koncerty nemám příliš v lásce a proč to potrvá zas tak tři roky, než se na nějaký odhodlám jít. Na druhou stranu, ve světle toho, že člověk viděl Iron Maiden, to jsou jen detaily, takže ve výsledku spokojenost.