Datum: 9.6.2016 Místo: Praha, 007 Účinkující: Kikagaku Moyo, Sir Robin & the Longbowmen

Japonští Kikagaku Moyo (anebo také 幾何学模様, jestli si na to potrpíte) se v Praze představili již loni v květnu, ale tehdá se mi nějak podařilo jejich koncert projebat. Tím spíš jsem byl rád, že se pětice ze Země vycházejícího slunce takřka přesně po roce vrátila. A nyní jsem si je nenechal ujít tím spíš, že tentokrát už nehráli v Podniku, nýbrž na strahovské Sedmičce, která je vzhledem ke svojí (ne)velikosti pro podobnou muziku jako dělaná.

Na druhou stranu, Sedmička není vůbec dělaná pro větší počty lidí. Tomuhle klubu sluší akce, kde přijde tak dejme tomu padesátka lidí – to stačí k tomu, aby to nevypadalo prázdně a dalo se tam fungovat. Jak se ovšem ukázalo, Kikagaku Moyo byli tahákem pro mnohem větší cifru lidí, takže tentokrát bylo opravdu plno a o moc víc návštěvníků by se tam už asi nevešlo. Popravdě řečeno, zrovna na Sedmičce jsem byl vážně mnohokrát, ale takhle narvanou jsem ji osobně viděl snad jen na Altar of Plagues či Author & Punisher. Ale co už, já si nemám nač stěžovat, jelikož jsem si jak správná svině uzmul místo vepředu, abych měl pěkný výhled a mohl si to užít.

Je pravda, že zrovna u kapely jako Kikagaku Moyo by se skoro chtělo říct, že je beztak hlavní slyšet a ke koukání tam toho zas tolik není, takže když člověk na pódium nevidí (jakože lidi od třetí řady dál toho asi zas tak moc neviděli), nemusí to nutně znamenat zkažený koncert. Z jistého úhlu pohledu by to ale bylo zavádějící tvrzení, protože to byla zábava Japonce při hře pozorovat. Kikagaku Moyo, byť se to tak na první poslech nemusí zdát, zdobí nemalá instrumentální zdatnost a až na koncertě, kdy jim člověk vidí přímo pod ruce, jsem si uvědomil, že některá ta kytarová sóla nejsou vůbec sranda. O magickém sitáru ani nemluvě, protože na ten už je asi třeba pořádný skill i bez sólování.

Hlavně z toho ale byla cítit radost z hraní. Na kapele bylo vidět, že ji to baví a že je ráda za klub plný lidí, kteří si tu muziku užívají a měli ponětí o tom, na co a proč přišli. Jemnější momenty byl krásně zasněné a procítěné a naopak ve chvílích, kdy Kikagaku Moyo zrychlili, to byl nefalšovaný rokenrol, při němž i samotná pětka usměvavých Japonců začala regulérně pařit. Naštěstí ale koncert nepůsobil nijak náladově roztříštěně a i zdánlivě takto protichůdné přechody fungovaly. Vystoupení ubíhalo jedna báseň a takové vtípky, jako že bubeník a kytarista začali s prohozenými nástroji a až po dvou skladbách se vyměnili a zaujali správná místa, byly už jen takovou třešničkou na dortu.

Ještě před Japonci se jako předkapela představili němečtí Sir Robin & the Longbowmen, kteří mají aktuálně na kontě eponymní debutovou desku. I oni se prezentovali psychedelickým rockem, jenž sice nebyl vyloženě chudý na zajímavé pasáže, ale jako celek mě zas až tak na zadek neposadil. Některé momenty se mi líbily, zaujalo mě využívání hned tří vokálů, a dokonce i oni v jedné písni ukázali sitár. Místy to bylo rozhodně dobré a početná formace dokázala rozehrát pohodové psychedelické hody, ale k nějakému uhranutí to mělo daleko a rozhodně jsem neměl potřebu hned utíkat k merch stánku a vysolit prachy za elpíčko (a to nejen z toho důvodu, že už jsem všechno vysypal za vinyl „House in the Tall Grass“ od Kikagaku Moyo, ha!). Na druhou stranu mě ale Sir Robin & the Longbowmen ani nijak neodpuzovali a jejich přítomnost v pozici předskokana mě nedráždila. Na Kikagaku Moyo neměli a o vrcholu večera není sporu, nicméně pořád to bylo vcelku solidní a dokážu si představit, že když někdy nebudu mít do čeho píchnout, klidně zkusím dát Němcům šanci i ve studiové podobě, jestli to se mnou náhodou nehne o něco víc.

Každopádně, akce jako celek byla velmi příjemná. Samozřejmě se o to postarali především Kikagaku Moyo, ale to je naprosto v pořádku, neboť právě o nich to mělo být. Japonci předvedli skvělé vystoupení, při němž jsem se bavil. A klidně bych si i vsadil na to, že jsem tam zdaleka nebyl sám. Hodně sympatický večer. Ne vyloženě odzbrojující nebo dechberoucí, ale vysoce sympatický a pohodový, což také není málo.