Judas Priest poster 2018

Judas Priest, Megadeth

Judas Priest poster 2018

Datum: 12.6.2018
Místo: Plzeň, Home Monitoring Arena
Účinkující: Judas Priest, Megadeth

Má vůbec cenu k veličinám Judas Priest a Megadeth psát nějaké průvodní slovo? Myslím, že každý ví, o co se jedná. To, co první znamená pro heavy metal, druhá znamená totéž pro thrash metal. Jejich kariéry mají vlastně podobný průběh; stvořili několik stylotvorných alb, svůj opus magnum vydali v roce 1990 (i když v případě Judas Priest by mohl leckdo namítnout i jiné roky), prošli si strastmi na přelomu tisíciletí, vrátili se do starých kolejí kolem roku 2004 a jejich poslední desky „Firepower“, respektive „Dystopia“ jsou obecně kladně přijímány.

Hlavní hvězdou večera jsou Judas Priest, kteří byli hlavním tahákem i pro mě, a to především díky výbornému „Firepower“, jenž je návratem na metalové výsluní, takže skvělá příležitost vidět tuto legendu také naživo. S Megadeth jsem měl v minulosti tu čest na festivalu Sonisphere, kde vystoupili v rámci Big Four turné. Od té doby uplynula nějaká doba, takže jak je u Megadeth celkem běžné, sestava kolem Davea Mustainea a Davida Ellefsona doznala změn. Na sólové kytaře se už na „Dystopii“ představil Kiko Loureiro a na následujícím turné usedl za bicí Dirk Verbeuren.

První, co vás uchvátilo po vstupu do plzeňské Home Monitoring Arény, byl nedýchatelný vzduch, který se samozřejmě s přibývajícími návštěvníky jen stupňoval. Po čekání na čerstvém vzduchu jsem se krátce před sedmou odebral na své místo vpravo od pódia a krátce nato se z reprobeden začalo valit intro „Prince of Darkness“. To už na pódium přicházeli jeden po druhém hlavní aktéři a pustili se do hitovky „Hangar 18“. Mustaine vypadal v dobrém rozmaru, aplaudoval publiku, obdaroval šťastlivce trsátkem, Loureiro si vystoupení rovněž užíval, pobíhal po pódiu, s radostí dával na obdiv své kytarové umění, Ellefson mezitím roztleskával dav pod pódiem a i Verbeuren do toho dobře mlátil zezadu. Ale co naplat, naprosto je zazdil zvuk-nezvuk, který se linul ven.

Z mého prostoru byl daleko nejvíce slyšet právě bicman Verbeuren. Zpěv Mustainea v prvních písních jako by nebyl, kytary občas taky mizely, ostatně asi nejkomičtější vložkou bylo akustické intro k písni „Conquer or Die!“, kdy Loureiro stál v záři reflektoru sám na pódiu, ale z jeho španělky nebylo slyšet ani hovno. Podobně to „odnesl“ i Ellefson při ikonickém intru k „Peace Sells“… jako, co je to za koncert Megadeth, když neslyšíte ani basu v „Peace Sells“? Zvuk se sice trochu postupem času vylepšoval, ale ani se závěrečnou „Holy Wars… The Punishment Due“ zdaleka nebyl v pohodě. Dalším negativním faktorem bylo venkovní světlo pronikající do arény, čili o nějaké atmosféře nemůže být řeč. Světelná show naplno vynikla až s hlavním chodem.

Co se setlistu týče, skýtal jedno veliké překvapení, a sice „The Conjuring“, u které se Mustaine před lety zapřísáhl, že jí už nikdy naživo hrát nebude, jelikož je o černé magii a ta mu jak říká, ničila život. Měl před ní krátký proslov a mluvil něco o tom, jak dlouho už ji nehráli (asi 18 let), ale bohužel mu podobně jako v písních nebylo moc rozumět. Samozřejmě jenom dobře, že si to rozmyslel, protože je to výborná skladba. Dále došlo k mému mírnému překvapení na čtyři kusy z „Dystopie“ – jako druhá „The Threath Is Real“, hned po ní zmiňovaná instrumentálka „Conquer or Die!“ a navazující „Lying in State“ a píseň titulní. Nemohly chybět ani „Tornado of Souls“ a „Symphony of Destruction“.

Po zhruba hodinovém představení Megadeth se pódium zakrylo plentou a začala se chystat „Firepower“ stage. Ta obehnala celé pódium kolem dokola plachtou s motivy novinkového alba, na zadní stěně stanuly ďáblovy ladičky známé z loga Judas Priest a po stranách a před bicí se umístily schody. Judas Priest to odpálili, jak jinak, s ústřední písní nové placky „Firepower“. Okamžitě byla jasná jedna věc: špatný zvuk Megadeth nebyl způsoben mojí pozicí v aréně, ale prostě špatným ozvučením, protože to, s čím se vrhli do publika jejich následovníci, bylo jako nebe a dudy. Jasný a pronikavý zvuk všech nástrojů v kombinaci s nasazením kapely nenechal nikoho na pochybách, že tenhle koncert dostane jménu legendy heavy metalu.

Hlavním magnetem byl Rob Halford na kterém jako když roky nejsou vůbec znát. Všechny ty charakteristické ječáky zvládal s takovou bravurou, že nezbývá než smeknout. Je otázkou, jak moc mu k tomu bylo dopomáháno technikou, ale zněl na výsost dobře. Nenechali se zahanbit ani ostatní. O zábavu se rovněž staral také mladík této sestavy Richie Faulkner, jenž má všechny ty osmdesátkové pózy pod palcem. Ať už šlo o hru v mohutném rozkleku, hru na jednom koleni, hru s kytarou nad hlavou, házení trsátek či jiné aktivity, všechno zvládal jako starý mazák. Stejně tak Andy Sneap si na novou roli kytaristy Judas Priest zvyká obstojně a snažil se konkurovat projevům FaulkneraHalforda. Občas si došel se svým sólem k publiku, jindy se zase pohupoval vedle Iana Hilla, který se klasicky ze svého puntíku na pódiu snad ani na vteřinu nehnul a pomáhal tak držet celou mašinu zezadu bezchybnému Scottu Travisovi.

Stejně ale nikdo z nich neměl na Halforda, jelikož ničivý zpěv není zdaleka jeho jedinou devízou. Nelze opomenout tanečky a nejrůznější piruletky či jeho pochodování za zády kytaristů během jejich partů, které víc než cokoliv jiného připomíná zmateného starce, co hledá po bytě zašantročené brýle. Prostě kult. Rovněž jeho pověstné prožívání sólíček s kytaristy nechybělo, ani příjezd na Harley-Davidson.

Judas Priest

Judas Priest hráli v podstatě ze všech starých alb, co se povedly, minimálně jednu skladbu. To jinými slovy znamená, že se nehrálo nic z „Rocka Rolly“, „Point of Entry“ a „Ram It Down“. Celkem logicky nedošlo ani na věci s nahrané s Ripperem Owensem za mikrofonem (ale třeba Dickinson se Blazeových pecek v případě Iron Maiden taky neštítí) a ani na nic z ponávratového období, samozřejmě s výjimkou „Firepower“. Z té se nakonec dostalo na trojici „Firepower”, „Lightning Strike“ a v přídavku „Rising From Ruins“ včetně intra „Guardians“. Zbytek tvořily klasické tutovky, které si asi každý sám doplní. Potěšily mě zejména více jak čtyřicet let staré archiválie „Saints in Hell“ nebo „Tyrant“, ale svoje nesmrtelné kouzlo projevily i sborově odzpívané hity jako „Turbo Lover“, „You’ve Got Another Thing Comin’“, ultimátní metalová smršť v podobě „Painkillera“ či rozlučková „Living After Midnight“.

Vystoupení Judas Priest asi nelze nic vytknout. V současné době jsou ve výtečné formě, navíc podporované novým a i naživo silným materiálem, který naprosto přirozeně zapadá mezi osvědčené klasiky. Vlastně jedna drobnost by tady přeci jenom byla, do Plzně bohužel nezavítal Glenn Tipton, jenž se například při posledních zastávkách ve Švédsku a Dánsku přidal ke kapele v přídavcích. Megadeth byli i přes veškerou snahu zaříznuti zvukem, takže tady je výsledný dojem spíše chladný. Jen by mě zajímalo, proč tomu tak bylo. Nechce se mi věřit, že by i v dnešní době, kór mezi takovýhlemi kapelami, kde má každá své jisté, probíhaly zvukařské boje, aby náhodou předkapela nepochodila u diváků lépe než hlavní akt. Naštěstí takhle nezněli i Judas Priest, pak už by byl důvod litovat cesty a peněz. To ale vůbec, stálo to za to.


1 komentář u „Judas Priest, Megadeth“

  1. Mregadeth si nevzali svého zvukaře. Ten chudák Čech, kterého jim tam dotáhli, byl dost zmaten :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.